ECLI:CZ:US:2007:3.US.780.06.1
sp. zn. III. ÚS 780/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila jako soudce zpravodaje ve věci ústavní stížnosti L.I., t. č., ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, právně zastoupeného Brigitou Volopichovou, advokátkou, se sídlem Růženy Svobodové 28, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. 5 Tdo 661/2006, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2005 sp. zn. 4 To 471/2005 a proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. 17 T 437/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně základní práva zakotvená v článku 36 odst. 1, v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a článku 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva").
Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě byl stěžovatel (v trestní věci ,,obviněný", popř. ,,obžalovaný") uznán mimo jiné vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona, ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, jenž nově rozhodl, že stěžovatel je vinen spácháním trestného činu krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákona a trestného činu poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 tr. zákona. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 a půl roku a pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž byla stěžovateli uložena solidární povinnost náhrady škody poškozeným.
Jednání shora uvedené právní kvalifikace se stěžovatel měl (zkráceně řečeno) dopustit tím, že se 1) společně s D. Š., Z. Š., Š. K. a R. S. dne 9. 2. 2005 od 02.00 hodin do 03.00 hodin v Brně v ulici Mečové v blízkosti objektu Velký Špalíček po předchozí dohodě a rozdělení úloh měl jako člen organizované skupiny podílet na vloupání do prodejny KLENOTY AURUM s. r. o. a odcizení věcí v celkové hodnotě přes 475.000,- Kč, přičemž na zařízení prodejny způsobil škodu takřka 139.000,- Kč. Na toto jednání měl navazovat další útok dne 13. 2. 2005, kdy se měl stěžovatel podle odsuzujícího rozsudku ještě s dalším obviněným vloupat do objektu benzínové čerpací stanice, kde měli odcizit finanční hotovost a věci v hodnotě takřka 250.000,- Kč a způsobit škodu na zařízení za další takřka 200.000,- Kč [blíže viz bod 2) cit. rozsudku krajského soudu].
Stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně napadl dovoláním, a to na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutků nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud dovolání v záhlaví označeným usnesením odmítl jako nedůvodné s tím, že námitky uplatněné stěžovatelem nelze uplatňovat na základě důvodu dovolání podle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel, podobně jako již ve svém dovolání, poukazoval především na to, že ve vztahu ke skutku popsanému ad 1 v citovaném rozsudku krajského soudu nejednal jako člen organizované skupiny. Stěžovatel uznává, že z provedeného dokazování je nepochybné, že on sám byl srozuměn s úmyslem D. Š. odcizit z výlohy klenotnictví tam vystavené zboží a pro ten účel měl poblíž hlídat. Dle názoru stěžovatele však nebylo prokázáno, že i ostatní osoby, jež se v inkriminované době u místa činu pohybovaly, měly povědomost o tom, co se obviněný D. Š. chystá spáchat. Stěžovatel namítá, že tyto ostatní osoby (tj. Z. Š., Š. K. a R. S.) se ve výše uvedené době poblíž místa činu pohybovaly proto, že na přání D. Š. měly případně pomoci při vymáhání dluhu a pomocí mobilních telefonů jej informovat o pohybu osob, přičemž na rozdíl od stěžovatele nevěděly, k čemu jednání D. Š. směřuje. Stěžovatel má za to, že ani z protokolu o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dle §88 tr. řádu nevyplývá, že by obvinění měli jednat jako organizovaná skupina srozuměná s jednáním D. Š.. Žádný z obecných soudů, které ve věci rozhodovaly, se dle názoru stěžovatele nevypořádal s pochybnostmi v provedeném dokazování. Znovu zdůrazňuje, že se obecným soudům nepodařilo u obviněných prokázat zavinění, a to ani ve formě nedbalosti, k záměru spáchat trestný čin krádeže jako členové organizované skupiny, které je potřebné pro použití kvalifikované skutkové podstaty u trestného činu krádeže. Stěžovatel má za to, že se jak Okresní soud ve Znojmě, tak Krajský soud v Brně dopustily porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces, tak jak vyplývá z výše citovaných článků Listiny a Úmluvy.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názory Nejvyššího soudu vyjádřenými v rozhodnutí o dovolání. Má za to, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily důkazy jednostranně pouze v neprospěch stěžovatele a nevypořádaly se řádným způsobem s pochybnostmi a námitkami, které obvinění, včetně stěžovatele, vznesli proti hodnocení trestného činu jako spáchaného organizovanou skupinou. Právě tím dle názoru stěžovatele došlo k porušení článku 40 odst. 2 Listiny a článku 6 odst. 2 Úmluvy, neboť byla obecnými soudy porušena zásada in dubio pro reo a tím i zásada presumpce neviny. Toto měl brát v úvahu i Nejvyšší soud, neboť rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl naplněn. Tím, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelem a jeho spoluobviněnými podané dovolání jako nedůvodné, porušil dle názoru stěžovatele i tento soud jeho ústavní právo na spravedlivý proces, tak jak vyplývá z článku 36 odst. 1 Listiny a z článku 6 Úmluvy. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že sám Ústavní soud již několikrát ve svých rozhodnutích judikoval, že Nejvyšší soud ČR vykládá dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu příliš úzce a na základě tohoto úzkého výkladu by pak v rámci dovolání nebylo možno uplatnit žádnou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění a takový úzký výklad se dostává do rozporu s ústavním právem na spravedlivý proces.
II.
Jak Ústavní soud zjistil z napadených rozhodnutí obecných soudů a z protokolu o hlavním líčení konaném u Okresního soudu ve Znojmě dne 10. a 11. října 2005, provedl nalézací soud ohledně skutku ze dne 9. 2. 2005 dokazování záznamy odposlechů telekomunikačního provozu a zejména důkladným výslechem obviněných a celé řady svědků (např. zasahujících policistů, zaměstnance bezpečnostní agentury, osob v zaměstnaneckém poměru k poškozeným, několika osob v příbuzenském či jinak blízkém poměru k obviněným).
Sám stěžovatel v postavení obžalovaného v hlavním líčení využil svého práva nevypovídat, takže byl čten protokol o jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení, k čemuž stěžovatel dodal, že mluvil pravdu a nebyl na něj činěn žádný nátlak. Obžalovaný D. Š. se u hlavního líčení v plném rozsahu přiznal k vloupání do výše uvedeného klenotnictví. Dále uvedl, že jediný, kdo věděl, že jde páchat trestnou činnost, byl právě stěžovatel. Ostatní obžalovaní (Z. Š., Š. K., R. S.) to prý nevěděli. Vysvětloval jim, že si jde pro dluh, nepoužije žádného násilí, aby nešlo o vydírání. Obžalovaným se to dle jeho výpovědi zdálo divné, ale obžalovaný D. Š. jim dle svého tvrzení popsal svou předchozí zkušenost z roku 1997, kdy šel vybírat dluh a byl zadržen policií. V projednávaném případě dle své výpovědi ostatním obviněným toliko řekl, že budou hlídat ulici a hlásit podezřelé osoby. V hlavním líčení obžalovaný D. Š. dále uvedl, že měl v inkriminovanou dobu u sebe batoh, ve kterém měl šálu, kulicha a převlečení. Obžalovaný uváděl v hlavním líčení obsáhlé námitky k provedeným odposlechům. Uvedl, že nechce svým tvrzením nikoho vyviňovat, o čemž svědčí i to, že se nesnaží vyvinit stěžovatele I., který je jeho kamarád.
V souladu s touto výpovědí D. Š. vypovídali i ostatní obžalovaní. Z. Š. vypověděl, že o trestné činnosti stěžovatele a D. Š. nic nevěděl a je stále na pochybách, zda jeho bratr opravdu spáchal vloupání či zda šel vybírat již zmíněný dluh. Jeli do Brna z opatrnosti, protože bratr si šel pro peníze a bál se, že bude jako v minulosti obžalován z vydírání. Obžalovaný Z. Š. dále uvedl, že mu jeho bratr D. sice nepředložil žádný doklad o dluhu, v tom však nespatřoval nic neobvyklého. S obžalovaným K. bylo hlídání domluveno dopředu, s R. S. na poslední chvíli. Obžalovaný Z. Š. vypověděl, že jeho úkolem bylo hlídat pohyb policie, pohyb podezřelých osob a že je i v době konání hlavního líčení před nalézacím soudem přesvědčen, že jeho bratr D. vnikl do domu, kde bydlel dlužník a tam na něj byla nachystána léčka a on potom utekl. Dle své výpovědi měl Z. Š. hlídat pohyb příslušníků Policie ČR proto, aby si jeho bratr D. mohl nerušeně povykládat s dlužníkem o svém dluhu. Ohledně záznamů odposlechů obžalovaný Z. Š. poukázal na skutečnost, že z intonace jeho hlasu, zachyceného v odposleších, nevyplývá, že by pociťoval strach, který by měl pociťovat pachatel trestného činu.
Podobně vypovídal u hlavního líčení i obžalovaný K. Ve své výpovědi před soudem prvého stupně uvedl, že mu obžalovaný D. Š. sdělil, že blíže neurčená osoba v Brně tomuto obžalovanému dluží 40 nebo 50 tisíc Kč a požádal obžalovaného K. o pomoc s tím, že obžalovanému K. a ostatním obžalovaným předal mobilní telefony vybavené přídatnými sluchátky a dovedl je na místa, kde měli hlídkovat a hlásit osoby, u nichž by se mohlo jednat o příslušníky Policie ČR. Dále měl obžalovaný D. Š. obžalovanému K. sdělit, že pokud budou dveře od domu dlužníka zamčené, tak rozbije skleněnou výlohu, aby mohli vniknout dovnitř. Obžalovaný D. Š. měl obžalovanému K. vysvětlit, že kdyby zvonil na zvonek bytu dlužníka, tak by se uvedený dlužník mohl postavit na odpor. Další z obžalovaných R. S. potvrdil výpověď ostatních obžalovaných s tím, že ,,D. měl jít pro peníze, ale čekali tam na něj policajti a honili ho. Kámoš na něho ušil boudu". Pokud šlo o hlídání, obžalovaný vypověděl, že dostal za úkol sledovat pohyb osob, u nichž by se mohlo jednat o příslušníky uniformované policie či o policisty tzv. v civilu a měl tyto osoby pomocí mobilního telefonu hlásit. Uplatněnou obhajobu obžalovaných nepřímo potvrzovala i svědkyně P. M., družka obžalovaného D. Š., v jejíž společnosti měl tento obžalovaný nejprve dne 8. 2. 2005 navštívit filmové představení v obchodním a zábavním centru Špalíček. Následně se podle výpovědi svědkyně setkali s ostatními z obžalovaných a v restauraci KFC se domlouvali, zda by mohli jít s obžalovaným D. Š. hlídat na ulici, přičemž obžalovaní svědkyni dle její výpovědi sdělili, že by hlídání trvalo celou noc. V obdobném duchu vypovídaly před soudem prvého stupně i svědkyně S. (družka Z. Š. a sestra Š. K.) a svědkyně J. (družka obžalovaného K.).
Soud prvého stupně dále provedl k důkazu protokoly z provedených domovních prohlídek, pořízenou fotodokumentaci, odborná vyjádření, atd.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávaném případě základní námitka stěžovatele spočívá v jeho nesouhlasu se závěry, jaké obecné soudy v trestní věci učinily ohledně zavinění obžalovaných ve vztahu k záměru spáchat trestný čin jako členové organizované skupiny. Jde přitom o námitku, kterou stěžovatel i jeho spoluobvinění uplatňovali již v řízení před obecnými soudy.
Jak již v odůvodnění svých rozhodnutí shrnuly obecné soudy, rozumí se dle ustálené judikatury (viz R 53/1976, R 45/1986) organizovanou skupinou sdružení minimálně tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Skupina nemusí mít trvalejší charakter a lze tímto způsobem spáchat i ojedinělý a jednorázový trestný čin. Není též vyžadováno výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině. Postačí, když se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel.
Spáchání trestného činu v rámci organizované skupiny je u řady trestných činů včetně trestného činu krádeže znakem kvalifikované skutkové podstaty a u ostatních je obecně přitěžující okolností [viz ust. §34 písm. g)]. Spáchá-li někdo trestný čin jako člen organizované skupiny, je to okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Jako znak kvalifikované skutkové postaty podle §247 odst. 3 písm. a) musí být tato okolnost kryta zaviněním, přičemž z podstaty věci plyne, že se musí jednat o zavinění ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zákona (blíže viz Šámal, P., Púry, S., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, str. 66, 67). Jako každý znak skutkové podstaty trestného činu, jsou i znaky subjektivní stránky předmětem dokazování, což platí i pro závěr o zavinění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Okolnosti subjektivního charakteru lze často dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k okolnostem subjektivním (blíže srov. např. Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné - I. Obecná část. Praha: Aspi Publishing, 2003, str. 157 a judikaturu obecných soudů tam citovanou).
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud jde o provedené dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly. Je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu (viz jednotlivá ust. §2 tr. řádu). Kasační pravomoc Ústavního soudu se uplatní jen tehdy, jsou-li skutkové či na ně navazující právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s faktickými výsledky provedeného dokazování.
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že je zásadně ústavně souladné, jestliže obecné soudy některým důkazům ohledně vnitřního vztahu obviněného ke znakům kvalifikované skutkové podstaty uvěří a jiným nikoliv, pokud soud přesvědčivým způsobem své závěry vyloží. Tak tomu bude zejména v případě svědeckých výpovědí, jež obecný soud musí hodnotit v souvislosti s dalšími důkazy.
V projednávaném případě se obecné soudy náležitým a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly s námitkou stěžovatele uvedenou výše. Pokud jde o samu skutečnost, zda další obviněné osoby byly vědomými spolupachateli krádeže vloupáním, nalézací soud svůj závěr neopírá ani zdaleka jen o jím v odsuzujícím rozsudku bohatě citované záznamy z odposlechů telekomunikačního provozu, jak ve své ústavní stížnosti tvrdí stěžovatel. Plyne z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně, že se jeho skutkové závěry opírají o důkladné a logické zhodnocení výpovědí jednotlivých osob, jež se na projednávané trestné činnosti podílely, a to v souvislosti s dalšími indiciemi a důkazy. Na str. 13 a 14 písemného vyhotovení rozsudku obecný soud podrobně vysvětlil, na základě jakých úvah ke svému závěru ohledně účastenství uvedených osob dospěl a proč jejich tvrzením neuvěřil. Okresní soud poukazuje na skutečnost, že obvinění si mohli jen stěží myslet, že obviněný Š. jde vyjednávat o zaplacení dluhu, měl-li tento obviněný a spolupachatel stěžovatele u sebe batoh. Pokud by obviněný šel na schůzku s dlužníkem, případně měl obdržet 50.000,- Kč, bylo by dle logických úvah obecného soudu nepochopitelné, aby si s sebou bral tak objemné zavazadlo. Vyplynulo-li z provedeného dokazování, že se obviněný Š. již před činem maskoval pomocí kapuce a šály, muselo být výše uvedeným osobám zřejmé, že se nechystá toliko vyjednávat o zaplacení dluhu. Dle nalézacího soudu nebylo zjištěno, zda měla být tvrzená schůzka s dlužníkem předem domluvena. Pokud ano, pak nedávala výzva obviněného Š. k ,,hlídkování" smysl, neboť policisté by mohli být dlužníkem přivoláni na místo předem. Obecný soud zdůraznil, že hlídáno bylo jen v ulicích kolem vloupáním napadeného objektu. Dále soud poukazuje na skutečnosti, jež vyplynuly z výpovědi svědkyň M. a S., podle nichž se obvinění setkali v restauraci, kde se měli domlouvat na hlídání trvajícím ,,celou noc", což by bylo nelogické, pokud by se, jak tvrdí obvinění, mělo jednat toliko o vyzvednutí dluhu. Nalézací soud dále uvedl, že všechny osoby figurující v případu vloupání se vzájemně znaly a byly mezi nimi mimo jiné vazby spočívající v prodeji věcí bez zjevného původu. S uvedenou argumentací soudu prvého stupně se v odůvodnění svého rozsudku plně ztotožnil i soud odvolací. Tento soud zdůraznil, že pokud by se obvinění skutečně domnívali, že spoluobviněný Š. jde pouze vyzvednout peníze od dlužníka, bylo by jistě logické, kdyby tyto skutečnosti uváděli od počátku.
Ústavní soud nezjistil, že by výše uvedený postup obecných soudů při hodnocení důkazů nesl znaky libovůle, jež by ve svém důsledku zakládala porušení ústavními normami chráněného práva na spravedlivý proces či práva na obhajobu. Není porušením zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny, jestliže soud považuje výpověď obžalovaných či svědků za nevěrohodnou, pokud náležitě vysvětlí, jakými úvahami se při hodnocení takových výpovědí jako důkazů řídil. V projednávaném případě obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě, logicky a podrobně vysvětlily, proč je obhajobu uplatněnou obviněnými třeba považovat za účelovou, směřující k tomu, aby byla zvrácena právní kvalifikace a aby za trestnou činnost nesl důsledky pouze obviněný Š. Obecným soudům se podařilo rozptýlit jakékoli důvodné pochybnosti o tom, že se obvinění na trestné činnosti podíleli vědomě, po předchozí dohodě a rozdělení úkolů. Tím je dostatečně odůvodněna i trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele podle ust. §247 odst. 3 písm. a) tr. zákona.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatele ohledně postupu Nejvyššího soudu ČR v řízení o dovolání. V nálezu sp. zn. I. ÚS 55/04 publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 34, nález 114, na str. 187 Ústavní soud shledal, že výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek Nejvyšší soud posuzuje a odmítá se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. V projednávaném případě však takovýto příliš restriktivní výklad dovolacích důvodů dovolacímu soudu vytýkat nelze. Nejvyšší soud nepochybil, došel-li k závěru, že námitka stěžovatele ohledně aplikace ust. §247 odst. 3 písm. a) tr. zákona není ničím než snahou o změnu skutkových zjištění provedených soudem nalézacím a soudem druhého stupně ve stěžovatelův prospěch. Jak vyplývá z výkladu výše, podstatou stěžovatelovy argumentace je snaha prosadit svou verzi událostí o údajném přesvědčení spolupachatelů, že se účastní vymáhání dluhu a nikoli vloupání do objektu klenotnictví. Obecným soudům se však na základě zevrubného dokazování a hodnocení důkazů v mezích ust. §2 odst. 5 odst. 6 tr. řádu podařilo tuto obhajobu stěžovatele a jeho spolupachatelů přesvědčivým způsobem vyvrátit. Zároveň lze připomenout, že Nejvyšší soud se meritorně zabýval dalšími námitkami stěžovatele i jeho spoluobviněných a jejich dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a tedy nikoli podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že námitkám stěžovatele nelze přisvědčit, neboť v projednávaném případě obecné soudy nevykročily z mezí spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, ani nedošlo ke stěžovatelem tvrzeným porušením dalších práv zakotvených v článku 40 odst. 2 Listiny a článku 6 Úmluvy. Vzhledem k těmto skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu