ECLI:CZ:US:2007:3.US.808.06.1
sp. zn. III. ÚS 808/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, č.j. 25 Cdo 424/2006-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčen, že tímto rozhodnutím mu bylo upřeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 13. 12. 2004, č.j. 5 C 169/2001-78, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel proti vedlejšímu účastníku Ing. I. N. domáhal náhrady škody ve výši 124.760,- Kč, složené z náhrady ušlého zisku ve výši 104.760,- Kč a bolestného ve výši 20.000,- Kč. Dospěl ku skutkovým zjištěním, na jejichž základě - jak dovodil - podmínky odpovědnosti žalovaného za škodu dány nejsou.
Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 9. 9. 2005, č.j. 18 Co 233/2005-112, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§219 o.s.ř.); shodně shledal, že protiprávního jednání se dopustil především stěžovatel, který bez souhlasu nájemnice vstoupil do bytu, ať již za jakýmkoli účelem.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl, když uzavřel, že stěžovatel v dovolání uplatnil námitky nikoli právní, nýbrž skutkové, na jejichž základě k závěru, že napadené rozhodnutí je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., zásadního právního významu, dospět nelze.
Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že "ani v nejmenším se ... (dovolací) ... soud nevypořádal s tou skutečností, že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o ... nepravdivé výpovědi JUDr. Š. a jejího podnájemníka N. a přitom ignoroval výpovědi stěžovatele a dalších svědků, čímž poškodil práva stěžovatele na spravedlivý proces". Stěžovatel rovněž namítá, že soudce, jenž ve věci rozhodoval v prvním stupni (JUDr. Karel Bogner), byl podjatý, a že v řízení byla porušena další jeho procesní práva, jmenovitě bylo jednáno v jeho nepřítomnosti (ačkoli se řádně omluvil a požádal o odročení), resp. předvolání k jednání mu byla zasílána do Spolkové republiky Německo jen tři dny předtím, než se měla konat.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Především je namístě zdůraznit, že dovolací soud posuzoval toliko otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přichází přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V obecné rovině jde o hodnocení, zda napadeným rozhodnutím nebyla posuzována právní otázka, jež dosud jím nebyla řešena nebo je odvolacími soudy či dovolacím soudem řešena odlišně, resp. zda posouzení dovoláním otevřených právních otázek je způsobilé generalizujícího judikatorního přesahu, sledujícího usměrnění (sjednocení) soudní praxe vůbec. Tomu Ústavní soud přisvědčil v usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 181/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 4, č. 19, str. 345-346, jestliže konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je pak podle Ústavního soudu věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem jeho přezkumu; jinak řečeno, úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.), není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, ledaže by byla výrazem svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06).
Protiústavnost - ve smyslu uvedené "svévole" - však napadenému usnesení dovolacího soudu vytýkat nelze, a to zcela evidentně.
Není totiž důvod pochybovat již o tom, že stěžovatel v dovolání, přípustném jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neuplatnil této situaci způsobilý dovolací důvod, jmenovitě důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V dovolání jej sice zmínil, obsahově však k němu uplatněné námitky nikterak nevztáhl; přitom není pochyb, že pouhá citace textu ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. písm. b) o.s.ř. řádným uplatněním dovolacího důvodu není (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 31/2005).
Stěžovatel v dovolání vznesl jednak (vůbec nepřípustné) námitky skutkové, jednak tvrdil existenci vad procesních, zejména vad při hodnocení důkazů, a ani tyto námitky způsobilé otevřít právní otázku, natožpak zásadního významu, logicky nejsou.
Dovolací soud pak zcela v souladu se svojí ustálenou (dostupnou a všeobecně známou) rozhodovací praxí uzavřel, že podmínka, aby dovoláním napadené rozhodnutí "mělo ve věci samé zásadní právní význam" již tím splněna být nemůže. V odůvodnění svého usnesení pak obšírně a srozumitelně tento závěr (který má Ústavní soud za správný) odůvodnil, pročež jej nelze nikterak hodnotit jako výraz založení ústavně nepřijatelné překážky přístupu k přezkumné instanci, již Nejvyšší soud představuje.
Ke zmatečnostní vadě uvedené v ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o.s.ř. (že rozhodoval vyloučený soudce) by pak mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.), a tato podmínka splněna nebyla. Stěžovateli je ostatně vhodné připomenout, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 9. 2005, č.j. 18 Co 233/2005-109, rozhodl, že soudce soudu prvního stupně JUDr. Karel Bogner není vyloučen z projednávání a rozhodování předmětné věci.
Není pak již relevantní posuzovat otázku, zda obstojí (nad rámec uvedeného) dílčí úsudek dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání proti zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu v části, týkající se náhrady bolestného, založený na výši uplatněného nároku ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Byť se přirovnání k názorům, vysloveným v označených rozhodnutích Nejvyššího soudu nejeví výstižné, rozhodující je, že i ve vztahu k této části napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní závěry, vyslovené výše (i jinak by totiž dovolání přípustné nebylo).
Nad rámec řečeného stojí za to stěžovatele upozornit, že jeho výtky vyjádřené v ústavní stížnosti ohledně údajných skutkových závěrů dovolacího soudu, jsou nepřípadné už proto, že dovolací soud žádná zjištění neučinil, ani se těmi, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, neztotožnil; toliko popsal dosavadní průběh řízení, resp. obsah dotud vydaných rozhodnutí.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu