ECLI:CZ:US:2007:3.US.770.06
sp. zn. III. ÚS 770/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva Nedašovská, se sídlem v Praze 5, Nedašovská 334, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem v Praze 2, Vinohradská 32, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, čj. 18 Co 198/2006-187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 10. 2006 napadl stěžovatel ve výroku sub. II a IV rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, čj. 18 Co 198/2006-187, a s tvrzením, že postupem tohoto soudu došlo k zásahu do jeho práv zajištěných Listinou základních práv a svobod, dále jen "Listina", zejména do práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny, se domáhal zrušení tohoto rozsudku, eventuálně jeho zrušení jen v napadených nákladových výrocích.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 11. 2005, čj. 28 C 200/2004-157, zamítl žalobu A. K. a Mgr. Ž. O. na náhradu škody směřující proti stěžovateli a V. D. a žalobkyním uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 41 430 Kč, ve vztahu žalobkyň a V. D. pak rozhodl, že nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyň napadeným rozsudkem Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu ve věci samé - jde-li o druhou žalobkyni - potvrdil, jde-li však o první žalobkyni, bylo prvostupňové rozhodnutí ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušeno. Dále pak tento soud mj. změnil výrok o nákladech řízení ve vztahu druhé žalobkyně a stěžovatele tak, že se stěžovateli nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok sub. II), a dále rozhodl, že se stěžovateli ve vztahu k druhé žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok sub. IV). Své rozhodnutí ohledně druhé žalobkyně zdůvodnil odvolací soud - ve stručnosti řečeno - tím, že tato není ve sporu aktivně legitimována a že stěžovatel flagrantně porušil své povinnosti, když v rozporu se zákonem odmítl zapsat první žalobkyni jako svou členku; tímto protiprávním jednáním jednoznačně přispěl ke sledu dalších událostí, spočívajících v tom, že stěžovatel jako členy neoprávněně akceptoval jiné osoby; vzhledem k tomu nutno postupovat dle §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že soudní rozhodnutí nese znaky libovůle, což je důvodem pro zásah Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. Konkrétně pak napadenému rozhodnutí vytýká, že jeho odůvodnění postrádá jakékoliv důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci §150 o. s. ř. ve vztahu jeho a druhé žalobkyně, přičemž je založeno na hmotněprávním hodnocení vztahu jeho a první žalobkyně; pokud pak výsledkem dalšího řízení bude, že se stěžovatel dopustil porušení svých povinností vůči první žalované, bude mu uloženo jí uhradit náklady řízení. V dané věci však nelze argumentovat tím, že jiná (tj. první) žalobkyně by měla být ve sporu úspěšná. Stěžovatel dále poukazuje na to, že druhá žalobkyně v dalších souvisejících sporech jako žalobkyně nevystupovala, takže si nedostatku své aktivní legitimace musela být vědoma. Jde-li o náklady řízení před odvolacím soudem, napadené rozhodnutí neobsahuje žádné odůvodnění. Stěžovatel rovněž tvrdí, že se musel bránit též žalobě druhé žalobkyně a jeho obrana byla úspěšná, takže by bylo popřením právní jistoty bránícího se účastníka, pokud by mu nebyla přiznána náhrada nákladů s tím, že jiná žalobkyně úspěšná být mohla. S tím souvisí i další námitka stěžovatele, že ačkoliv odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí porušením povinnosti stěžovatele vůči první žalované, tento názor nenašel odraz v pravomocném soudním rozhodnutí, když došlo pouze ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde sice o včas podaný návrh, jenž je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem, ale že současně jde o návrh, který lze označit za zjevně neopodstatněný. V řízení před Ústavním soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, které chybí ústavněprávní dimenze. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecnému soudu nesprávnou interpretaci a aplikaci §150 o. s. ř., tedy tzv. jednoduchého práva, jež upravuje otázku náhrady nákladů řízení. Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí (nutno podotknout že ani tehdy, kdy jde o věc samu - k tomu viz i níže).
Porušením "jednoduchého" práva se může Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu snad za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry nebyly obecným soudem zdůvodněny vůbec nebo se tak stalo zcela nedostatečně, případně byly-li uplatněny důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163).
V daném případě, aby byl odůvodněn zásah Ústavního soudu, by se muselo jednat o skutečně zásadní pochybení ze strany obecných soudů (výše uvedeného charakteru), neboť jak Ústavní soud k otázce náhrady nákladů řízení opakovaně konstatuje, tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, nepubl.).
Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem a nepochybně také etickým i lidským aspektům toho kterého případu. To se v posuzované věci také stalo, přičemž žádné pochybení v podobě svévolného přístupu, jež by snad mohlo dosahovat ústavněprávní intenzity, zjištěno nebylo.
K výše uvedenému možno jen dodat, že důvod, který odvolací soud uplatnil, má oporu ve zjištěních a závěrech soudů obou stupňů, přičemž jejich objektivitu stěžovatel nenapadá, má pouze za to, že tento důvod nemůže být relevantní. Takový názor Ústavní soud nesdílí. Je totiž třeba vzít v úvahu, v jakých souvislostech byl daný závěr odvolacím soudem vysloven. Žalobkyně byly v příbuzenském poměru (šlo o matku s dcerou), v řízení postupovaly společně, zastoupeny jedním právním zástupcem, přičemž postupem stěžovatele byly nepochybně poškozeny (v obecném smyslu) obě dvě. Na této věci nic nezmění skutečnost, jak stěžovatel zdůrazňuje, že nebylo rozhodnuto ve věci samé; samotné, soudy zjištěné protiprávní jednání je totiž jen jednou podmínkou pro vznik nároku na náhradu škody, a tím i pro vyhovění žalobě (nyní jen) první žalobkyně. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje rovněž nutnost obrany proti druhé žalobkyni, ovšem tato obrana byla v rámci jedné žaloby a v podstatě žádné zvýšené úsilí nevyžadovala. "Vítězství" stěžovatele ve sporu nad druhou žalovanou nemá žádný faktický význam, bude-li v něm úspěšná žalobkyně první. Pokud bude nakonec úspěšný stěžovatel, může se mu dostat dostatečné satisfakce v podobě náhrady nákladů řízení vůči první žalované.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu