ECLI:CZ:US:2007:3.US.777.06.1
sp. zn. III. ÚS 777/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti KŽ REAL, a. s., se sídlem U Průhonu 466/22, Praha 7 - Holešovice, IČ: 14803828, zastoupené JUDr. Šárkou Foltýnovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července 2006 č. j. 7 Cmo 298/2006-194, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2006 č. j. 7 Cmo 298/2006-194, kterým bylo údajně porušeno právo na soudní ochranu (ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a na rovnost účastníků soudního řízení (článek 37 odst. 3 Listiny).
Obsahem ústavní stížnosti je shrnutí dosavadního pravomocně skončeného řízení, k němuž stěžovatelka uvádí, že předmětem odvolacího řízení bylo odvolání společnosti Královopolská a. s. (v dřívějším řízení v procesním postavení žalované) do náhradově nákladového výroku soudu prvního stupně, jehož výsledkem byla změna tohoto výroku odvolacím soudem v neprospěch stěžovatelky. Protože jí odvolání nebylo doručeno a odvolací soud rozhodl o řádném opravném prostředku bez ústního jednání, nemohla se stěžovatelka k odvolání vyjádřit a předestřít tak soudu svůj názor na věc včetně důvodů, na jejichž základě považuje odvolání za "nesprávné". Takový postup soudů obou stupňů považuje stěžovatelka za porušení principu rovnosti účastníků občanského soudního řízení a v této souvislosti odkazuje na právní závěry Ústavního soudu uvedené v jeho rozhodnutích ze dne 13. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 202/03, ze dne 21. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 88/05, ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05 a ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 295/05.
II.
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2006 č. j. 7 Cmo 298/2006-194 se zjišťuje, že tento soud jako soud odvolací rozhodl o odvolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2006 č. j. 35/23 Cm 226/98-186 tak, že usnesení soudu prvního stupně v části týkající se nákladů řízení změnil s tím, že stěžovatelce (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobkyně) uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 30 500,- Kč (výrok pod bodem I.) a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 450,- Kč (výrok II.).
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 4. 2006 č. j. 35/23 Cm 226/98-186 zastavil řízení o zaplacení částky 911 070,- Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Prvostupňový soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když neshledal důvod rozhodovat podle procesního zavinění na zastavení řízení některým z účastníků, neboť dospěl k závěru, že k zastavení řízení došlo sice v důsledku zpětvzetí žaloby stěžovatelkou, ale pro zánik povinnosti žalované plnit závazky vůči svým věřitelům (ve smyslu ustanovení §63 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), tedy nikoli pro chování žalované či nedůvodnosti žaloby.
Žalovaná v odvolání proti náhradově nákladovému výroku rozhodnutí soudu prvního stupně namítala, že stěžovatelka měla před skončením řízení před soudem prvního stupně dostatek času k podání přihlášky své pohledávky do vyrovnávacího řízení, takže by v takovém případě nemuselo být ve věci samé rozhodováno soudy obou stupňů, neboť by jí bylo plněno řádně a včas ve smyslu soudem uložené povinnosti, jako v případě ostatních přihlášených věřitelů, jejichž pohledávky byly aspoň zčásti uznány.
Odvolací soud se v zásadě s argumentací žalované předestřené v odvolání ztotožnil, neboť z příslušného spisu zjistil, že nárok na zaplacení shora uvedené částky, představující cenu dodaného a nezaplaceného zboží, uplatnila stěžovatelka žalobou již v roce 1998. V roce 2002 bylo rozsudkem soudu prvního stupně žalobě vyhověno přesto, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2001 sp. zn. 27 KV 2/2001 bylo žalované povoleno soudní vyrovnání. Právní účinky usnesení o povolení soudního vyrovnání byly tedy skutečným důvodem, proč stěžovatelka podáním ze dne 23. 3. 2006 (po zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu projednání) vzala svoji žalobu zpět.
Při posouzení procesního zavinění na zastavení řízení vycházel odvolací soud z ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť podle jeho názoru procesní zavinění na zastavení řízení nese stěžovatelka, která tím, že svoji pohledávku nepřihlásila do vyrovnávacího řízení, způsobila její zánik (§63 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání).
Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil odvolací soud poukazem na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. a ustanovení §224 odst. 1 o. s. ř.
III.
Ústavní soud vycházeje z námitek stěžovatelky ve vztahu k tvrzenému zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Důvod k zásahu Ústavního soudu je dán např. tehdy, jestliže obecné soudy při interpretaci norem jednoduchého práva postupují svévolně (např. nerespektováním kogentní normy) anebo jejich interpretace je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), kteréžto postupy zakládají dotčení na základních právech a svobodách (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u. ÚS, sv. 15, str. 17; nález sp. zn. III. ÚS 607/04, dostupný na http://www.judikatura.cz).
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, dostupný na http://www.judikatura.cz).
Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.
Těžištěm ústavní stížnosti, od nějž stěžovatelka odvíjí veškerou ústavně právní argumentaci, je námitka o nedoručení odvolání, které směřovalo proti náhradově nákladovému výroku usnesení soudu prvního stupně, stěžovatelce, za situace, v níž odvolací soud odvolání projednal podle ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., tedy bez nařízení jednání. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že obecné soudy vadně interpretovaly ustanovení §210 odst. 1 a §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.
Podle ust. §210 odst. 1 o. s. ř., "nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům". V ustálené soudní praxi je toto ustanovení vykládáno s použitím argumentu a contrario tak, že v případech, kdy odvolání směřuje toliko do výroku o nákladech řízení (který není výrokem "ve věci samé"), nemusí být stejnopis odvolání ostatním účastníkům doručován. Stejný výklad zastává také odborná literatura (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1106).
Podle ust. §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., "jednání není třeba nařizovat, jestliže ... odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti".
Ústavní soud se již dříve ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 310/05 (dostupné na http://www.judikatura.cz) zabýval návrhem na zrušení ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "ve věci samé", a ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve slovech "odvolání se týká toliko nákladů řízení". Uvedený návrh však Ústavní soud neshledal důvodným. Aniž Ústavní soud v souladu se svou judikaturou přistoupil ke zrušení citovaných ustanovení, usměrnil interpretaci těchto ustanovení ústavně konformním způsobem; dotčená ustanovení občanského soudního řádu mohou být v každém jednotlivém občanskoprávním procesu interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu.
Je skutečností, že ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 202/03 a IV. ÚS 310/05 (dostupné na http://www.judikatura.cz), na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, Ústavní soud vyslovil, že interpretace ustanovení §210 odst. 1 a §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. nesmí být taková, že ve všech případech podaného odvolání proti výrokům o nákladech řízení nemusí být odvolání ostatním účastníkům doručováno a že o podaném odvolání není nikdy zapotřebí nařizovat jednání. Ústavní soud v těchto nálezech vyslovil, že takový postup obecných soudů v některých případech porušuje ústavně chráněné právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny. V těchto nálezech je však zřetelně konstatováno, že k takovému porušení ústavních práv došlo za určitých konkrétních skutkových okolností vážících se k daným případům. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 310/05 se výslovně říká, že obecný soud v každém jednotlivém případě "s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci" musí uvážit vhodnost a účelnost doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům řízení a vhodnost a účelnost nařízení jednání k projednání odvolání.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 639/06 (dosud nepublikovaném) Ústavní soud připomíná, že z principu rovnosti účastníků v kontradiktorním soudním řízení, resp. z principu rovnosti zbraní vyplývá, že za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání mohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, je soud povinen doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.
Ústavní princip rovnosti stran, resp. princip "rovnosti zbraní" podle článku 37 odst. 3 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy není porušen ve všech případech, kdy s použitím ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. soud nedoručí stejnopis odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům řízení. K porušení tohoto ústavního principu nedochází ani ve všech těch případech, kdy s použitím ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. odvolací soud nenařídí k projednání odvolání jednání. Při zvažování toho, zda stejnopis odvolání je třeba doručovat ostatním účastníkům řízení a zda má být nařízeno jednání, je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu.
Jestliže z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání je notoricky zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům a na nařízení jednání odvolacího soudu. Tak je tomu např. za situace, kdy účastník v dosavadním průběhu řízení nijak nezpochybnil ani skutkový základ, ani právní závěry, z nichž se vychází při stanovení náhrady nákladů řízení.
V nynější věci skutkové okolnosti případu nejsou analogické těm, o nichž bylo rozhodováno v nálezech sp. zn. III. ÚS 202/03 a IV. ÚS 310/05. K zastavení řízení soudem prvního stupně tu došlo proto, že soud prvního stupně postupoval podle ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak nezabýval se již podmínkami uvedenými v ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. Jak však správně usoudil odvolací soud, v projednávané věci stěžovatelka vzala žalobu zpět, i když její nárok nebyl žalovaným uspokojen, protože nepřihlášením pohledávky do vyrovnávacího řízení její nárok na zaplacení ze zákona podle ustanovení §63 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání zanikl. Za této situace odvolací soud správně rozhodl, že vinu za zastavení řízení z procesního hlediska je třeba jednoznačně přičíst žalobci (stěžovatelce) a že právo na náhradu nákladů řízení má žalovaný.
Závěr odvolacího soudu o procesním zavinění stěžovatelky a z něj vyplývající výrok o náhradě nákladů řízení pokládá Ústavní soud za správný a za náležitě odůvodněný v rozhodnutí napadeném ústavní stížností. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti ani náznakem neuvádí, jakým způsobem by se potencionálně na výsledku sporu mělo projevit to, že by jí soudem byl doručen stejnopis odvolání podaného protistranou, event. by odvolací soud nařídil ve věci jednání, tj. jaké argumenty by chtěla před odvolacím soudem uplatnit ohledně svého procesního zavinění, vedoucího k zastavení řízení a jak by tím chtěla ovlivnit výrok o nákladech řízení ve svůj prospěch. Skutečnost, kterou stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti, totiž, že považuje odvolání žalovaného "za nesprávné", v žádném ohledu nelze považovat za skutkovou či právní argumentaci, která by mohla, v případě řádného uplatnění, zvrátit závěr odvolacího soudu o procesním zavinění stěžovatelky na zastavení řízení.
Toliko obiter dictum chce Ústavní soud připomenout zásadu, vyslovenou např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 679/05, že totiž i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem obyčejného práva (což ovšem v nyní projednávaném případě shledáno nebylo), Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (obdobně kupř. sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04). Napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením neporušil ústavně chráněná práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu