ECLI:CZ:US:2007:3.US.764.06.1
sp. zn. III. ÚS 764/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. V. K., proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 9. 2002 č. 491 205 245, výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2004, čj. 28 Ca 263/2002-98, a výroku I rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2006, čj. 6 Ads 5/2005-126, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 2. 10. 2006 napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2006, čj. 6 Ads 5/2005-126, a to ve výroku označeném I, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2004, čj. 28 Ca 263/2002-98, a to ve výroku označeném I a II, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 9. 2002 č. 491 205 245, a s tvrzením, že výše uvedenými rozsudky a postupem soudů byla porušena jeho práva zaručená zejména čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 26, čl. 30 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Spolu s touto ústavní stížností podal stěžovatel ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrh na zrušení ustanovení §6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení byl stěžovateli odňat plný invalidní důchod. O žalobě, kterou stěžovatel v této věci podal, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud rozsudkem rovněž napadeným touto ústavní stížností zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se správní soudy řádně nevypořádaly s jeho námitkou rozporu §6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb. se základními právy zaručenými Listinou základních práv a svobod. Stěžovatel - dle svého vyjádření - v řízení argumentoval tím, že ze znaleckého posudku MUDr. F. S. vyplývá, že má nejméně tři závažná zdravotní postižení, která mu komplikují život, znemožňují soustavnou výdělečnou činnost, a která sama o sobě zakládají jeho nárok na částečný invalidní důchod. Tato zdravotní postižení se projevují současně a nikoliv izolovaně, jejich působení na stěžovatele má být komplexní. Stěžovatel poukazuje na pracovní rekomandaci obsaženou v uvedeném znaleckém posudku s tím, že v ní uvedené možnosti výkonu práce jsou zcela v rozporu s pracovními povinnostmi plynoucími z jeho dřívější profese stavbyvedoucího či jiné obdobné profese. O osoby, mající tak závažná zdravotní postižení jako stěžovatel, jež by mohly pracovat na zkrácený úvazek, není údajně na trhu žádný zájem, což má dokládat skutečnost, že Úřad práce v Hradci Králové mu po dobu 2 let nenabídl žádnou možnost pracovního uplatnění a ani jemu samotnému se práci sehnat nepodařilo. Zákaz sčítání hodnoty poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, který zakotvuje napadené ustanovení, má stěžovatele zásadním způsobem poškozovat, neboť výše částečného invalidního důchodu není adekvátní jeho bývalému pracovnímu nasazení a přínosu celé společnosti v době, kdy svou práci vykonával, a současně mu nezajišťuje důstojný život a přiměřenou životní úroveň, jež mu vzhledem k Listině základních práv a svobod přísluší.
Jde-li o návrh na zrušení §6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb., stěžovatel tvrdí, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 26 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod, přičemž, dle jeho názoru, nelze připustit, aby jeho aplikací byl poškozován na svých právech. Současně vyslovuje názor, že není jedinou osobou, která má těžké potíže a přitom jí není vyplácen plný invalidní důchod, a že ustanovení §6 odst. 4 citované vyhlášky není schopné odstranit nesprávnost a protiústavnost napadeného ustanovení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu. Dospěl přitom k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do ostatních formálních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu, a tak přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že má nárok na plný invalidní důchod, protože jeho zdravotní stav je v důsledku nejméně tří závažných zdravotních postižení (z nichž každé samo o sobě zakládá nárok na částečný invalidní důchod) velice špatný. Stran svého zdravotního stavu argumentuje znaleckým posudkem MUDr. F. S. Příčinu, proč mu byl plný invalidní důchod odebrán, spatřuje stěžovatel v ustanovení §6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb., dle něhož nelze jednotlivé hodnoty poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti sčítat.
Ústavní soud však způsob, jakým stěžovatel tuto vyhlášku interpretuje, nepokládá za správný. V prvé řadě je třeba poznamenat, že podmínky plné invalidity pojištěnce jsou primárně upraveny v §39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže uvedená vyhláška ve smyslu §39 odst. 3 citovaného zákona stanovuje (mj.) způsob posouzení a procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, musí tak činit v zákonných mezích, jež vyplývají z ustanovení §39 odst. 2 citovaného zákona, a rovněž její interpretace a aplikace musí být prováděna tak, aby byla s uvedeným zákonným ustanovením v souladu.
Pokud stěžovatel této vyhlášce vytýká, že na jejím základě jednotlivé hodnoty poklesu schopnosti samostatné výdělečné činnosti nelze sčítat, musí Ústavní soud tuto výtku odmítnout. Je totiž zcela zřejmé, že výsledek prostého sečtení daných hodnot nemá dostatečnou vypovídací hodnotu pro určení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti pojištěnce. Na straně druhé se lze ztotožnit s názorem stěžovatele, že postup, kdy by se za základ vzala pouze hodnota nejzávažnějšího ze všech zdravotních postižení pojištěnce, by - ze stejného důvodu - mohl být v určitých případech věcně nesprávný a ve svém důsledku i protizákonný. Jinak řečeno, žádná z těchto metod není použitelná v "čisté" podobě, tj. bez kombinace s metodou jinou.
Tak tomu však je i v případě ustanovení §6 odst. 3 citované vyhlášky. Stěžovatel přehlíží, že procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se sice stanovuje podle zdravotního postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, ovšem se zřetelem k závažnosti ostatních zdravotních postižení. Již tato skutečnost umožňuje do značné míry zohlednit i ostatní zdravotní postižení. Navíc podle jejího ustanovení §6 odst. 4 lze s přihlédnutím ke zvláštním okolnostem, mezi nimiž je i působení více příčin dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce, horní hranici zvýšit až o 10 procentních bodů.
Jak patrno z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, stran zdravotního stavu stěžovatele byl v soudním řízení nejprve vypracován posudek posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, poté ještě - vzhledem k námitkám stěžovatele - podrobný posudek znalcem z oboru zdravotnictví se specializací na posudkové lékařství, MUDr. F. S., který stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti a na nějž i poukazuje. Byť jsou oba posudky v mnohém rozdílné, plyne z nich závěr, že stěžovatel podmínky pro přiznání plného invalidního důchodu nesplňuje. Z posledně uvedeného zdravotního posudku vyplývá, že soudní znalec sice určil rozhodující zdravotní postižení, jak stěžovatel tvrdí, nicméně příslušnou hodnotu zvolil s přihlédnutím k dalším zdravotním postižením stěžovatele (viz str. 57 posudku). V návaznosti na to nutno poznamenat, že ani v jednom z výše uvedených posudků nebyl shledán důvod postupu podle §6 odst. 4 citované vyhlášky.
Krajský soud se k žalobě stěžovatele otázkou zdravotního stavu stěžovatele, z hlediska ustanovení §39 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zabýval (viz čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky) a za tímto účelem provedl dokazování v potřebném rozsahu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že v dané otázce vycházel zejména ze znaleckého posudku MUDr. F. S., s nímž se stěžovatel alespoň částečně sám ztotožňuje, když na něj v ústavní stížnosti poukazuje. Přitom však ani z tohoto posudku neplyne, jak již uvedený krajský soud konstatoval, že by zdravotní stav stěžovatele byl natolik špatný, aby mohl být stěžovatel shledán plně invalidním. V této souvislosti nutno připomenout stěžovatelem zmiňovanou pracovní rekomandaci, z níž plyne, že stěžovatel práci vykonávat může, byť jen za určitých (nikoliv však za zcela mimořádných) podmínek (viz str. 58 posudku). Krajský soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele, že se nemůže uplatnit na trhu práce, a taktéž Nejvyšší správní soud se vypořádal s námitkou tvrzené protiústavnosti §6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb., a ani v tomto ohledu není nic, co by jim mohl Ústavní soud vytknout.
O porušení (relevantních) ustanovení čl. 26 odst. 3 věty druhé a čl. 30 odst. 1, příp. čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, které stěžovatel dle všeho uplatňuje, v důsledku napadených rozhodnutí by se mohlo jednat za předpokladu, že by posouzení věci stěžovatele ze strany příslušných orgánů veřejné moci bylo zatíženo zásadními vadami (jak jsou vymezovány judikaturou Ústavního soudu), což však, jak naznačeno výše, zjištěno nebylo. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že vyhláška č. 284/1995 Sb. ponechává určitý prostor pro zohlednění kumulovaného působení dvou a více zdravotních postižení, nicméně pokud by se v konkrétním případě zjistilo, že tento prostor dostatečně široký není, nelze vyloučit její zrušení pro tentýž rozpor ze strany Ústavního soudu. Ve věci stěžovatele se však o takový případ nejedná, jak lze vyvodit ze závěrů uvedených ve zmíněném znaleckém posudku. Tomuto závěru svědčí i to, že důvody pro využití všech možností, které tento podzákonný předpis v dané souvislosti poskytuje, nebyly znalcem využity. Existence vyhlášky č. 284/1995 Sb. zde tedy překážkou pro přiznání plného invalidního důchodu nebyla.
Vzhledem k těmto důvodům Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Je-li ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud se návrhem na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, podaným na základě §74 zákona o Ústavním soudu, nemůže zabývat, neboť ten sdílí "osud" ústavní stížnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usn. č. 22).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu