ECLI:CZ:US:2007:3.US.736.06.1
sp. zn. III. ÚS 736/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti společnosti FORMINSTER ENTERPRISES LIMITED, se sídlem na Kypru, Nicosia, 4 Diagorou Street, Kermia House, Office 601, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2006, č.j. 12 To 57/2006-19221, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 2006, č.j. 6 T 5/2005-19108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se společnost FORMINSTER ENTERPRISES LIMITED (dále jen "stěžovatel") domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 4 Listiny), na zachování principů právního státu (čl. 2 odst. 2 Listiny), na ochranu práv a svobod (čl. 4 odst. 1 Listiny) a princip respektování podstaty a smyslu základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny).
V obsáhle odůvodněné stížnosti stěžovatel uvedl, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") porušil jeho právo:
1. na soudní ochranu tím, že na základě nedostatečně zjištěných skutečností a nesprávných právních závěrů (o důvodnosti hrozby zániku zajištění akcií a snížení nominální hodnoty nové akcie) rozhodl o omezení práva stěžovatele v pozici akcionáře K-T-V invest a.s [dnes ČESKÉ IVESTIČNÍ A SPRÁVCOVSKÉ, a.s. (dále jen "Č.I.S., a.s.")] hlasovat na valné hromadě. Za nesprávný považuje stěžovatel také názor soudu, že cenné papíry v jeho vlastnictví, které byly rozhodnutím státního zástupce zajištěny, jsou nebo mohou být výnosem z trestné činnosti.
2. na ochranu vlastnictví tím, že vzhledem k omezení jeho práva hlasovat na valné hromadě došlo proti jeho vůli ke schválení fůze společností K-T-V invest, a.s. a Č.I.S., a.s. minoritními vlastníky. Ačkoliv obava ze schválení fůze byla důvodem omezení hlasovacího práva, toto omezení trvá i nadále, bez ohledu na program jednání. Nadto jeho omezení nakládat s cennými papíry trvá již po dobu deseti let, čímž je rovněž porušeno právo na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy).
K porušení stěžovatelových práv došlo podle jeho názoru i rozhodnutím Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchního soudu"), neboť plně převzal nesprávný názor soudu krajského.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením krajského soudu byl u stěžovatele (a dalších subjektů) "rozšířen" příkaz vydaný státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 12. 5. 1997, sp.zn. KZv 323/97 [k registraci pozastavení výkonu práv majitele cenných papírů podle §27 odst. 3 písm. d) zákona č. 591/1992 Sb., ve znění novel, a na základě ustanovení §79 odst. 1 tr. řádu do doby pravomocného skončení trestního řízení] o zákaz "vykonávat právo hlasovací na valných hromadách". Krajský soud vycházel z toho, že podezření, že předmětné cenné papíry jsou výnosem z trestné činnosti, trvá, a k omezení práva hlasovat na valných hromadách přistoupil proto, aby zabránil obcházení dřívějšího rozhodnutí státního zástupce, jehož cílem bylo zabránit dokončení tvrzených nezákonných převodů cenných papírů. K tomu by mohlo dojít právě realizací plánované fůze společností K-T-V invest, a.s. a Č.I.S., a.s., o níž mělo být rozhodováno na valné hromadě svolané na den 22. 6. 2006.
O stěžovatelově stížnosti rozhodl napadeným usnesením vrchní soud tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl. Ke stížnostním námitkám, z větší části shodným s těmi, které stěžovatel uplatnil i v ústavní stížnosti, vrchní soud odkázal na svá předchozí rozhodnutí ve věci stěžovatele a se závěry krajského soudu se ztotožnil.
Ústavní soud vyžádal vyjádření obou soudů, jakož i krajského a vrchního státního zastupitelství, jež replikoval následně i stěžovatel. Se zřetelem k tomu, co se posléze ukázalo pro posouzení ústavní stížnosti rozhodující, neshledává Ústavní soud důvod pro publikaci těchto podání, jelikož nepřinesla relevantní poznatky.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257) nebo jestliže by byly výrazem "libovůle".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Ve svých podáních stěžovatel sdělil (a totéž uvedl v žalobě na vyloučení věci z konkurzní podstaty podané dne 30. 11. 2005 u Krajského soudu v Brně), že od 29. 4. 2003 jsou dotčené akcie zapsány do konkurzní podstaty úpadce SPRINT, a.s., se sídlem v Brně, Kotlářská 931/53, a že tedy "již po tři roky jeho hlasovací práva vykonává správce konkurzní podstaty". Tento stav zjevně koresponduje ustanovení §14a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je správce "zejména oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty". Pak lze stěžovateli přisvědčit, že pro kritickou fůzi společnosti, jejímž byl akcionářem, s jinou společností, hlasovat již proto nemohl, pročež nebyl důvod k vydání napadených rozhodnutí; jeho "právo hlasovací na valných hromadách" bylo tak jako tak suspendováno ve prospěch správce konkurzní podstaty.
Z toho však logicky vyplývá, že "nadbytečné" omezení hlasovacího práva stěžovatele jeho (vlastní) právní postavení reálně ovlivnit nemohlo, a tím méně se mohlo dotknout jeho práv ústavně zaručených. Už z toho důvodu nemá oponentura proti napadeným rozhodnutím ústavněprávní relevanci, čímž chybí elementární základna pro jejich přezkum Ústavním soudem.
Stěžovateli je přiléhavé též připomenout, že k odstranění důsledků, založených napadenými soudními rozhodnutími, jsou k dispozici podústavní (zákonné) instrumenty, způsobilé mu zajistit znovunabytí dotčených hlasovacích práv akcionáře. Vychází-li z toho, že realizací kritické fůze společností se přesto naplnila obava, které mělo být rozhodnutími zabráněno, a že se tím stává paušální omezení jeho práva hlasovat na valných hromadách nedůvodným, otevírá se možnost "kdykoliv žádat o zrušení nebo omezení zajištění" ve smyslu §79c odst. 4, §79a odst. 4 tr. řádu, a o takové žádosti jsou (ve zvláštním režimu) povolány rozhodnout orgány trestního řízení v těchto ustanoveních uvedené. Odtud se pak odvíjí další překážka pro efektivní uplatnění posuzované ústavní stížnosti, jestliže právě o argument nové skutečnosti (uskutečnění fúze), který stěžovatel v ní uplatnil, lze opřít procesní prostředek, jenž je k dispozici již ve vlastním trestním řízení. Obecně totiž z principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu platí, že předpokladem meritorního posouzení ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelova další námitka, že samo původní zajištění cenných papírů trvá již po dobu deseti let, čímž jsou porušována jeho ústavně zaručená práva, je situována zjevně nad rámec projednávané ústavní stížnosti; o to totiž v napadených rozhodnutích nešlo, jestliže jimi bylo rozhodnuto toliko o "rozšíření" dřívějších zajišťovacích opatření o "právo hlasovací na valných hromadách". Námitky proti (samotnému) zajištění cenných papírů mohou být logicky uplatněny toliko v rámci procesních prostředků směřujících proti těm rozhodnutím, jimiž se tak stalo, a těmi rozhodnutí, posuzovanou ústavní stížnosti napadená, nejsou.
Je tudíž namístě uzavřít, že výše uvedené podmínky k ingerenci Ústavní soudu v dané věci splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu