ECLI:CZ:US:2007:3.US.778.07.1
sp. zn. III. ÚS 778/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. A., zastoupeného JUDr. Martinem Sochorem, advokátem se sídlem v Praze 1, Čelakovského sady 1580/4, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2007, č.j. 2 Azs 96/2006-61, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2005, č.j. 64 Az 216/2004-17, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 5. 11. 2004, č.j. OAM-3123/VL-10-04-2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Rozhodování správního orgánu považuje stěžovatel za "formální" proto, že se odmítl zabývat posouzením důvodů pro udělení tzv. humanitárního azylu; důvody azylu, jež správní orgán neshledal ve smyslu zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o azylu"), relevantními [a jeho žádost jako zjevně nedůvodnou podle jeho §16 odst. 1 písm. g) zamítl], měl posoudit rovněž podle §14 tohoto zákona, což však - nesprávně - pro údajnou "nadbytečnost" neučinil. Stejně tak "formální" byl podle stěžovatele též soudní přezkum napadeného správního rozhodnutí; ačkoli se správní orgán důvody pro udělení humanitárního azylu "vůbec nezabýval", přesto krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že tyto nebyly správním orgánem shledány. Nejvyššímu správnímu soudu pak stěžovatel vytýká, že se jeho kasačními námitkami fakticky nezabýval, a stížnost pro nepřijatelnost odmítl, aniž se vyjádřil k rozhodné otázce podmínek (resp. jejich posuzování) humanitárního azylu; nepřípadně se zabýval otázkou jinou, totiž podmínkami soudního přezkumu správního uvážení, on však namítal, že se mu tohoto uvážení - ve vztahu k "humanitárnímu azylu" - vůbec nedostalo.
Z obsahu ústavní stížnosti, připojených listin, jakož i z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 64 Az 216/2004, se podává následující.
Rozhodnutím správního orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu, a to jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že důvodem žádosti byly "bytové problémy" a nedostatek zaměstnání ve stěžovatelově státě (Bosně a Hercegovině), jakož i snaha o legalizaci již déle trvajícího pobytu v České republice; tyto okolnosti však podle správního orgánu zákonné důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nepředstavují. Proto již ("pro nadbytečnost") správní orgán neposuzoval, zda stěžovatel splňuje podmínky pro udělení azylu dle §13 a §14 tohoto zákona, neboť aplikace citovaných ustanovení "se váže na §12 ..., kterého ...užito nebylo".
Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu krajský soud zamítl, když se ztotožnil se závěrem žalovaného, že žádný z důvodů tvrzených stěžovatelem nelze podřadit důvodům taxativně vypočteným v ustanovení §12 zákona o azylu, pro něž lze azyl udělit.
Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost (§104a s.ř.s.); odkázal na svoji ustálenou judikaturu o "azylu z humanitárních důvodů", a uzavřel, že stížnost stěžovatele nepřesahuje svým významem jeho vlastní zájmy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému ve správním řízení či řízení soudním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení a soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikovaný výklad právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Jen toto, z pohledu stěžovatelem dovolávaného čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, pak v ústavněprávní rovině může být relevantní.
Oproti očekávání stěžovatele však závěry, k nimž v dané věci správní orgán i obecné soudy dospěly, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Předně nutno stěžovateli připomenout, že jeho kritika celkového vyznění řízení (jeho výsledku) vychází ze zjevně nesprávného výkladu rozhodných ustanovení §12, §14, §16 odst. 1, 2 zákona o azylu. Pomíjí totiž, že zákon - vedle zásadních věcných rozhodnutí o udělení nebo neudělení azylu (viz §27 a §28) - předpokládá zvláštní rozhodnutí pro takové žádosti, z nichž je prima facie zjevné, že nemohou být opodstatněné; okolnosti, s nimiž je takový úsudek zákonem spojován, jsou pak vyjmenovány v ustanovení §16 odst. 1 zákona, včetně jeho písmene g), k němuž se správní orgán v dané věci uchýlil (že stěžovatel "neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12"). Podle návětí §16 odst. 1 se taková žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, a podle §16 odst. 2 lze takové rozhodnutí vydat nejpozději do 30 dnů ode dne zahájení řízení o udělení azylu. Posouzení žádosti se tedy omezuje na její obsah, a k zamítnutí pro zjevnou nedůvodnost dochází tehdy, jestliže nedostatek důvodů pro udělení azylu je zřejmý již z této žádosti natolik, že podmínkám vysloveným v §12 zákona o azylu neodpovídá typicky, zjevně, resp. zásadně. Potud je vskutku posuzování žádosti o azyl "formální", jak namítá stěžovatel, jenž však přehlíží, že jde o "formálnost" podle zákona, resp. zákonem předjímaná; jí pak logicky koresponduje, že nepřichází v úvahu jakékoli další "věcné" hodnocení, a to jak ku ustanovení §13 tak §14 zákona, jehož se stěžovatel dožadoval, neboť jinak by institut zjevné nedůvodnosti žádosti pozbyl zcela smyslu. Oproti názoru stěžovatele tím - obecně - možnosti udělení azylu z humanitárních důvodů (§14 zákona) nejsou zkráceny, a to ani jím kritizovanou "vázaností na ustanovení §12 zákona" (viz kupříkladu situaci, kdy podmínky jím stanovené byly žadatelem tvrzeny, nebyly však v potřebné míře prokázány, avšak jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, atp.). "Vázanost" na ustanovení §12 zákona je ostatně nevyhnutelná, má-li jít vůbec o azyl.
Řečenému koresponduje i ustálená rozhodovací praxe správních soudů.
K otázce, zda je možno v případě, kdy žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 a je zde tudíž důvod pro zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné [§16 odst.1 písm.g) zákona o azylu], posoudit tuto žádost též z hledisek vymezených v §14 zákona o azylu, se soudní praxe konstantně vyjadřuje (negativně) tak, že "správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené....; v opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne" (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 2 Azs 27/2003-59, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 4/2004, pod č. 181). Ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 2 Azs 47/2003, obdobně platí, že je-li žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná, nelze současně rozhodovat o splnění podmínek podle §12 zákona o azylu a na místě není ani výrok podle §14 zákona o azylu, odvozovaný od negativního výroku opírajícího se o ustanovení §12. V takovém případě nelze "žalovanému vytýkat, že nezvažoval možnost udělení azylu z humanitárního důvodu ...; tyto úvahy jsou na místě pouze tam, kde byla v řízení zjišťována existence důvodů podle §12 zákona o azylu, nikoli v řízení podle §16 tohoto zákona" (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 3 Azs 360/2005, stejně jako rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 2 Azs 94/2005 a další).
Řečené shrnul Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 4 Azs 35/2003, v němž uvedl: "jestliže se správní orgán nezabýval meritorně posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata ustanovení §12 zákona o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek ustanovení §14 zákona o azylu, tj. podmínkami udělení azylu z humanitárních důvodů. Neprovádí-li tedy správní orgán dokazování o přítomnosti důvodů azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, neboť vychází z toho, že stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 [§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu], pak je jeho výrok ve vztahu k ustanovení §14 zákona o azylu v posuzované věci výrokem, který nemá oporu v platné právní úpravě. Podle tohoto ustanovení lze totiž v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, avšak jenom za situace, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. ....V posuzované věci bylo provedeno tzv. zkrácené řízení, a to z důvodů zjevně nedůvodné žádosti, aniž by v tomto řízení důvody uvedené v §12 byly zjišťovány. Jestliže důvody pro udělení azylu podle §12 nebyly zjišťovány (nemohly být tudíž ani zjištěny) nepřichází v úvahu výrok o udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 ...".
Stěžovatelem kritizovaný postup správního orgánu je tedy plně v souladu s ustálenou soudní praxí a ani z ústavněprávních hledisek, jež byla výše vyložena, není proto důvod k jeho oponentuře. Přisvědčit stěžovateli je možné snad jen v tom, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí při popisu rozhodných okolností případu uvedl, že správní orgán důvody pro udělení humanitárního azylu neshledal (což mohlo implikovat představu, že se možností užití §14 zákona o azylu zabýval), avšak tato okolnost nikterak neovlivnila jeho úvahy o nedůvodnosti správní žaloby a zákonnosti postupu správního orgánu, vycházející z žalobních tvrzení stěžovatele.
Podle §104a s.ř.s. odmítne Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud tato svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Soudní řád správní tak ponechává soudu na uvážení, zda kasační stížnost meritorně projedná, či nikoli, přičemž ten je ve své úvaze veden zejména významem projednávané právní otázky z hlediska interpretace příslušných hmotně právních i procesních norem a sjednocování rozhodovací činnosti správních orgánů a příslušných krajských soudů (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č.j. 1 Azs 13/2006-39, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 9/2006, pod č. 933).
Posouzení významu stížnosti z hlediska přesahu vlastních zájmů stěžovatele je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jenž z této povahy zásadně není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Přesněji řečeno, úvahu soudu, zda se jedná o právní otázku, jež svým významem přesahuje nad rámec konkrétního případu (§104a s.ř.s.), není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o zneužití soudního uvážení a tudíž projev svévole (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. I.ÚS 597/06).
Stěžovateli lze přisvědčit, že Nejvyšším správním soudem zvolená argumentace (odkazy na konkrétní judikaturu) je nepřípadná, resp. míjí se s podstatou námitek, vtělených do kasační stížnosti, již měl posoudit.
Nicméně je potřebné zaznamenat zásadu, že ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu; konkrétní vada či nesprávnost (zde lze hovořit spíše o nepřesnosti použitých odkazů) musí být posouzena - kromě reálného vlivu na výsledek sporu - právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo či nikoli "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04, IV. ÚS 679/05, III.ÚS 9/06, III.ÚS 249/06).
Je-li možné vyslovený závěr o nepřijatelnosti kasační stížnosti v této věci - objektivně - podepřít jinou (právě shora citovanou) konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, pak nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je výsledkem nepředvídatelné interpretační libovůle; užil-li by kasační soud "správné" odkazy, musel být výsledek řízení o kasační stížnosti týž. Jinak řečeno, choval-li by se Nejvyšší správní soud argumentačně konzistentně, a to mohl (měl) stěžovatel - při znalosti shora citovaných rozhodnutí - předpokládat, nemohl rozhodnout jinak, než kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, jak se (byť na základě nepřesvědčivých důvodů) také vskutku stalo.
Je proto namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu