ECLI:CZ:US:2007:3.US.734.06.1
sp. zn. III. ÚS 734/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. J., zastoupeného JUDr. M. U. LL.M., za účasti vedlejší účastnice České pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, zastoupené JUDr. Pa. D., LL.M., Ph.D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2006, čj. 30 Cm 95/2005-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 22. 9. 2006 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2006, čj. 30 Cm 95/2005-53, kterým soud rozhodl, mimo jiné, o nepřipuštění jeho návrhu na změnu žaloby. Dle stěžovatele bylo tímto rozhodnutím porušeno jeho právo na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Cm 95/2005 zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Dne 20. 7. 2005 podal stěžovatel k soudu žalobu proti vedlejší účastnici o uložení povinnosti zdržet se rozhodnutí o přechodu jejích akcií na jejího hlavního akcionáře. Současně podal návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhal téhož, dále návrh na předložení věci Ústavnímu soudu k rozhodnutí o zrušení některých ustanovení obchodního zákoníku, a podle §183k obchodního zákoníku také návrh na přezkum přiměřenosti protiplnění.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2005, čj. 30 Cm 95/2005-22, odmítl návrh na nařízení předběžného opatření. Dne 22. 7. 2005 podala vedlejší účastnice vyjádření k žalobě a spojeným návrhům stěžovatele.
Dne 27. 7. 2005 podal stěžovatel k soudu návrh na změnu žaloby, ve kterém se, s ohledem na již proběhnuvší valnou hromadu dne 25. 7. 2005, tentokrát domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, a to "Rozhodnutí o přechodu akcií Společnosti (vedlejší účastnice) ve vlastnictví ostatních akcionářů na hlavního akcionáře podle §183i a násl. obchodního zákoníku" (změněný žalobní návrh poté dále doplnil některými dalšími tvrzeními v podání ze dne 24. 4. 2006). Zároveň stěžovatel trval na návrhu na předložení věci Ústavnímu soudu, jakož i návrhu na přezkum přiměřenosti protiplnění. Současně stěžovatel podal odvolání proti usnesení o odmítnutí návrhu na předběžné opatření (o tom rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2005, čj. 14 Cmo 444/2005-47, tak, že prvostupňové usnesení potvrdil).
Prvostupňový soud usnesením ze dne 1. 9. 2006, čj. 30 Cm 95/2005-53, rozhodl (mimo jiné) o tom, že nepřipouští stěžovatelův návrh na změnu žaloby. Soud v odůvodnění citoval §95 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a uvedl, že návrhu na změnu žaloby nevyhověl, neboť "předmětný nárok lze uplatnit samostatnou žalobou s tím, že v daném stádiu řízení neproběhlo dokazování, jež by bylo podkladem pro výsledky dosavadního řízení".
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal nedostatečné a nesrozumitelné odůvodnění napadeného usnesení (libovůli), neboť soud neuvedl, proč by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (stěžovatel odkázal na nález I. ÚS 289/95, Sb.n.u.ÚS, sv. 6, č. 117). Uvedl rovněž, že v dané věci dosud neproběhlo žádné dokazování, proto závěr soudu, že žádné výsledky řízení nemohou být podkladem pro rozhodnutí o změněném návrhu, považuje za rozporný s §95 odst. 2 občanského soudního řádu. Dle stěžovatele je smyslem §95 odst. 2 občanského soudního řádu zabránit vícerému dokazování a protahování sporů (ekonomičnost). V daném řízení nebylo provedeno žádné dokazování, které teprve, pokud by nebylo způsobilé být podkladem pro řízení o novém návrhu, může být důvodem pro nepřipuštění změny žaloby (stěžovatel odkázal na nález IV. ÚS 157/02, Sb.n.u.ÚS, sv. 28, č. 149, o tom, že potřeba provedení dalších důkazů nebrání připuštění změny žaloby). Stěžovatel tedy nesouhlasí s výkladem soudu, že pro vyhovění návrhu na změnu žaloby musí být vždy provedeno nějaké dokazování, na kterém by se dalo stavět i při rozhodování o novém návrhu.
Stěžovatel současně uvedl, že napadené usnesení bylo vydáno více než rok po podání návrhu na změnu žaloby. Tato doba je, dle stěžovatele, v rozporu s právem na spravedlivý proces i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (stěžovatel opět odkázal na nález IV. ÚS 157/02). Stěžovatel také v dobré víře v kladné soudní rozhodnutí (a i s ohledem na průtahy soudu) zmeškal hmotněprávní lhůtu k podání samostatné žaloby dle §131 odst. 1 obchodního zákoníku na neplatnost usnesení valné hromady.
Stěžovatel konečně také namítl, že prvostupňový soud pokračoval v řízení o původní žalobě ještě před právní mocí napadeného usnesení (stěžovatel opět poukázal na nález I. ÚS 289/95).
K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu dne 6. 2. 2007 vyjádřila vedlejší účastnice. Poukázala na nevyčerpání všech procesních prostředků (tj. odvolání proti meritornímu rozhodnutí), na procesní povahu napadeného usnesení, nedostatek pasivní věcné legitimace od počátku žalobního řízení (kdy tato vada by neměla být při případné změně žaloby ve prospěch stěžovatele), dále na zcela rozdílný charakter řízení o původní a změněné žalobě (žaloba určovací a na plnění - změna petitu, rozdílné zásadní skutečnosti i právní kvalifikace), na špatný procesní postup při podání původní žaloby - její předčasnost (jediným možným postupem bylo podání žaloby až po konání valné hromady, přičemž vadu ve špatném postupu nelze odstraňovat změnou žaloby), dále na nepoužitelnost provedených úkonů pro řízení o změněné žalobě (zejm. příp. závěr soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace), v souvislosti s uplynutím prekluzivní lhůty také poukázala na zásadu vigilantibus iura scripta sunt a význam (smysl) práva na spravedlivý proces (zmínila usnesení I. ÚS 179/2000). Současně navrhla ústavní stížnost odmítnout, příp. zamítnout.
K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil dne 16. 3. 2007 i Městský soud v Praze. Uvedl, že stěžovatel návrh na změnu žaloby podal v řízení stiženém vadami, kdy návrh ve věci samé nebyl projednatelný, proto nebyly shledány ani podmínky pro změnu žaloby (§95 odst. 1 občanského soudního řádu). Dále uvedl, že stěžovatel neměl v úmyslu změnit návrh co do skutkového základu, ale uplatnit zcela nový návrh. K namítaným průtahům při rozhodování o návrhu na změnu žaloby uvedl, že nejdříve prvostupňový soud musel spis postoupit odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání stěžovatele proti usnesení o odmítnutí návrhu na předběžné opatření. Stěžovateli přitom nic nebránilo podat samostatnou žalobu dle §131 odst. 1 obchodního zákoníku.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), je oprávněna ústavní stížnost podal fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Stěžovatel tvrdí porušení ústavního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. práva na přístup k soudu a na řádné odůvodnění rozhodnutí. Ústavní soud však v postupu prvostupňového soudu neshledal vybočení z ústavních kautel. Rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu obecného soudu, kterou Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, pokud je tato náležitě odůvodněna. Prvostupňový soud v dané věci dospěl k závěru, že návrhu nelze vyhovět, neboť nově uplatňovaného nároku se lze domáhat samostatnou žalobou s tím, že v daném stádiu řízení neproběhlo dokazování, jež by bylo podkladem pro výsledky dosavadního řízení. V této úvaze, a z ní vyplývajícím závěru prvostupňového soudu, Ústavní soud neshledal extrémní vybočení z rámce výkladu a užití §95 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu ani prvky libovůle. S ohledem na závěry prvostupňového soudu je také zřejmé, že tento své rozhodnutí stručně, avšak srozumitelně odůvodnil.
Rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby je nadto, jak Ústavní soud již vícekrát poukazoval, rozhodnutím procesní povahy, které pouze vymezuje, jakým směrem se bude postup soudu dále ubírat. Nepřipuštěním změny žaloby nedochází k zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ochrany práv (nově uplatňovaného nároku) se stěžovatel může domáhat v samostatném soudním řízení (v daném případě řádnou žalobou podanou dle §131 odst. 1 obchodního zákoníku).
Ústavní soud neshledává opodstatněnou ani námitku stěžovatele o dobré víře v kladné rozhodnutí soudu, a v důsledku toho marném uplynutí hmotněprávní prekluzivní lhůty k podání žaloby dle §131 odst. 1 obchodního zákoníku. Jak Ústavní soud již výše uvedl, je na úvaze obecného soudu, zda připustí či nepřipustí navrhovanou změnu žaloby, a to s ohledem na dosavadní výsledky řízení (na kladné rozhodnutí o daném návrhu není nárok). Spoléhání se na kladné rozhodnutí soudu a zmeškání prekluzivní lhůty k podání řádné žaloby, lze s ohledem na skutečnost, že stěžovatel byl odborně právně zastoupen, označit nejen za velmi neopatrné z hlediska zásady vigilantibus iura scripta sunt, ale také za nedůvodné.
Stěžovatel dále brojil proti průtahům soudu před vydáním rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby. Stěžovatel však neuvedl, čeho se ve spojení s touto námitkou domáhá. Ústavní soud se proto námitkou průtahů jako takových nemohl zabývat. Pokud jde o průtahy namítané v souvislosti s výše zmíněnou dobrou vírou stěžovatele a marným uplynutím prekluzivní lhůty, vyjádřil se Ústavní soud k této otázce již výše.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele o tom, že prvostupňový soud v řízení pokračoval před nabytím právní moci napadeného usnesení. Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že napadené usnesení bylo doručeno oběma účastníkům (zde vedlejší účastnici a právnímu zástupci stěžovatele, kterým byl JUDr. R.) dne 7. 9. 2006, přičemž v době mezi vydáním usnesení a jeho právní mocí (6 dnů) nebyly soudem činěny žádné procesní úkony. Pokud stěžovatel pokračováním soudu mínil skutečnost, že byl v napadeném usnesení současně vyzván k odstranění vad žaloby, je třeba upozornit na to, že lhůta k odstraňování vad počala stěžovateli běžet až ode dne doručení napadeného usnesení, tj. až od právní moci výroku o nepřipuštění návrhu na změnu žaloby.
Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu