ECLI:CZ:US:2007:3.US.801.06.1
sp. zn. III. ÚS 801/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti O. H., zastoupeného Mgr. Václavem Karlíčkem, advokátem se sídlem Vinohradská 6, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. července 2006 č. j. 28 Cdo 1714/2006-90 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2005 č. j. 35 Co 304/2005-67, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel oba v záhlaví usnesení označené rozsudky, které podle jeho názoru porušily právo vlastnit majetek a právo na soudní ochranu plynoucí z čl. 11 a z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" (stěžovatel má zřejmě na mysli článek 36 odst. 1 Listiny, pozn. ÚS).
Po rekapitulaci průběhu a výsledku dosavadního řízení v předmětné věci stěžovatel odvolacímu soudu i soudu dovolacímu vytýká, že ve věci nesprávně aplikoval ustanovení §4 a §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), pokud v průběhu řízení dovodil, že žalovaný - Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, není ve sporu pasivně legitimován a nárok stěžovatele byl promlčen. S odvoláním na právní závěry Ústavního soudu uvedené v jeho rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 177/95 stěžovatel poukazuje na skutečnost, že se v případě určení povinné osoby k zaslání výzvy k vydání věci řídil údaji o vlastníku předmětných nemovitostí uvedených v příslušném listu vlastnictví.
Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího i dovolacího soudu o promlčení jeho nároku, neboť se domnívá, že pokud včas vyzval povinnou osobu k vydání předmětných nemovitostí, přičemž osoba povinná sice jeho výzvě vyhověla, avšak nevydala mu majetek v rozsahu 7/8 z celku, ale jen 3/4 z celku, tak v daném případě nebylo možné aplikovat ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
II.
Z připojených stejnopisů napadených rozsudků, především z rozsudku Městského soudu v Praze dne 7. 10. 2005 č. j. 35 Co 304/2005-67 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (v dřívějším řízení v postavení žalobce) se proti žalovanému České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových domáhal toho, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání ideální 1/8 domu čp. 559 v Praze 2, Londýnská 11, včetně příslušných pozemků v katastrálním území Vinohrady (dále jen "předmětné nemovitosti"). Důvodem žaloby byla skutečnost, že se stěžovatel po smrti své matky (zemř. v roce 1962) v tísni vzdal dědictví. Výzvou ze dne 29. 11. 1991 ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. požádal stěžovatel o vydání předmětných nemovitostí. Na základě této výzvy v roce 1992 uzavřel s Obvodním podnikem bytového hospodářství v Praze dohodu o vydání id. 3/4 předmětných nemovitostí. Později stěžovatel od městské části odkoupil id. 1/8 předmětných nemovitostí, které jeho matka prodala. Stěžovatel tvrdí, že v době uzavření dohody nebylo vlastnictví zbývající id. 1/8 předmětných nemovitostí zřejmé, neboť v evidenci nemovitostí byla jako jejich vlastnice stále vedena matka stěžovatele. Stěžovatel proto požádal Obvodní soud pro Prahu 10 o dodatečné projednání tohoto majetku, přičemž bylo zjištěno, že "vinou nepřesného zápisu v evidenci nemovitostí nebylo v původním dědickém řízení po zemřelé matce stěžovatele jednáno o 7/8 z celku předmětných nemovitostí, ale jen o id. 3/4, které byly stěžovateli také vydány".
Soud prvního stupně žalobě stěžovatele vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalovaný je osobou povinnou, protože id. 1/8 předmětných nemovitostí nepřešlo ze státu do vlastnictví obce podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). Proti tomuto prvoinstančnímu rozsudku podal žalovaný odvolání.
Městský soud v Praze jako soud odvolací se ztotožnil se soudem prvního stupně potud, pokud tento dospěl k závěru, že stěžovatel je oprávněnou osobou [§3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.] a je dán restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. h) citovaného zákona. Nesouhlasil však již s posouzením věcné pasivní legitimace žalovaného především z toho důvodu, že předmětná id. 1/8 nemovitostí přešla do vlastnictví státu jako odúmrť ke dni 2. 4. 1962 a v jeho vlastnictví byla i ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy k 24. 5. 1991, přičemž stěžovatel podal výzvu k vydání nemovitostí až po nabytí účinnosti předmětného zákona.
S odvoláním na ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. odvolací soud zdůraznil, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. Za této situace je osobou povinnou obec hlavní město Praha, na kterou přešla povinnost věc vydat a je tedy ve sporu osobou pasivně legitimovanou.
Soudu prvního stupně současně odvolací soud vytkl, že se nevypořádal s námitkou žalovaného o prekluzi či promlčení uplatněného nároku a dovodil, že k promlčení došlo dne 1. 4. 1992. Jestliže žaloba byla k soudu podána až dne 4. 6. 2003 a žalovaný tuto námitku vznesl, nelze již nárok soudním rozhodnutím přiznat.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolací soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2006 č. j. 28 Cdo 1714/2006-90 dovolání stěžovatele zamítl s tím, že dovolání posoudil jako přípustné [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], avšak nedůvodné.
Pokud odvolací soud posoudil právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 1 a §5 odst. 2, odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a podle příslušných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., pak podle přesvědčení dovolacího soudu se jedná o ustanovení těch právních předpisů, kterých se projednávaná věc nepochybně týkala. Dovolací soud se dále zabýval zjišťováním, zda odvolacím soudem v řízení aplikovaná ustanovení tento soud správně vyložil a v této souvislosti dovodil, že odvolací soud "nevycházel z jiných výkladových závěrů, než jsou ta, která obsahuje platná soudní judikatura, z nichž vychází i soud dovolací". Z tohoto důvodu nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v dovolání naznačených otázkách.
III.
Ústavní soud se zabýval námitkami obsaženými v ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
S odkazem na svoji dosavadní judikaturu Ústavní soud i v projednávané věci je nucen zdůraznit, že není další "odvolací instancí" v systému obecných soudů České republiky a nemůže tedy do jejich nezávislé rozhodovací činnosti zasahovat jinak, než v případě, že předmětnými rozhodnutími, případně řízením, které jejich vydání předcházelo, došlo k porušení ústavnosti.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Jak odvolací soud, tak i soud dovolací v napadených rozhodnutích jasně a srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů nemohl žalobní návrh ve vztahu k žalovanému obstát. I když stěžovatel má za to, že na nesprávném zápisu v evidenci nemovitostí, resp. neúplném projednání dědictví po své matce nenese žádnou vinu, která by měla být důvodem nevydání zbývající id. 1/8 předmětných nemovitostí, nelze tuto okolnost napravit tím, že by nebyly respektovány v řízení aplikovaná a řádně vyložená ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 172/1991 Sb.
Veškerá argumentace stěžovatele byla předmětem přezkumu jak soudu odvolacího, tak i soudu dovolacího. Oba označené soudy se námitkami stěžovatele řádným způsobem zabývaly a také vypořádaly, takže v řízení o ústavní stížnosti předkládaná právní polemika je jen jejich opakováním.
Stěžovatelova argumentace, opírající se o závěr, který Ústavní soud vyslovil k problematice osoby povinné k vydání majetku oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. ve svém nálezu ze dne 5. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 177/95, není případná. V tomto nálezu je vysloven názor, že z ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. lze učinit pouze jediný závěr, totiž že za osobu povinnou (při splnění dalších podmínek) je třeba považovat toho, kdo věci ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. drží - stát nebo jinou právnickou osobu. Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence nemovitostí) domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou výzvu. Tento závěr bez dalšího nelze aplikovat na skutkovou podstatu projednávané věci. Především je zřejmé, že stěžovatel učinil výzvu k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. až po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy poté, co nárokovaný majetek podle ustanovení §3 odst. 1 citovaného zákona přešel do vlastnictví obce, potažmo příslušné městské části. Žalovaný Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových tedy předmětný majetek nikdy nedržel (nenakládal s ním) a nemohl být z tohoto důvodu osobou pasivně legitimovanou k jeho vydání.
Citovaný zákon č. 172/1991 Sb. v ustanovení §4 odst. 2 blokoval přechod vlastnictví věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí v případech, kdy oprávněná osoba na něj uplatnila nárok podle zvláštního právního předpisu (v daném případě zákona č. 87/1991 Sb.). Z provedeného dokazování je zřejmé, že k aplikaci této výjimky nebyl zákonný důvod, neboť stěžovatel vyzval k vydání věci až po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., přičemž teprve po tomto okamžiku vzniká ze zákona povinné osobě povinnost věc vydat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opomíjí další podstatnou skutečnost, a sice promlčení restitučního nároku v jednoroční promlčecí době, která bez ohledu na další okolnosti počala běžet dnem účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatel však uplatnil svůj nárok u soudu až v roce 2003, tedy po lhůtě stanovené v ustanovení §5 odst. 4 restitučního předpisu. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že citované ustanovení na takovou situaci nedopadá, neboť "povinná osoba jeho výzvě vyhověla, byť nikoli v plném rozsahu".
Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto z důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu