ECLI:CZ:US:2007:3.US.809.07.1
sp. zn. III. ÚS 809/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. M., právně zastoupeného JUDr. Z. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. 13 To 81/2007, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí blíže označeného v záhlaví, a to pro porušení jeho práv garantovaných článkem 8 odst. 5 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a článkem 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva").
Napadeným rozhodnutím krajský soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl stížnost stěžovatele (v trestní věci ,,obviněný") proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 19. února 2007 sp. zn. 2 T 171/2006, jímž tento soud zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, popř. nahrazení vazby jeho slibem či dohledem probačního úředníka.
Jak Ústavní soud zjistil z příloh ústavní stížnosti, je stěžovatel trestně stíhán pro dva skutky kvalifikované jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zákona, resp. pokus téhož tr. činu podle §8 odst. 1 tr. zákona, jichž se měl dopustit ve dnech 24. 6. a 27. 9. 2006 vůči nevlastní dceři K. N. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením výše uvedeného okresního soudu dne 4. 10. 2006 z důvodů podle ust. §67 písm. b) a c) tr. řádu. Stěžovatel opakovaně podával žádost o propuštění na svobodu a po jejím zamítnutí soudem prvého stupně využíval opravného prostředku ke krajskému soudu, avšak bez úspěchu. Obecné soudy nejprve trvaly na důvodech koluzní vazby [§67 písm. b) tr. řádu], neboť poškozená bydlela ve společné domácnosti se stěžovatelem a svou matkou, manželkou stěžovatele a bylo zapotřebí ji dovyslechnout. Poté co byla poškozená rozhodnutím ve věcech občanskoprávních svěřena do výchovy otci, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 14 To 604/2006 stěžovatele ponechal ve vazbě toliko z důvodu vazby předstižné podle §67 písm. c) tr. řádu. Existenci téhož vazebního důvodu obecný soud potvrdil i ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 6. 3. 2007. Dne 29. 12. 2006 byla na stěžovatele pro výše uvedené trestné činy u již zmiňovaného okresního soudu podána obžaloba.
V odůvodnění svého návrhu stěžovatel do značné míry rekapituluje své námitky, které již uvedl ve svých podáních obecným soudům. Stěžovatel zejména polemizuje s názorem obecných soudů, vyjádřeným i v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Praze, že by se v případě propuštění z vazby na svobodu dopouštěl popsané trestné činnosti proti jiným ženám a s argumentem, že poškozená nemusí být jedinou osobou, která jako oběť útoku přichází v úvahu. Stěžovatel považuje takové odůvodnění za nedostatečné, nevyhovující požadavkům ust. §67 tr. řádu ve světle judikatury Ústavního soudu (zejm. nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 605/04, z nějž stěžovatel obsáhle cituje). Stěžovatel podtrhuje, že dosud nikdy nebyl soudně trestán, poukazuje na své rodinné poměry a ohrazuje se proti dosavadním skutkovým zjištěním, vyjádřeným v obžalobě. Zdůrazňuje, že dle provedených znaleckých posudků u něj nebyla zjištěna sexuální deviace.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i rozhodnutí jemu předcházející a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se zejména zaměřil na zhodnocení odůvodněnosti napadených rozhodnutí ohledně předstižné vazby podle §67 písm. c) tr. řádu. Jak Ústavní soud z napadeného rozhodnutí zjistil, krajský soud odůvodnil výše uvedený vazební důvod nejprve poukazem na trestněprávní kvalifikaci skutků, pro něž je stěžovatel stíhán. Zdůrazňuje, že ze shromážděných důkazů vyplývá důvodné podezření, že se stěžovatel žalovaného jednání dopustil, a to dvěma útoky a navíc vždy pod vlivem alkoholu, který dle řady výpovědí i vlastního doznání stěžovatel zneužívá denně a ve větším množství. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí přisvědčil námitkám stěžovatele v tom směru, že nezletilá poškozená byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 11. 2006 sp. zn. 5 P 292/1998 skutečně svěřena do péče vlastního otce. Krajský soud nicméně zdůrazňuje, že nelze vyloučit kontakty poškozené se stěžovatelem při jejích návštěvách matky a polorodých bratrů. Stejně tak krajský soud nevylučuje případné riziko útoků stěžovatele vůči jiným objektům, neboť dosavadní útoky měly mít dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví charakter náhražkového sexuálního chování ovlivněného alkoholem.
Krajský soud zde ve své argumentaci navazuje na odůvodnění předchozích vazebních rozhodnutí obecných soudů, zejména na poslední rozhodnutí soudu prvého stupně, v němž bylo poukazováno na pohlavní nezdrženlivost stěžovatele (kontakty s jinými ženami, jež byly příčinou konfliktů mezi stěžovatelem a jeho manželkou). Dle okresního soudu nelze vyloučit, že by stěžovatel ve stavu opilosti mohl své jednání vůči jiným ženám vystupňovat tak, jak tomu mělo být v případě poškozené. Na základě totožných argumentů obecné soudy rovněž odmítly nahradit vazbu stěžovatele jiným opatřením.
III.
Ústavní soud zhodnotil napadené rozhodnutí a rozhodnutí mu předcházející a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vždy připomíná, že není běžnou třetí instancí systému všeobecného soudnictví a není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech (srov. čl. 83 Ústavy). Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním podle §67 a násl. tr. řádu Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností" ve smyslu cit. ustanovení. Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného, kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu na jejich základě a jejich vztah závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
V projednávaném případě obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí stručně, při aplikaci právních norem však nevykročily z výše naznačených mezí tak, aby jejich rozhodnutí byla s to porušit základní práva stěžovatele garantovaná Listinou a Úmluvou. Pokud jde o vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř., tedy o vazbu předstižnou, obecné soudy opakovaně jasně vyjmenovaly skutečnosti, které je vedly k přesvědčení, že by stěžovatel mohl trestnou činnost, pro níž je nyní stíhán, opakovat. Obecné soudy (naposledy v napadeném rozhodnutí Krajský soud v Praze) uvádějí, že stěžovatel pravidelně nadužívá alkohol a závažné trestné činnosti se měl dopustit v poměrně krátkém časovém úseku opakovaně, s určitou plánovitostí. Krajský soud nevylučuje možné další kontakty stěžovatele s poškozenou. Ohledně nebezpečnosti stěžovatele vůči jiným osobám krajský soud odkazuje na znalecký posudek a možné chování stěžovatele pod vlivem alkoholu. Tato zjištění mají zjevně oporu v dosud provedených důkazech. Hodnotí-li obecné soudy na základě těchto důkazů a v kontextu v obžalobě popsaného skutkového děje osobu pachatele jako nebezpečnou ve smyslu §67 písm. c) tr. řádu, jde o úvahu plně spadající do jejich pravomoci a bez známek libovůle. Ústavní soud sám se vždy nutně nemusí ztotožňovat se závěry, jež obecné soudy z provedeného dokazování vůči osobě stěžovatele vyvodily, nemůže však důkazy namísto obecných soudů přehodnocovat, neboť by se jednalo o nepřípustný zásah do jejich pravomoci. Totéž platí ve vztahu ke znaleckým posudkům, které obecné soudy zjevně hodnotily v intencích §2 odst. 6 tr. řádu.
Pokud stěžovatel považuje argumentaci obecných soudů za nelogickou, Ústavní soud nad rámec předchozího připomíná, že stěžovatel je důvodně podezřelý z opakovaného a poměrně brutálního sexuálního útoku proti své nevlastní dceři, přičemž z odůvodnění obžaloby i napadených rozhodnutí vyplývá, že se jedná o podezření podepřené řadou přesvědčivých důkazů, především svědeckých výpovědí. Podle obžaloby měl stěžovatel své jednání vůči poškozené uskutečňovat se značnou rozhodností a vytrvalostí, přičemž negativní vliv na jeho chování má již zmíněný abusus alkoholu. Je obecně známo, že valná část pachatelů sexuálně motivované trestné činnosti netrpí z medicínského hlediska sexuální deviací, ale jejich chování je výslednicí negativních charakterových vlastností, nezdrženlivosti, nižší sociální adaptability, sobectví, bezohlednosti, konkrétních situačních faktorů a právě alkoholové ebriety. Závěry obecných soudů ohledně sklonů stěžovatele proto vzhledem k uvedeným objektivním zjištěním nemusí být nikterak nadsazené a jejich postup se nevymyká zásadám, které Ústavní soud ohledně vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu vyjádřil ve svých nálezech, např. ve věci sp. zn. III. ÚS 605/04 a III. ÚS 612/05 (dostupné v databázi www.judikatura.cz).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že se obecné soudy náležitě zabývaly všemi námitkami, které stěžovatel v průběhu řízení a ve svých podáních obecným soudům uvedl. Ústavní soud proto konstatuje, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k zásahu do ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět. Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu