ECLI:CZ:US:2007:3.US.752.06
sp. zn. III. ÚS 752/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. S., t. č. Věznice, zastoupeného Mgr. Gabrielem Šípem, advokátem v Kladně, Kleinerova 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 7 Tdo 679/2006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 8 To 397/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 16 T 21/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 27. 9. 2006 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele bylo rozhodnutími porušeno jeho "právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy", a dále práva zakotvená v čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - dále jen "EÚLP" (právo na obhajobu a právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a ve svůj prospěch za stejných podmínek).
Z ústavní stížnosti a kopií napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 16 T 21/2003, byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy krádeže dle §247 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 trestního zákona a zanedbání povinné výživy dle §213 odst. 1 trestního zákona a dle §213 odst. 1, 3 trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém ke krádeži namítl, že neexistuje důkaz o tom, že by poškozeného (svědka K.) napadl a že by mu odcizil peníze. Dále uvedl, že poškozený nebyl před prvostupňovým soudem vyslechnut a jeho výpověď z přípravného řízení je nevěrohodná. Ohledně výživného uvedl, že se vyživovací povinnosti úmyslně nevyhýbal a nebylo prokázáno (u kvalifikované trestní sazby), že by se jeho syn ocitl ve stavu nouze. Odvolání bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 8 To 397/2005, zamítnuto pro nedůvodnost.
Proti druhostupňovému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, ve kterém ke krádeži namítl, že výslech poškozeného byl v přípravném řízení proveden v rozporu s trestním řádem a že stěžovatel v době spáchání trestného činu nebyl trestně odpovědný. Ohledně výživného uvedl, že soud nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování a u kvalifikované trestní sazby trestného činu zanedbání povinné výživy soudy nesprávně posoudily skutečnosti rozhodné pro její použití (stav nouze). Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 7 Tdo 679/2006, odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká prvostupňovému soudu, že (ve věci krádeže) výpověď poškozeného (dále jen "svědek K.") byla získána v přípravném řízení, o jeho výslechu však stěžovatel nebyl vyrozuměn. V hlavním líčení pak byla výpověď pouze čtena. Jednalo se tak o nezákonně získaný důkaz, který v hlavním líčení neměl být použit (zkrácení práva na obhajobu). Dále stěžovatel namítl, že prvostupňový soud nevyhověl žádnému z jeho důkazních návrhů (ve věci trestného činu krádeže i trestných činů zanedbání povinné výživy), přestože tyto důkazy nepovažuje stěžovatel za nadbytečné. Odvolacímu a dovolacímu soudu stěžovatel vytýká převzetí závěrů a nezjednání nápravy.
Po seznámení se se všemi podklady, včetně spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 16 T 21/2003, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Proto postupují-li soudy ve shodě s ustanoveními hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže Ústavní soud na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudce vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, a jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují tuto zásadu, není v pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými soudními rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda došlo k porušení ústavně zaručených práv v souvislosti s interpretací a aplikací §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, který stanoví podmínky, za jejichž splnění lze v hlavním líčení upustit od provedení důkazu výslechem svědka a protokol o jeho výpovědi přečíst.
Podle §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu je možné protokol o výpovědi svědka přečíst tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech.
Výčet překážek, bránících výslechu svědka, je taxativní a jejich existence musí být spolehlivě zjištěna. Jedná se o případy, kdy překážky výslechu nelze odstranit vůbec, nebo jen se značnými obtížemi (nemožnost výslechu z objektivních důvodů), přičemž překážky musí být "trvalé" nebo trvat po "dohlednou dobu" (stav, kdy nelze stanovit reálný termín, kdy bude osobní výslech možný).
Dle protokolu o výslechu svědka ze dne 21. 1. 2002 bylo trvalé bydliště svědka K. v ... (tato adresa také odpovídá adrese uvedené v jeho trestním oznámení, v protokolu o ohledání místa činu a v lékařské zprávě - vše ze srpna 2001), a dále svědek K. uvedl přechodné bydliště od 23. 1. 2002 na adrese ..., kdy tuto adresu také uvedl jako místo zaměstnání.
Ze spisu je zřejmé, že prvostupňový soud vyvinul velké úsilí, aby zjistil, kde se svědek K. zdržuje (viz č. l. 225, 263, 268, 273, 322 až 325, 337, 348, 375, 379, 380, 393, 410 až 412, 443, 446, 449, 455, 493, 500, 516 až 522, 570, 584) a mohl jej obeslat k hlavnímu líčení. Dotazy byly opakovaně prováděny na Centrální evidenci obyvatel (jako trvalé bydliště stále uvedena ...), Centrální evidenci vězňů, a opakovaně byla Policie ČR žádána o doručení zásilky a prošetření místa pobytu svědka K., a to u obou soudů dostupných adres. Prvostupňový soud bezvýsledně pátral po dobu od 17. 4. 2003 (hlavní líčení bez svědka K. po prvním bezúspěšném doručování soudem) do 3. 8. 2005. Při hlavním líčení dne 3. 8. 2005 soud odkázal na §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu a výpověď svědka K. přečetl. Obhájce stěžovatele nesouhlasil se čtením této výpovědi.
Ze spisu vyplývá, že soud považoval svědka K. za nezvěstného. K pojmu "osoba nezvěstná" se Ústavní soud vyjádřil již ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 662/01 (Sb.n.u.ÚS, sv. 29, č. 37), ve kterém uvedl, že se musí jednat o osobu, která je dle okolností případu po přiměřeně dlouhou dobu nepřítomná, a zároveň o ní nejsou žádné zprávy, že je naživu. Prvostupňový soud po bezvýsledném 27 měsíčním pátrání získal pouze neověřené údaje o tom, že se svědek K. z adresy Mahenova 3 odstěhoval (v Centrální evidenci obyvatel je však stále uvedena tato adresa), zdržuje se na nezjištěném místě a má v blízkosti jím uvedených dvou adres garáž a dílnu. Z údajů však bylo možno dovodit, že svědek K. je naživu, neboť dle sdělení Policie ČR z července 2005 (viz č. l. 584 spisu obecného soudu) se u garáže blízko ul. ... svědek K. nepravidelně objevuje.
Prvostupňový soud tak použil pojem "osoba nezvěstná" extenzivně. S ohledem na okolnosti případu je však rozšiřující výklad opodstatněný, jsou-li splněny další dvě podmínky. První podmínka je, že výslech svědka byl v přípravném řízení proveden řádně a nevykazuje procesní vady. Provedení důkazu mimo hlavní líčení totiž musí garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení (viz také nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 376/01 - Sb.n.u.ÚS, sv. 24, č. 174). Druhou podmínkou je skutečnost, že výpověď svědka není rozhodujícím (jediným) usvědčujícím důkazem, ale pouze jedním z více usvědčujících důkazů (viz také nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 662/01 - Sb.n.u.ÚS, sv. 29, č. 37; sp. zn. IV. ÚS 558/02 - Sb.n.u.ÚS, sv. 30, č. 95).
Svědek K. byl v přípravném řízení vyslechnut vyšetřovatelem dne 21. 1. 2002 (viz Protokol o výslechu svědka na č. l. 32 až 34 spisu obecného soudu). Před výslechem mu bylo dáno řádné poučení dle trestního řádu. Stěžovateli byl opatřením ze dne 25. 9. 2001 ustanoven obhájcem JUDr. Rao Uppaluri, jehož ustanovení však bylo opatřením ze dne 8. 1. 2002 zrušeno. Stěžovatel si dále v přípravném řízení obhájce nezvolil, tedy přítomnost jeho obhájce u výslechu svědka K. dne 21. 1. 2002 nepřicházela v úvahu. Stěžovatel se výslechu nezúčastnil, neboť o jeho provádění nebyl vyšetřovatelem vyrozuměn. Možnost vyšetřovatele připustit účast stěžovatele (obviněného) u vyšetřovacího úkonu je v §165 odst. 1 trestního řádu formulována fakultativně. Postupem vyšetřovatele tedy v dané věci nedošlo k porušení ustanovení trestního řádu. S ohledem na "vyšší standard" zaručený EÚLP bylo však třeba také posoudit případné porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP. Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo ani k porušení práv zaručených stěžovateli EÚLP. Jednak v době provádění výslechu svědka K. se stěžovatel zdržoval na neznámém místě a nepřebíral soudní zásilky (viz č. l. 9, 10, 73, 74, 81, 82, 83 - list založen za č. l. 72, 87, 110, 111 spisu obecného soudu), a jednak výslech svědka K. nebyl jediným usvědčujícím důkazem (viz níže).
Při posuzování extenzivního výkladu dále Ústavní soud zvažoval, zda výpověď svědka K. byla jediným a zásadním usvědčujícím důkazem. Ve věci krádeže byli vyslechnuti svědci: K. (výslech pouze v přípravném řízení), K. (policista), B. (policista), M., M., J., K., Č. (výslech pouze z přípravného řízení), B., R. Prvostupňový soud dospěl k závěru, že stěžovatel je usvědčován výpovědí svědka K. a dále nepřímo výpověďmi svědků M., M. a K. Výpověď svědka K. je dle soudu také potvrzována výpovědí svědka J.. Také odvolací soud dospěl k závěru, že výpověď svědka K. je jednoznačná a nejde o důkaz osamocený. Ani dle Ústavního soudu nelze v dané věci dovodit, že by výpověď svědka K. byla výpovědí jedinou a rozhodující, resp. že by jeho výpověď byla jediným klíčovým usvědčujícím důkazem. Je třeba také dodat, že ostatní svědci, kteří dle soudu usvědčovali stěžovatele, byli přítomni hlavnímu líčení a stěžovatel tedy měl možnost jim klást otázky (což také činil).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by soudem provedená interpretace §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu vybočila z rámce ústavnosti a zasáhla do stěžovatelových ústavně zaručených práv či do práv zakotvených v čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) EÚLP.
Stěžovatel dále namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům, přestože nebyly nadbytečné.
Ústavní soud zjistil, že prvostupňový soud se k návrhům stěžovatele na další dokazování, resp. výslechy vyjádřil na str. 6 odůvodnění svého rozsudku. Uvedl konkrétně, jaké další dokazování bylo navrženo a konstatoval, že doplnění dokazování dle návrhu považuje za nadbytečné, neboť má k dispozici dostatek důkazů a žádný z navrhovaných svědků nebyl přímo přítomen jednání stěžovatele. K svědku K. uvedl nemožnost jeho dosažení již v přípravném řízení.
Ústavní soud v dané věci neshledal, že by nepřipuštěním dalších navrhovaných důkazů byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva či právo zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP.
Stěžovatel má právo označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné. Tomuto právu odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud návrhům na další dokazování nevyhoví, odůvodnit ve svém rozhodnutí, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V daném případě prvostupňový soud vyjmenoval důkazy, které byly stěžovatelem navrženy a uvedl, proč dané návrhy zamítl. Tato část odůvodnění rozsudku je v souladu se závěry, které soud uvedl v části odůvodnění týkající se rozhodování o vině. Důvody nevyhovění návrhu na další dokazování jsou uvedeny dostatečně a nelze zde shledat libovůli soudu. Listina základních práv a svobod ani čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP přitom nezaručují neomezené právo dosáhnout předvolání svědků.
Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2007