ECLI:CZ:US:2007:3.US.762.06
sp. zn. III. ÚS 762/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Mgr. M. P., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Kuřimská 42, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 62 Co 41/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2006 (62 Co 41/2006-72), jímž bylo odmítnuto odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. července 2005 (40 Nc 5749/2005-3) a zamítnut návrh na přikázání věci jinému soudu.
Stěžovatel namítal v ústavní stížnosti, že výše označeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to jeho práva na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Odvolací soud nezjistil všechny relevantní skutečnosti nezbytné pro posouzení důvodnosti a přípustnosti podaného odvolání. Pouze taková zjištění a z něj vycházející závěr, umožňují spravedlivé rozhodnutí ve věci, což odvolací soud, dle přesvědčení stěžovatele, nerespektoval. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval pochybením obecného soudu v rovině podústavního práva a vyslovil přesvědčení o tom, že soud postupoval v rozporu se zákonem č. 120/2001 Sb. v platném znění (dále jen "exekuční řád"), ale i se zásadami občanského soudního řízení. Stěžovatel v odvolání uváděl a doložil závažné skutečnosti, které byly důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí, ale odvolací soud k nim nepřihlédl (dohoda o posunutí splatnosti dluhu, prohlášení konkurzu na jeho majetek atd.). Odvolací soud si nepočínal jako soud nestranný a nezávislý a svým postupem znemožnil obranu stěžovatele, legalizoval bezprávní a nekompetentní postup exekutora Mgr. Luďka Němce při provádění soudem nařízené exekuce.
Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v přímém rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR (č. 52/1998, č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR) a proto navrhl, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadené rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR). Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím obecného soudu o způsobu nařízení a provedení výkonu rozhodnutí a odmítnutí odvolání stěžovatele. Stěžovatel obdobně jako v podáních před obecnými soudy poukazoval na nesprávný právní názor odvolacího soudu, v důsledku toho nebylo stěžovateli umožněno bránit se odpovídajícím způsobem a zmiňuje se o porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
V daném případě soud I. stupně nařídil exekuci podle vykonatelného rozsudku (Obvodní soud pro Prahu 6, sp. zn. 11 C 115/98, ze dne 11.února 2004 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 62 Co 189/2004, ze dne 1. září 2004), k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 53.680,- Kč a pro náklady exekuce. Provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Luďka Němce a stěžovateli zakázal od doručení usnesení nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetkem patřícího do společného jmění manželů, s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku. Podstatné v dané věci je i to, že se jedná o výkon pravomocného rozhodnutí, které stěžovateli ukládá povinnost k plnění. Jestliže stěžovatel ve stanovené lhůtě dobrovolně nesplnil, musí snášet i případné negativní důsledky vyplývající z nařízeného způsobu výkonu rozhodnutí. V tomto postupu nelze spatřovat ani porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, který zaručuje právo na účinné ochranné prostředky. Toto právo nespočívá v tom, že stěžovateli musí být vždy vyhověno. Obecné soudy nařídily výkon rozhodnutí na základě pravomocně přiznaného exekučního titulu a postupovaly zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy.
Ústavní soud konstatuje, že obecný soud k odvolání stěžovatele přezkoumal rozhodnutí a dospěl k závěru, že není důvodné. Napadené rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157), a proto lze na něj dále odkázat. Dle ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu lze proti usnesení o nařízení exekuce podat odvolání jen z důvodů, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce, k ostatním soud nepřihlédne a odvolání odmítne. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud přezkoumal zda jsou na základě exekučního řádu i ustálené judikatury splněny podmínky rozhodné pro nařízení exekuce. Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jen opakuje tvrzení vznesená v opravném prostředku. Je zřejmé, že taková tvrzení jsou pouhou polemikou s právními závěry obecného soudu; proto postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ústavní soud v této souvislosti pouze na okraj podotýká, že z obsahu spisu obecného soudu nejsou k odvolání připojeny důkazy, které by prokazovaly tvrzení stěžovatele o dohodě se zástupcem oprávněného o změně termínu splatnosti pohledávky. Dále k tvrzení stěžovatele, že na jeho majetek je veden konkurz, Ústavní soud uvádí, jak z obsahu spisu vyplynulo, že konkurz na majetek stěžovatele byl zrušen [usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č. j. 52K 80/97- 308 (č.l. 27)]. Argumentace judikaturou Nejvyššího soudu ČR nebyla shledána případnou.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu