ECLI:CZ:US:2007:3.US.725.07.1
sp. zn. III. ÚS 725/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2007 soudcem zpravodajem Janem Musilem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti RADIOPROGRAM a. s., se sídlem Praha 5, Plzeňská 78, zastoupené JUDr. P. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2006 č. j. 25 Co 134/2006-181 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. července 2005 č. j. 9 C 179/2001-145, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a Městské části pro Prahu 5 se sídlem Praha 5, nám. 14. října č. 4 jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2007, označená původně jako RADIO CLASSIC, a. s., se sídlem Praha 5, Matoušova 9/68, IČ: 60196815, při odstranění vad návrhu na základě výzvy Ústavního soudu opravila své označení a sídlo (podáním doručeným dne 11. 4. 2007) na aktuální znění - RADIOPROGRAM a. s., se sídlem Praha 5, Plzeňská 163/78 (podle výpisu z obchodního rejstříku tato změna však byla zapsána již před podáním ústavní stížnosti dne 8. 1. 2007), napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), které zahrnuje jak právo na rovný přístup k soudu a právo na spravedlivé a rychlé rozsouzení věci nezávislým orgánem veřejné moci, tak i právo hájit své zájmy před označeným orgánem.
Soudu prvního stupně stěžovatelka zvláště vytýká, že nehodnotil věrohodnost a zákonnost provedených důkazů, takže v tomto ohledu považuje rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.
Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že závažné nedostatky rozhodování soudu prvního stupně měly vést odvolací soud k tomu, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a nikoli aby "nahrazoval v nepřípustném rozsahu závěry soudu prvního stupně závěry svými".
Do odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné zahrnula obsah svého závěrečného návrhu v řízení před soudem nalézacím, tak i podrobný obsah odvolacích námitek, která předestřela odvolacímu soudu a shrnutí svých důkazních návrhů, včetně svých vyjádření, aniž je z takto podrobného "shrnutí" dosavadních úkonů stěžovatelky zřejmý jejich ústavně právní rozměr v předmětné věci.
Stěžovatelka navrhuje zrušení obou ústavní stížností napadených rozsudků a žádá, aby Ústavní soud uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.
II.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 7. 2005 č. j. 9 C 179/2001-145 se zjišťuje, že ve věci Městské části Praha 5 (v dřívějším řízení žalobce) proti stěžovatelce (v dřívějším řízení žalované) o zaplacení částky 305 171,20 Kč s příslušenstvím, které představovalo ušlý nájem za užívání prostor v domě v kat. území Smíchov v Praze stěžovatelkou, rozhodl soud prvního stupně tak, že pod bodem I. výroku ohledně požadované částky 2 805,60 Kč s příslušným úrokem řízení zastavil, pod bodem II. uložil soud prvního stupně stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 262 542,50 Kč s příslušným úrokem, ohledně částky 39 823,05 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok pod bodem III.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
Před soudem prvního stupně bylo dokazování zaměřeno k objasnění rozsahu užívání prostor v domě stěžovatelkou ve vztahu k výši obvyklého nájemného v této lokalitě. Protože mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o nájmu předmětného domu, vycházel soud prvního stupně v tomto řízení ze skutkových zjištění zejména dle znaleckého posudku a po právní stránce z režimu bezdůvodného obohacení (§451 a násl. občanského zákoníku).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 10. 2006 č. j. 25 Co 134/2006-181 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil (výrok pod bodem I.) a změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně jen ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II., III. a IV.).
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku zejména zabýval námitkami stěžovatelky týkajícími se jejího procesního "znevýhodnění", k němuž mělo dojít tím, že soud prvního stupně údajně v rozporu se zásadou koncentrace řízení provedl důkaz znaleckým posudkem.
Důvodem ke změně výroků o náhradě nákladů řízení bylo přesvědčení odvolacího soudu, že v předmětné věci je třeba aplikovat ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., nikoli ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., jak to učinil soud prvního stupně.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti a předpoklady pro její meritorní projednání, zejména otázkou její přípustnosti.
K základním principům ovládajícím řízení o ústavní stížnosti patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud blíže vyjádřil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79. Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po materiální stránce v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Platí však, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, musí Ústavní soud vyčkat rozhodnutí tohoto orgánu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné do 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o případ postupu dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Posledně uvedený případ znamená, že za situace, v níž fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatelka mimořádný opravný prostředek uplatnila, a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je stěžovatelce ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze ústavní stížnost podat proti předchozímu rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Jinak řečeno, v případě, že stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté podanou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro její opožděnost. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání již není žádný důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout jako opožděně podané.
Tyto výše uvedené úvahy jsou v projednávané věci relevantní z toho důvodu, že telefonickým dotazem dne 17. 4. 2007 bylo u soudkyně senátu 9 C Obvodního soudu pro Prahu 5 zjištěno, že v předmětné věci bylo podáno dovolání, o němž dosud nebylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto. Stěžovatelka tuto okolnost v návrhu zamlčela, i když je zjevné, že v dané věci z procesní opatrnosti podala kromě ústavní stížnosti i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, neboť podle jejího názoru je dovolání ve věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a domnívá se tedy, že právě mimořádný opravný prostředek je tím posledním procesním prostředkem, který může odstranit tvrzenou protiústavnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů.
Za této situace lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu.
Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Naopak v případě přerušení řízení až do rozhodnutí dovolacího soudu by zbytečně prodlužoval své řízení, aniž k takovému procesnímu kroku je reálné opodstatnění. Protože rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nelze předjímat, je ústavní stížnost za popsané procesní situace předčasná.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Protože ústavní stížnost je odmítána, nelze v předmětné věci použít ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto náklady svého právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem nese stěžovatelka.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2007
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj