ECLI:CZ:US:2007:3.US.754.06.1
sp. zn. III. ÚS 754/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti a/ D. S. a b/ P. S., zastoupených Mgr. M. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2006, č.j. 11 To 263/2006-3851, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2005, č.j. 1 T 131/2004-3812, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jsou toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 5 odst. 1, 2 a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V jednotlivostech stěžovatelé uvedli, že rozhodnutí soudu prvního stupně je "nepřezkoumatelné", neboť z provedených důkazů soud učinil "závěry, které z nich logicky nevyplývají" a "není zřejmé, jak se soud vypořádal s (jejich) obhajobou". Podle stěžovatelů soud u vyjmenovaných důkazů neuvedl, "jakým způsobem je hodnotil... a co podle něj z každého konkrétního důkazu zjišťuje a usuzuje". Odvolací soud pak podle stěžovatelů v porušení jejich ústavně zaručených práv pokračoval, když se s námitkami, uplatněnými v odvolání, dostatečně nevypořádal.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem okresního soudu uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c/ tr. zákona a trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zákona. Za tyto trestné činy a dále za pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c/ tr. zákona k §250b odst. 1, 3 tr. zákona, jíž byla uznána vinnou rozsudkem ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 2 T 198/2001, byla odsouzena k souhrnnému testu odnětí svobody v délce tří let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona. Za tyto trestné činy a dále za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 2 T 198/2001, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 2 roky a 6 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 4 let. Oběma stěžovatelům byla uložena povinnost k náhradě způsobené škody.
Napadeným usnesením krajský soud podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) odvolání stěžovatelů zamítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Co do v dané věci rozhodné roviny skutkové platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Ve vztahu k tvrzeným vadám při provádění a hodnocení důkazů především Ústavní soud uvádí, že z obsahu spisu se nepodává dostatečný podklad pro úsudek, že obecné soudy (prvního a druhého stupně) pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování, stejně jako při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy (jmenovitě soud odvolací); adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Ohledně stěžejní námitky stěžovatelů, podle které z výpovědi znalce vyplynulo, že "rozdíly v účetnictví mohla zapříčinit jiná osoba", se Ústavní soud ztotožňuje s názorem, který k ní vyjádřil odvolací soud; v kritickém smyslu vskutku platí, že se zde znalec vyjadřoval mimo rámec svého pověření, přičemž skutkovou otázkou, k níž námitka stěžovatelů směřovala, posoudily obecné soudy též na základě důkazů dalších. Neobstojí rovněž námitka, že soud prvního stupně nehodnotil výslovně (v podrobnostech) jednotlivé (z množství provedených) důkazy, jestliže z celkového kontextu je zjevné, ze kterých důkazů jakožto relevantních vycházel a k jakým skutkovým závěrům dospěl, pakliže tvoří ucelený a vnitřně konzistentní základ pro rozhodnutí. Nelze ani účinně vytýkat odvolacímu soudu nedostatek adekvátního odůvodnění, neboť z jeho usnesení se naopak podává, že se námitkami stěžovatelů zabýval a logicky a věcně přiléhavě se k nim vyjádřil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje výhrady, jež uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již výše řečeno, že postavení další opravné instance mu nepřísluší. Jelikož je ústavní stížnost obsahově identická s odvoláním, žádá se od Ústavního soudu dokonce, aby znovu (vedle odvolacího soudu) přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu