ECLI:CZ:US:2007:3.US.711.07.1
sp. zn. III. ÚS 711/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A. P., právně zastoupeného JUDr. Beátou Samorodovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 17, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 10. 2005 sp. zn. 24 T 11/2003 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2006 sp. zn. 61 To 465/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění návrhu stěžovatele a jeho příloh, byl stěžovatel pod bodem I. v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona, a dále pod bodem II. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §187 odst. 2 písm. a), b) odst. 3 písm. b) tr. zákona. Tento rozsudek soudu prvého stupně byl rozsudkem Městského soudu v Praze podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. řádu zrušen ve výroku o vině trestným činem dle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona (a tím i ve výroku o trestu) a stěžovatel byl městským soudem uznán vinným trestným činem stejné právní kvalifikace (odvolací soud v novém výroku o vině toliko opravil popis skutku týkající se tohoto trestného činu), přičemž výrok pod bodem II. rozsudku nalézacího soudu ohledně tr. činu nedovoleného ozbrojování zůstal nedotčen.
Prvně uvedeného trestného činu se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tak, že od přesně nezjištěné doby roku 2000 až do svého zadržení dne 9. 4. 2002 ve svém rodinném domku v Praze 10, Konojedská 43, přechovával kompletní laboratorní zařízení, chemikálie a léky, včetně tablet efedrinu a tzv. extáze, za účelem výroby drogy pervitinu (metamfetaminu), tuto návykovou látku vyráběl a nejméně od 19. 3. 2002 do svého zadržení ji předával spoluobžalovanému K. D., který ji spolu s dalšími spoluobžalovanými za úplatu distribuoval ke spotřebě toxikomanům. Při domovní prohlídce dne 9. 4. 2002 bylo u stěžovatele zajištěno uvedené laboratorní zařízení k výrobě pervitinu s řadou stop metamfetaminu a efedrinu, dále 153 tablet Modafenu a 26,74 gramu látky obsahující 6,95 gramu metamfetaminu, 2, 37 gramu extáze a 0,86 gramu efedrinu. Trestného činu nedovoleného ozbrojování dle výše uvedené trestněprávní kvalifikace se stěžovatel měl (zkráceně řečeno) dopustit tak, že od přesně nezjištěné doby až do svého zadržení dne 9. 4. 2002 nezjištěným způsobem získal a ve svém rodinném domku přechovával dvě samonabíjecí pistole zn. DUO a CZ, původně znehodnocený a později podomácku zprovozněný samopal ČZ, vzor 24/26, zásobníky ke zbraním, množství nábojů různých typů a ráží, a dále elektrický palník, plošný spoj zhotovený amatérsky a sloužící ke konstrukci nástražného výbušného systému se zpožděním. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel Městským soudem v Praze odsouzen za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli dle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona uložen trest propadnutí věci, spočívající v propadnutí uvedeného laboratorního zařízení, zajištěných zbraní, zásobníků a nábojů a konečně mobilního telefonu zn. Nokia 6210 se SIM kartou Pegas.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že postupem obecných soudů došlo v uvedené trestní věci k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel uvedl, že ze všech provedených důkazů neexistuje jediný důkaz svědčící o tom, že by stěžovatel neoprávněně vyrobil, nabízel, prodal a pro jiného přechovával psychotropní látku a prekursor a uvedený čin spáchal ve větším rozsahu jako člen organizované skupiny. Své závěry soudy dle názoru stěžovatele učinily na základě odposlechu několika telefonických rozhovorů, ze kterých však dle jeho mínění nelze dovodit, že stěžovatel páchal trestnou činnost. Stěžovatel zdůraznil, že obecné soudy ve svých závěrech nevzaly v úvahu svědeckou výpověď M. V., bývalé družky stěžovatele, která výslovně uvedla, že laboratoř na výrobu drog zajištěná policií v domě stěžovatele je její a pochází z doby, kdy tato svědkyně se stěžovatelem sdílela společnou domácnost. Stěžovatel upozornil, že tato svědkyně byla již za drogovou trestnou činnost v minulosti odsouzena. Proto má stěžovatel zato, že v jeho případě měla být užita příznivější právní kvalifikace stran uvedeného trestného činu, a to podle ust. §187 odst. 1 tr. zákona a nikoli podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zákona.
Co se týče trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §187 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákona, tak i v tomto případě bylo dle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť dle jeho názoru obecné soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu skutečnost, že stěžovatel byl k přechovávání uvedených zbraní a munice donucen svědkem S. K. Stěžovatel tvrdí, že pouze z obavy o svůj život a život své rodiny neoznámil orgánům činným v trestním řízení ukryté zbraně. Stěžovatel zdůraznil, že se na něj hledí jako na osobu bezúhonnou, nebyl dosud trestán, zatímco svědek K. je pro obdobné trestné činy stíhán, hlavně za násilnou trestnou činnost. Stěžovatel jako na důkaz své neviny poukazuje na skutečnost, že od doby jeho propuštění z vazby v roce 2002 do současné doby proti němu není vedeno žádné trestní stíhání. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho jednání uvedené pod bodem II. rozsudku nalézacího soudu lze kvalifikovat nanejvýše jako trestný čin neoznámení trestného činu podle §168 tr. zákona, popř. jako trestný čin nadržování podle §166 tr. zákona.
Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud ČR postupoval dle §39 zákona o Ústavním soudu, a to vzhledem k tomu, že pro případ nástupu stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody hrozí neodvratitelná újma, neboť stěžovatel je v současné době jediným živitelem své rodiny.
II.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl za uvedené trestné činy trestně stíhán a odsouzen spolu s celou řadou dalších osob, zapojených do výroby a distribuce pervitinu. Podle skutkových zjištění obecných soudů to měl být stěžovatel, který v laboratoři ve svém domku uvedenou drogu ve značném množství vyráběl, zatímco hlavní ze spolupachatelů stěžovatele, občan Slovenské republiky K. D., tuto drogu dílem sám přímo distribuoval toxikomanům, dílem předával dalším obviněným dealerům (obvinění K., B., P. a Š.), kteří se spolu se stěžovatelem a obviněným D. částečně podíleli i na výrobě, nákupu a přechovávání návykových látek a chemických sloučenin (prekursorů) nutných k jejich výrobě. Obecné soudy posléze na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že stěžovatel a ostatní obvinění tvořili společně drogový řetězec či kanál, kterým droga pervitin, případně efedrin, putovala od jejího vyrobení stěžovatelem až do dispozice konkrétních, převážně nezjištěných toxikomanů.
Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno v dubnu 2002, ovšem již od roku 2001 prováděla policie operativní šetření, přičemž prověřování podezření na páchání výše popsané drogové trestné činnosti probíhalo již od roku 2000, byť konkrétně policií zmapovaná trestná činnost zahrnuje jen krátký úsek roku 2002.
V hlavním líčení byli nalézacím soudem vyslechnuti obvinění, celá řada svědků, zejm. z řad odběratelů návykových látek, k důkazu byly čteny protokoly o provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor, znalecký posudek z oboru kriminalistické techniky - chemická expertíza, odborná vyjádření z oboru balistiky a pyrotechniky. Zejména však byly jako důkaz použity záznamy odposlechů telefonických rozhovorů obžalovaných, k nimž došlo na základě řádného soudního příkazu ve smyslu příslušných ustanovení tr. řádu a z nichž je v rozsudku nalézacího soudu bohatě citováno a na něž taktéž odkazuje soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku.
Ve svých výpovědích v hlavním líčení stěžovatel i ostatní obžalovaní vinu popírali a obsah zachycených telefonických rozhovorů vysvětlovali tak, že se jednalo o rozhovory vedené o jejich legálních obchodech s různými druhy spotřebního zboží, jako jsou kosmetické přípravky, telefonní karty, alkoholické nápoje, náhradní díly do automobilů, atd. Pokud jde o výpovědi, jež mají význam z hlediska rozhodování o vině stěžovatele shora uvedenými trestnými činy, pak obžalovaný D. v hlavním líčení uvedl, že stěžovatele zná tři až čtyři roky, seznámila je svědkyně V., bývalá družka stěžovatele, a to po 1. 1. 2002. Vzájemně si se stěžovatelem půjčovali peníze, pomáhali si, avšak žádné návykové a psychotropní látky mu stěžovatel neposkytoval, přičemž drogy, které měl obžalovaný D. u sebe při zadržení, měl v zástavě od dvou Rusů, kteří mu měli vrátit 20.000,- Kč. Obžalovaný D. popřel, že by tyto drogy pocházely od stěžovatele.
Svědkyně M. V. u hlavního líčení uvedla, že na podzim roku 1999 odnesla nějaké věci od M. K., který byl zadržen policií, ke stěžovateli. Dle výpovědi svědkyně se mělo jednat o dvě velké tašky s obsahem skla, kádinky, láhve, některé načaté, některé úplně plné. Věci svědkyně dle svého tvrzení přivezla do domu stěžovatele v době, kdy stěžovatel nebyl doma a pak na tyto předměty úplně zapomněla. V hlavním líčení svědkyně dále uvedla, že stěžovatel byl do dubna 2001 jejím druhem. Než byla posléze vzata do vazby a rozešli se, měla u něj hodně oblečení a dalších věcí, přičemž předměty určené k výrobě návykových látek ponechala ve sklepě stěžovatelova domu, něco zůstalo i nahoře na druhé toaletě, neboť svědkyně měla uvedených předmětů v prostorách stěžovatelova rodinného domu uložen větší počet. Svědkyně vypověděla, že byla obeznámena s technologií výroby drog, sama je tzv. vařila, avšak nikdy tak nečinila v domě stěžovatele. V domě stěžovatele však návykové látky vyráběl její kamarád bez jejího vědomí. Svědkyni však není známo, zda stěžovatel o uschovaných předmětech sloužících k výrobě drog věděl. Svědkyně mu toliko ponechala vzkaz, ať uvedené předměty ,,uklidí", neví však, zda tak stěžovatel učinil. Svědkyně uvedla, že dle jejího názoru stěžovatel určitě neznal technologii výroby drog.
Další ze slyšených svědků, S. K., v hlavním líčení uvedl, že neví, k čemu by měl vypovídat, nikoho v jednací síni nezná a jméno stěžovatele mu nic neříká. K dotazu, zda měl k počátku dubna 2002 při pohybu na území České republiky zbraně, respektive více kusů zbraní, svědek uvedl, že samozřejmě žádné zbraně neměl a dále k tomu nechce vypovídat.
Sám stěžovatel v hlavním líčení vypovídal v intencích své argumentace uvedené v projednávané ústavní stížnosti a trestnou činnost, jež mu byla kladena za vinu, popíral.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele, ostatně vesměs totožné s těmi, jež uplatnil v rámci své obhajoby před obecnými soudy, výhradně proti způsobu a rozsahu dokazování, na němž obecné soudy založily svá skutková zjištění, vedoucí k odsouzení stěžovatele za výše uvedené trestné činy. Ústavní soud připomíná, že v souladu s výše citovaným vymezením jeho pravomoci není jeho úkolem skutkově a právně objasňovat věci a nemůže si osobovat postavení další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. Pokud jde o prováděné dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly. Ústavní soud se proto v projednávané věci zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy s použitými důkazy ústavně přijatelným způsobem vypořádaly a zda svůj důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily (viz nároky kladené na odůvodnění rozsudku dle §125 trestního řádu).
Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovateli v jeho tvrzení o tom, že by v jeho trestní věci existovala důkazní nouze. Ústavní soud připomíná, že trestní řád v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé. Tak i v případě stěžovatele vycházely obecné soudy jednak z obsahu zachycených telefonických rozhovorů, u nichž logicky odůvodnily, proč je považují za usvědčující důkazy, zároveň však tyto záznamy hodnotily v souvislosti s řadou dalších důkazů a indicií, mezi kterými má zásadní význam výsledek domovní prohlídky provedené v domě stěžovatele. Obecné soudy přesvědčivě dovodily, že obsah telefonických rozhovorů, jež stěžovatel vedl se spoluobviněným D. a v nichž byl nalézacím soudem přesvědčivě identifikován jako osoba vystupující pod označením ,,T.", ,,T." apod., prokazuje, že stěžovatel byl do výroby a distribuce drog výraznou měrou zapojen. Obecné soudy např. shodně odkazují na odposlech telefonického rozhovoru na č. l. 1525 (viz str. 30 rozsudku soudu prvého stupně), jenž lze v kontextu dalších zjištění jen stěží přijatelně interpretovat jinak, než že se v něm jedná o výrobě a prodeji návykové látky. Důvody, proč obecné soudy neuvěřily vysvětlení obviněných ohledně legálních obchodů obecné soudy zevrubně a přesvědčivě uvedly (viz např. str. 32 rozsudku nalézacího soudu, posl. odstavec).
Obecné soudy se dále dostatečným způsobem a zcela přesvědčivě vypořádaly s obhajobou stěžovatele ohledně předmětů nalezených v jeho domě při domovní prohlídce. Nalézací soud zde vyšel z příslušné fotodokumentace a videozáznamu a z následných odborných vyjádření. Na těchto důkazech logickým způsobem založil svůj závěr o tom, že zajištěné laboratorní náčiní bylo krátce před dopadením stěžovatele policií soustavně používáno k výrobě drog, přičemž z rozmístění tohoto náčiní po celém domě stěžovatele nelze vyvodit jiný přijatelný závěr, než že se výrobou drog zabýval právě stěžovatel. Důkazní situaci a z ní odvozená skutková zjištění ohledně trestného činu podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona shrnuje i odvolací soud ve svém rozsudku tak, že záměrně poschovávané chemikálie a laboratorní zařízení se stopami drog těsně před domovní prohlídkou dne 9. 4. 2002, kdy se stěžovatel údajně rozhodl uvedené věci zlikvidovat, svědčí o tom, že s těmito věcmi bylo manipulováno a že byly používány právě k výrobě drogy (str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Obdobně logickým a vyčerpávajícím způsobem postupovaly obecné soudy i ohledně skutkových zjištění vztahujících se ke spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování. Nalézací soud logicky vysvětlil úvahu, jíž se řídil, když vinu stěžovatele dovodil z umístění uvedených zbraní a munice po celém domě stěžovatele. Podobně jako u laboratorního náčiní na výrobu drog i u zbraní plyne ze způsobu, kde a jak byly v domě stěžovatele zajištěny, že se nemohlo jednat o věci uložené u stěžovatele jinou osobou, jak stěžovatel uvádí. V tomto směru jsou skutková zjištění obecných soudů náležitě odůvodněna.
Ústavní soud dále shledal nepodloženými i námitky stěžovatele, že obecné soudy opominuly významné důkazy v jeho prospěch a vycházely jen z důkazů jemu přitěžujících, což by mohlo založit porušení jeho práv zaručených články 37 odst. 3 a 40 odst. 2 Listiny, popř. článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8. Pokud jde o stěžovatelem uváděné tvrzení, podle nějž byly předměty určené k výrobě drog vlastnictvím jeho bývalé družky V., nalézací soud tuto svědkyni v hlavním líčení vyslechl a bylo plně v souladu se zásadou uvedenou v §6 odst. 2 tr. řádu, pokud tuto výpověď po jejím zhodnocení v souvislosti s dalšími důkazy nevzal za podklad svých skutkových zjištění. Bylo ovšem chybou nalézacího soudu, že své úvahy o nepřesvědčivosti této výpovědi v odůvodnění svého rozhodnutí explicitně nevyjádřil, byť na tyto úvahy lze logicky usuzovat z ostatní argumentace nalézacího soudu. Tuto chybu soudu prvého stupně zhojil soud odvolací, který se obhajobou stěžovatele vztahující se k výpovědi svědkyně V. opět zabýval a hodnotil ji v souvislosti s dalšími důkazy, přičemž připustil, že to mohla být svědkyně, kdo původně přinesl laboratorní náčiní na výrobu drog do domu stěžovatele. Odvolací soud náležitě vysvětlil, proč zároveň vzhledem k dalším důkazům pokládá za nepochybné, že stěžovatel zmíněnou aparaturu sám pravidelně k výrobě návykových a psychotropních látek užíval.
Obdobně se nalézací soud dostatečným způsobem vypořádal s tvrzením stěžovatele ohledně hrozeb ze strany S. K., který byl v hlavním líčení vyslechnut a tvrzení stěžovatele popřel. Bylo opět plně v pravomoci nalézacího soudu, aby v rámci volného hodnocení důkazů zhodnotil pravdivost výpovědi této osoby, resp. účelovost tvrzení stěžovatele, což tento soud implicitně učinil, když odkázal na způsob, jakým byly zajištěné zbraně a výbušniny rozmístěny v prostorách domu stěžovatele.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele se opírají o dokazování, jež obecným soudům umožnilo zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu.
S ohledem na to, že Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími došlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než postupovat podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu