ECLI:CZ:US:2007:3.US.769.06.1
sp. zn. III. ÚS 769/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného Mgr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, O.Lysohorského 702, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 6. 2006, č.j. 12 P 66/2006-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 odst.1 Ústavy České republiky ( dále jen "Ústavy") - v záhlaví označené rozhodnutí, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení soudem prvního stupně.
Napadeným rozhodnutím soud prvního stupně změnil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. 10 C 76/95 tak, že stěžovatel je povinen s účinností od 1. 9. 1995 přispívat na nezletilého syna M. V. částkou 4 000,- Kč měsíčně; dále rozhodl o povinnosti k úhradě dlužného výživného v částce 25.000,- Kč, a to ve splátkách po 2.000,- Kč měsíčně. V řízení před soudem prvního stupně byl stěžovateli ustanoven jako osobě neznámého pobytu opatrovník ve smyslu §29 odst. 3 o.s.ř.
S postupem obecného soudu, který nalezl výrazu v ustanovení opatrovníka, stěžovatel nesouhlasí. Má za to, že k ustanovení opatrovníka nebyly dány zákonné podmínky, neboť jednak se na adrese svého trvalého pobytu zdržoval a "přebíral poštu", jednak soud nevyčerpal všechny dostupné možnosti, aby místo jeho pobytu zjistil. Pominutí požadavku řádného šetření pobytu stěžovatele předtím, než mu soud ustanovil pro řízení opatrovníka, který "nemohl i přes veškerou snahu" hájit jeho zájmy tak, jak by činil on sám, a posléze i okolnost, že ustanovený opatrovník tuto funkci nevykonával řádně, mělo podle stěžovatele za následek, že mu napadené rozhodnutí nebylo "nikdy" doručeno a tudíž nemohl vyčerpat všechny prostředky poskytnuté k ochraně jeho práv.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/).
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh usnesením odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (leč v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti).
Podle ustanovení §29 odst. 3 o.s.ř. lze ustanovit opatrovníka tomu, kdo sice je nadán procesní způsobilostí, avšak proto, že je neznámého pobytu, se o probíhajícím řízení nedozví a nemůže reálně vykonávat práva a povinnosti jeho účastníka. Důvodem postupu podle tohoto ustanovení není nebezpečí z prodlení, a podmínky pro ustanovení opatrovníka musí být náležitě zjištěny, a to na základě důkladného šetření o skutečném současném pobytu účastníka řízení (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a "Zhodnocení" uveřejněné pod č. 26/1987 tamtéž). Opatrovnictví nad osobou neznámého pobytu je procesním institutem sui generis, obsahově odlišným od ostatních případů opatrovnictví tím, že zastoupení (byť založené rozhodnutím soudu) trvá jen po dobu existence určitého stavu (neznámého pobytu účastníka); zaniká samo o sobě, jakmile tato okolnost odpadne (a účastník získá reálnou možnost faktické účasti v řízení), aniž by bylo zapotřebí dalšího rozhodnutí soudu (o zproštění funkce opatrovníka).
Z toho pak plyne dvojí; jednak, odpadne-li podmínka neznámého pobytu účastníka, zaniká tím současně oprávnění opatrovníka jednat jeho jménem a soud nadále jedná přímo s účastníkem řízení, a jednak, byl-li účastníku řízení ustaven opatrovník, ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, a toto mělo za následek, že soud s ním nejednal ač měl, jde o případ, kdy účastníku byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99, uveřejněný pod č. 10/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
To logicky platí i v případě, že byla účastníku jako opatrovník ustanovena nepřípustně osoba, jejíž zájem je v kolizi se zájmy účastníka, jehož má zastupovat (včetně té podoby kolize, již postihl Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 629/04).
Posledně uvedené je významné potud, že odnětí možnosti jednat před soudem způsobuje, že řízení je zatíženo procesní vadou, jež je relevantní z hlediska řádných i mimořádných opravných prostředků, které jsou v občanském soudním řízení dotčenému účastníku k dispozici; je totiž důvodem odvolání [§205 odst. 2 písm. c) o.s.ř.], jakož i žaloby pro zmatečnost (§229 odst. 3 o.s.ř.), a je k ní přihlíženo i v řízení o dovolání, je-li přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.), a to i když zde nebyla uplatněna.
Obecně platí, že toliko v případě zákonu odpovídajícího ustanovení opatrovníka může doručení rozsudku opatrovníku založit počátek běhu lhůty k odvolání; "při řešení včasnosti odvolání bude posouzení účinků doručení stejnopisu písemného vyhotovení rozsudku opatrovníku z pohledu splnění předpokladů pro jeho ustanovení klíčové" (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod č. 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr, že za situace, kdy soud prvního stupně rozhodl o ustanovení opatrovníka, aniž náležitě prověřil splnění předpokladů takového opatření, nelze "posoudit doručení rozsudku soudu prvního stupně žalovanému jako řádné, a proto závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání žalovaného nemůže obstát", formuloval Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 226/2005. Ostatně sám stěžovatel uvádí, že napadené rozhodnutí "mu nikdy nebylo doručeno".
Jinak řečeno, okolnost vadného ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 o.s.ř., kterou stěžovatel namítá, je objektivně použitelná již v řízení o opravných prostředcích (jmenovitě o odvolání) proti rozhodnutí, posléze (zde) napadeným ústavní stížností.
Uvedené se specificky prosazuje v dané věci.
Dříve, než podal ústavní stížnost, předložil stěžovatel soudu prvního stupně podání (dne 15. 9. 2006), označené jako "Návrh na úpravu poměrů k nezletilému synovi M. V.", v němž navrhl, aby "rozsudek OS Praha-západ č.j. 12 P 66/2006-67 ze dne 19. června 2006" byl změněn tak, že je povinen "od 1. 9. 2005" přispívat na výživu dítěte částkou 100,- Kč měsíčně. Kromě tvrzení, že na soudu známé adrese se ve skutečnosti zdržoval, stěžovatel v tomto "návrhu" poukazuje na nepříznivou sociální a hospodářskou (příjmovou) situaci, zjevně odlišnou od té, z níž vycházel v kritizovaném rozhodnutí soud prvního stupně, a existující již předtím, než toto rozhodnutí bylo vydáno (a kterou vztahuje formulací petitu návrhu k celé době, jež byla vyživovací povinností upravena).
Nejenže tedy - jak se podává z předchozího obecného výkladu - je stěžovateli k dispozici opravný prostředek, jmenovitě odvolání (jehož včasnost bude závislá na hodnocení, zda opatrovník podle §29 odst. 3 o.s.ř. mu byl ustanoven řádně), nýbrž jeví se být nevyhnutelným otevřít též prostor, aby - z hlediska obsahového (viz §41 odst. 2 o.s.ř.) - byl stěžovatelův návrh ze dne 15. 9. 2006 posouzen jako odvolání již podané.
Bude též na opatrovníkovi stěžovatele, který mu byl soudem znovu ustanoven (v osobě advokátky Mgr. Z. K.), aby k ochraně zájmů stěžovatele uvedené procesní možnosti adekvátně využila.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - pro nevyčerpání dostupných procesních (opravných) prostředků - nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj