ECLI:CZ:US:2007:3.US.781.07.1
sp. zn. III. ÚS 781/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti T. D., zastoupeného Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou se sídlem Kozinova 2, Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 5. prosince 2006 č. j. 40 Co 525/2006-117, a návrhu na odložení jeho vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, kterým bylo podle jeho názoru porušeno jeho právo na vlastnictví garantované článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), přičemž označený soud v pravomocně skončeném řízení údajně postupoval způsobem, který porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že při svém rozhodování sice vycházel z nové skutkové situace, neboť při prověřování majetkových poměrů účastníků řízení zjistil, že stěžovatel dědictvím po své matce nabyl do svého výlučného vlastnictví nemovitosti a další majetkové hodnoty, jejichž čistá hodnota byla stanovena částkou 1 372 642,- Kč, ale nezabýval se již tím, zda výživné ve výši 10 000,- Kč, stanovené právě jen s ohledem na výši nabytého majetku, nebude pro stěžovatele znamenat nutnost jeho prodeje a tím i v krátké době "úplné likvidace majetku", resp. jeho spotřebování.
V další části odůvodnění ústavní stížnosti se stěžovatel zabývá (hypotetickými) úvahami o tom, zda by i on neměl ze získaných majetkových hodnot čerpat měsíčně stejnou částku, aby se "životní úrovní vyrovnal své manželce" a tvrdí, že v současné situaci označený soud svým rozhodnutím "degradoval" jím nabyté majetkové hodnoty na pouhé formální vlastnictví, neboť z něho musí manželce vydat polovinu jeho hodnoty.
Stěžovatel je přesvědčen, že za situace, v níž oba manželé mají příjmy v zásadě stejné, není důvod vyrovnávat životní úroveň druhého z partnerů výživným v tak nepřiměřené výši, neboť čistá hodnota dědictví rozhodně nezvýšila životní úroveň stěžovatele natolik, aby bylo rozhodnutí o výživném adekvátní.
Odvolací soud se v takové procesní situaci měl zabývat i tím, zda přiznání výživného druhému z manželů není v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovateli byl přiznán plný invalidní důchod z důvodu zjištěné duševní choroby - paranoidní schizofrenie a stěžovatel je přesvědčen, že právě této skutečnosti jeho manželka využívá s úmyslem připravit ho o majetek.
Odvolací soud porušil prý ústavně garantované právo na spravedlivý proces rovněž tím, že v rozporu s výsledky dokazování dospěl k závěru, že manželka stěžovatele se nedopustila žádného jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy, a které by z tohoto důvodu bránilo přiznání výživného ve smyslu ustanovení §96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").
II.
Ústavní soud si k posouzení důvodnosti námitek stěžovatele vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem v Šumperku pod sp. zn. 8 C 174/2004, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Bc. J. D. - manželka stěžovatele (v dřívějším řízení žalobkyně) se proti stěžovateli (v dřívějším řízení v postavení žalovaného) domáhala určení výživného manželky ve výši 10 000,- Kč měsíčně, neboť je na mateřské dovolené a pobírá pouze rodičovský příspěvek a přídavky na děti. Žalobkyně uvedla, že byla nucena opustit společnou domácnost ve Velkých Losinách pro fyzické i slovní napadání stěžovatelem. Protože v domě ve Velkých Losinách, který je ve společném jmění manželů, provozovala prosperující živnost, ztratila jeho nuceným opuštěním i zdroj příjmů.
Rozsudkem ze dne 15. 11. 2005 č. j. 8 C 174/2004-66 Okresní soud v Šumperku žalobu žalobkyně v plném rozsahu zamítl.
Prvostupňový soud z provedených důkazů vzal za prokázané, že manželství účastníků stále trvá, nezletilé děti V. a A. byly za trvání manželství svěřeny do výchovy a výživy jejich matce (žalobkyni) a stěžovatel byl zavázán platit na ně výživné v částkách 500,- Kč a 700,- Kč, resp. 600,- Kč měsíčně, a to i pro dobu po rozvodu manželství účastníků. Stěžovatel dále platí na výživném částku 1 000,- Kč měsíčně na svoji dceru z prvního manželství, přičemž jeho veškerým příjmem je plný invalidní důchod ve výši 6 216,- Kč (od ledna 2005). Žalobkyně pobírala rodičovský příspěvek ve výši cca 3 600,- Kč, sociální příplatek asi 1 300,- Kč a příspěvek na bydlení (asi 1 100,- Kč), jakož i příplatky na obě děti.
Z těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dovodil, že nárok žalobkyně je sice důvodný, neprokázalo se však její tvrzení, že stěžovatel vedle invalidního důchodu má příjem z podnikání své matky, neboť z přílohového spisu Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 9 P 100/2004 bylo zjištěno, že podnikání bylo v roce 2004 neziskové, resp. ztrátové a tato ztráta dosud nepokrývá zisk v roce 2005. Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně dospěl k závěru, že současné schopnosti a možnosti stěžovatele nedosahují takové úrovně, která by soud ke stanovení výživného žalobkyni opravňovala.
Předmětný rozsudek soudu prvního stupně napadla odvoláním žalobkyně, která namítala, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav.
Při jednání před odvolacím soudem dne 28. 11. 2006 (č. l. 109-110) byl proveden důkaz listinou - obsahem usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. 3. 2006 č. j. 21 D 1293/2005-83, k němuž se stěžovatel nijak nevyjádřil.
Ve své účastnické výpovědi stěžovatel uvedl, že byt po své zemřelé matce prodal za částku 720 000,- Kč. Peníze takto získané investoval na nákup pozemků, na nichž hodlá realizovat svoji podnikatelskou činnost. Ostatní nemovitosti - pozemky si ponechal, inkasoval i peníze ze stavebního spoření, sporožirového účtu a pohledávky proti penzijnímu fondu.
Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 5. 12. 2006 č. j. 40 Co 525/2006-117 byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně v té jeho části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 10 000,- Kč měsíčně za období od 1. 1. 2004 do 30. 6. 2006 a v další jeho části byl předmětný výrok o výživném od 1. 7. 2006 změněn tak, že stěžovateli byla uložena povinnost platit žalobkyni na výživném částku 10 000,- Kč měsíčně s účinností od 1. 7. 2006. Dlužné výživné ve výroku rozsudku blíže uvedené bylo stěžovateli uloženo zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud doplnil dokazování výslechem stěžovatele k aktualizaci jeho majetkových poměrů a obsahem dědického spisu a konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně lze považovat za správná ve vztahu k období od 1. 1. 2004 do 30. 3. 2006, proto i jeho závěry shledal v rozsahu provedeného dokazování správnými a úplnými.
Protože však s účinností od 1. 7. 2006, tedy po vydání odvoláním napadeného rozsudku, došlo ke změně rozhodných skutečností, doplnil odvolací soud dokazování [ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř.] o nové skutečnosti, které vyvstaly až po vydání rozsudku soudu prvního stupně a změnil z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Jak již zjistil soud prvního stupně, hmotně právní podmínky uplatněného nároku podle názoru odvolacího soudu i nadále trvají. Jestliže manželé spolu nežijí od roku 2003, je důvodem chování stěžovatele, nikoli žalobkyně, která se žádného jednání v rozporu se smyslem a účelem manželství nedopustila.
Doplněním dokazování v odvolacím řízení byly zjištěny v majetkových poměrech stěžovatele výrazné změny především z titulu nabytého dědictví po jeho matce. Odvolací soud zdůraznil, že s účinností od 1. 7. 2006 disponoval stěžovatel částkou 800 000,- Kč z prodeje bytu a finančních vkladů na různých účtech zůstavitelky. Realizací majetku získaného dědictvím se značně změnily majetkové poměry stěžovatele takovým způsobem, že skutkový závěr soudu prvního stupně, že hmotná úroveň stěžovatele je založena jen na příjmu z invalidního důchodu, již neobstojí. Proto dospěl odvolací soud k závěru, že požadavek žalobkyně na výživné manželky ve výši 10 000,- Kč měsíčně od 1. 7. 2006 je odůvodněný s ohledem na rozsah majetku stěžovatele a konstrukci výživného manželky, která vychází z principu v zásadě stejné hmotné a kulturní úrovně obou manželů. Jestliže žalobkyně oproti stěžovateli žádný majetek ve svém výlučném vlastnictví nemá, a protože je na mateřské dovolené, nemůže si svoji životní úroveň zvyšovat výkonem profesní činnosti, bylo rozhodnuto, jak již bylo výše uvedeno.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, takže již z toho důvodu na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (také sp. zn. III. ÚS 23/93 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. I., vydání I. Praha, C.H.BECK 1994, str. 41). Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti nesprávně zjištěný skutkový stav, neboť Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se nezabýval obecnou cenou dědictvím nabytých nemovitostí a jejich (případnými) výnosy, je třeba připomenout, že Ústavní soud se nemůže zabývat správností hodnocení provedených důkazů; mohl by tak činit pouze za situace, kdy by obecné soudy v této činnosti vybočily z mezí ústavních procesních principů. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - mimo jiné - namítá porušení základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, resp. článku 1 Úmluvy. Z obsahu připojeného soudního spisu je zřejmé, že obecné soudy stěžovatele opakovaně vyzývaly, aby se k návrhu žalobkyně vyjádřil, měl v rámci řízení možnost přednést své návrhy na doplnění dokazování a připomínky k provedeným důkazům. Z protokolu o ústním jednání před odvolacím soudem však nevyplývá, že by stěžovatel vznesl nějaké námitky či připomínky k průběhu dokazování, resp. že by nesouhlasil s obsahem usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. 3. 2006 č. j. 21 D 1293/2005-83 (ve smyslu namítaného článku 38 odst. 2 Listiny). Z argumentace odvolacího soudu, která je dostatečná a jasná, nelze dovodit ani porušení zákonných procesních ustanovení, natož pak ústavnosti. Oba obecné soudy se ve svých rozhodnutích zcela zřetelně vyjádřily i k naplnění kritérií pro určení výživného žalobkyně, přičemž ve shodě s výsledky provedeného dokazování neshledaly, že by jeho přiznání bylo v rozporu s dobrými mravy.
Jestliže odvolací soud rozhodl jinak než soud prvního stupně, protože vycházel z jiné skutkové situace, která nastala po vydání rozsudku soudu prvního stupně, není možné takový postup považovat za porušení procesních práv stěžovatele.
Pokud jde o úvahu stěžovatele, že majetek nabytý děděním nemá stanovenou hodnotu, a proto nemůže být podkladem soudu pro rozhodnutí o určení výživného žalobkyně, není pro takový závěr žádný logický důvod, neboť stěžovatel sám ve své účastnické výpovědi uvedl, že si nabyté nemovitosti - pozemky ponechal, protože na nich a dalších, které získal koupí, hodlá podnikat. V této souvislosti je třeba připomenout, že soudy při rozhodování o výživném pro jednoho z manželů vycházejí z majetkových poměrů účastníků a posuzují je jako jeden z předpokladů pro přiznání výživného.
Další námitky stěžovatele (ovšem ve formě spíše úvah ryze hypotetických), že majetek získaný dědictvím do jeho výlučného vlastnictví by neměl být podkladem pro rozhodnutí soudu o výživném žalobkyně, je nutné zcela odmítnout s poukazem na ustanovení §91 odst. 1, odst. 2 zákona o rodině a na skutečnost, že žalobkyně nemohla vykonávat žádnou profesní činnost s ohledem na čerpání mateřské dovolené.
Pod zorným úhlem těchto závěrů nelze přiznat argumentaci stěžovatele o údajném porušení jeho práva vlastnit majetek žádnou ústavněprávní relevanci.
Je tedy možno uzavřít, že odvolací soud v projednávané věci řádně a důsledně aplikoval jak již zmiňované ustanovení §96 zákona o rodině, tak i ustanovení §96 zákona o rodině, přičemž zhodnotil majetkové poměry obou účastníků v době jeho rozhodování. Jeho závěr o povinnosti stěžovatele přispívat na výživu žalobkyně stanovenými finančnímu prostředky není v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud rovněž neshledal v postupu odvolacího soudu ani přístup vykazující prvky svévole, či tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami tohoto soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry, které z nich vyvodil, na straně druhé. Napadený rozsudek je ve svém odůvodnění logický, přesvědčivý a dostatečně srozumitelný, takže mu z ústavně právního hlediska nelze ničeho vytknout.
Ze všech důvodů shora vyložených Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu