ECLI:CZ:US:2007:3.US.780.07.1
sp. zn. III. ÚS 780/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - České inspekce životního prostředí, se sídlem v Praze 9, Na Břehu 1a, zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem v Praze 4, Budějovická 608/108, proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 11. 2006, čj. E-Nc 3538/2004-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností napadá stěžovatelka výše uvedené rozhodnutí obecného soudu. Podle stěžovatelky bylo napadeným usnesením porušeno její právo na právní pomoc a právo na soudní ochranu, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené fotokopie napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Přerově nařídil usnesením ze dne 25. 1. 2005, čj. E-Nc 3538/2004-16, exekuci, spočívající v provedení prací a výkonů. Exekucí byl pověřen soudní exekutor, který poté vydal dne 11. 10. 2006 pod čj. 117 Ex 106/05-228 příkaz k úhradě nákladů exekuce. Proti příkazu podala stěžovatelka (oprávněná) i povinný námitky. O námitkách rozhodl Okresní soud v Přerově napadeným usnesením tak, že příkaz změnil. Povinnému uložil povinnost uhradit náklady exekuce, a to odměnu exekutora
6 000,-Kč, hotové výdaje exekutora 3 500,- Kč a náklady oprávněné (stěžovatelky) 1 650,- Kč [soud stanovil odměnu advokáta stěžovatelky ve výši 1 500,- Kč dle §12 odst. 1 písm. a) bodu 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a připočetl dva režijní paušály v celkové výši 150,- Kč dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu].
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že jí nebylo přiznáno právo na přiměřenou náhradu nákladů řízení. Uvedla, že soud neměl stanovit odměnu advokáta paušální sazbou, ale měl postupovat v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 a zkoumat, zda lze předmět právního úkonu ocenit, a dle toho pak stanovit výši nákladů řízení. K ocenění předmětu právního úkonu přitom (dle stěžovatelky) došlo, a to znaleckým posudkem, který měl soud k dispozici. Dále stěžovatelka uvedla, že vymožení částky ve výši ceny prací (§350 odst. 1, 3 občanského soudního řádu) je nedílnou součástí exekuce na provedení prací, přičemž vymožení této částky soudu navrhovala již v rámci návrhu na nařízení exekuce. Má proto za to, že součástí exekuce bylo i peněžité plnění, proto odměna advokáta měla být posouzena dle §12 odst. 1 písm. a) bodu 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Dále se stěžovatelka domnívá, že výše odměny by měla také odpovídat náročnosti poskytnutých právních služeb (v daném případě byly aplikovány speciální normy o odpadech, v exekučním řízení byl advokátem podán návrh na zastavení a na odklad exekuce a bylo zasíláno obsáhlé vyjádření stěžovatelky k odvolání povinného).
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
V daném případě však Ústavní soud neshledal, že by obecný soud při interpretaci a aplikaci jednoduchého práva vybočil z ústavních kautel. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s rozhodnutím obecného soudu o výši náhrady nákladů stěžovatelkou vynaložených, a to odměny advokáta stěžovatelky.
Stěžovatelka má v první řadě za to, že v exekučním řízení bylo vymáháno plnění, které lze ocenit penězi (povinnost provést práce byla oceněna ve znaleckém posudku), proto se odměna advokáta měla stanovit jako u plnění peněžitého. Pro toto tvrzení Ústavní soud neshledal oporu v platném právním řádu, přičemž odkazuje zejména na §258 odst. 1, 2 občanského soudního řádu, na název hlavy osmé části šesté občanského soudního řádu, a ve spojení s nimi pak na formulaci §12 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. Z uvedených ustanovení je zřejmé, že v exekučním řízení je možno vymáhat peněžité plnění nebo plnění "jiné povinnosti". U plnění "jiné povinnosti" pak není rozhodné, zda plnění je či není penězi ocenitelné.
V této souvislosti je třeba uvést, že nyní posuzovaná věc se odlišuje od případu rozhodnutého usnesením sp. zn. II. ÚS 598/2000. V uváděném případě se Ústavní soud vyjadřoval k §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z něhož je zřejmé rozlišování penězi ocenitelného a penězi neocenitelného předmětu právního úkonu, jehož neplatnost je namítána. V §12 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb., který byl aplikován v nyní posuzované věci, však jsou sazby stanoveny dle toho, zda je exekučně vymáhána peněžitá částka, či "jiné plnění" (vyklizení či plnění jiné povinnosti), a to bez ohledu na možnost ocenění "jiného plnění".
Důvodnou ve vztahu k odměně advokáta není ani námitka poukazující na §350 odst. 1, 3 občanského soudního řádu a na to, že vymožení ceny prací (nákladů na provedení vymáhaných prací) je součástí exekučního řízení. Přestože "zastupitelné práce" jsou dle uvedených ustanovení prováděny oprávněným nebo jinou osobou odlišnou od povinného, předmět vymáhání se nemění. Exekuce je nařizována za účelem vymožení (provedení) prací a výkonů, a to na náklady povinného, nikoliv za účelem vymáhání peněžitého plnění představujícího náklady na provedení prací (nedochází ke změně druhu vymáhaného plnění z nepeněžitého na peněžité). Pokud je povinnému uložena povinnost podle §350 odst. 3 občanského soudního řádu a povinný zaplatí náklady prací (zálohu) dobrovolně předem, platí je přímo oprávněnému a nedojde k vymáhání zálohy exekucí. Pokud soudem uloženou zálohu dobrovolně nezaplatí (a je podán návrh na její vymožení), dojde k vymáhání zálohy některým ze způsobů exekuce určených pro vymožení peněžité částky, a to v rámci exekučního řízení již probíhajícího. Je tedy (však) nepochybné, že nařízení exekuce pro provedení prací a výkonů (byť se současně podaným návrhem na zaplacení nákladů prací předem - §350 odst. 3 občanského soudního řádu), nebylo samo o sobě způsobilé zajistit plnění peněžité částky na (za) provedené práce. Obecný soud proto náklady právního zastoupení, potřebné k účelnému uplatňování práva, odpovídajícího povinnosti provést konkrétní práce, stanovil v souladu s §12 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. i v souladu se zákonnou právní úpravou občanského soudního řádu.
K námitce, že při určení odměny advokáta by měla být zohledněna náročnost úkonů, považuje Ústavní soud za potřebné poukázat na §2 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., které jsou základem pro posouzení výše sazby odměny advokáta, přičemž zvýšení zákonem stanovené sazby odměny závisí na úvaze soudu (právo domáhat se zvýšení odměny advokáta není zaručeno, tj. není na ně právní nárok).
Ústavní soud má tedy za to, že obecný soud, v případě určení výše odměny advokáta stěžovatelky v exekučním řízení o provedení prací a výkonů, postupoval v souladu se zákonnou úpravou, své závěry v napadeném usnesení řádně a srozumitelně odůvodnil, a proto v jeho postupu Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavních práv.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelkou uváděných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu