ECLI:CZ:US:2007:3.US.814.06.1
sp. zn. III. ÚS 814/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ RNDr. J. B., CSc. a b/ J. B., zastoupených JUDr. Zdeňkem Kovářem, advokátem se sídlem v Praze 2 - Nuslích, Jaromírova 180/60, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2006, č.j. 25 Co 224/2006-41, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 3. 2006, č.j. 5 C 150/2005-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, respektive "aby věc byla postoupena zvláštnímu senátu zřízenému zákonem č. 131/2002 Sb.".
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává, že Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 25. 6. 2002, č.j. 6 C 105/97-316, zamítl žalobu stěžovatelů proti žalované společnosti Agropodnik a.s. Jičín se sídlem Jičíně - Moravčicích, aby bylo určeno, že vlastníkem objektu prodejního zařízení postaveného na jejich pozemku parc. č. st. 149 o výměře 586 m2, zastavěná plocha - zbořeniště, zapsané u Katastrálního úřadu v Jičíně na LV č. 3995 pro obec a katastrální území Jičín, je žalovaná. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 3. 2003, č.j. 21 Co 293/2002-339, rozsudek potvrdil (§219 o.s.ř.), maje za to, že - vzhledem k nedostatečnému subjektovému vymezení žaloby - není na požadovaném určení dán naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o.s.ř.].
Katastrální úřad v Jičíně coby orgán státní správy zmocněný podle §5 písm. a) zákona č. 359/1992 Sb., o zeměměřičských a katastrálních operátech, ve znění pozdějších předpisů, na podkladě uvedených rozhodnutí ("z důvodu předložení pravomocného rozsudku Okresního soudu v Jičíně č.j. 6 C 105/97-316") rozhodnutím ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. OR-7/1999-604/2, (dále jen "rozhodnutím katastrálního úřadu") rozhodl o opravě chybného údaje katastru nemovitostí (§7 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a §8 odst. 4 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů) tak, že 1/ "jako vlastník stavby čp. 52 prodejního zařízení - restaurace na stavební parcele č. 146, č. 3663 a č. 149 v katastrálním území Jičín bude zapsána společnost MAVE Jičín a.s. Soběraz", 2/ "na listu vlastnictví č. 3995 - spoluvlastník B. J. a B. J., RNDr., CSc., bude v katastru nemovitostí evidována stavební parcela č. 149 s výměrou 586 m2 a zápis a zákres parcel č. 1995 s výměrou 343 m2, č. 1996 s výměrou 23 m2 a č. 1997 s výměrou 2 m2 v kultuře ostatní plocha - jiná plocha bude zrušen a tyto parcely budou sloučeny se stavební parcelou č. 149", a konečně že 3/ "zákres objektu domu čp. 52 dle geometrického plánu č. zakázky 1728-367/1998 bude ponechán".
Rozhodnutí katastrálního úřadu stěžovatelé opravným prostředkem nenapadli.
V řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 150/2005, do kterého se obrací posuzovaná ústavní stížnost, se stěžovatelé domáhali vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že rozhodnutí katastrálního úřadu "je paaktem a je tudíž nicotné". Soud prvního stupně v záhlaví uvedeným usnesením řízení podle ustanovení §104b odst. 1 o.s.ř. zastavil, jelikož dospěl k závěru, že "se v daném případě jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, katastrálního úřadu, o opravě údajů v katastrálním operátu dle §8 zákona č. 344/1992 Sb. a v tomto případě je k rozhodnutí věci věcně příslušný soud ve správním soudnictví, který rozhoduje dle zvláštního zákona, a to zákona č. 150/2002 Sb. - soudní řád správní". Poučil současně stěžovatele, že mohou do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví k místně příslušnému krajskému soudu, a o tom, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud učiněných procesních úkonů zachovány (§7, §72 zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "s.ř.s.").
Odvolací soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (§219 o.s.ř.).
Závěrům obecných soudů stěžovatelé v ústavní stížnosti oponují názorem, že na rozhodnutí vydaná katastrálním úřadem v řízení o opravě údajů v katastrálním operátu podle §8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, "pohlížejí soudy ve správním soudnictví jako na rozhodnutí, jež nemají hmotněprávní účinky, ale toliko účinky evidenční". Dovozují, že "taková rozhodnutí jsou pak ze soudního přezkumu vyloučena [s odvoláním na §70 písm. a) s.ř.s.], neboť jsou pokládána za úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s.ř.s."; je-li podána žaloba proti správnímu orgánu o opravě údajů v katastrálním operátu, "je předurčena k neúspěchu, neboť soud, dříve než zkoumá žalobní návrh ohledně merita věci, zkoumá přípustnost žaloby".
Na podporu svých závěrů o nedostatku "pravomoci" soudů ve správním soudnictví stěžovatelé poukazují na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č.j. 52 Ca 20/2006-83, kterým byla odmítnuta žaloba proti potvrzujícímu rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Pardubicích sp. zn. O-92/368/2005 o odvolání proti zamítavému rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrálního pracoviště Jičín, sp. zn. OR-808/2005-604, o návrhu na obnovu řízení OR-7/99. Stěžovatelé zmiňují další rozhodnutí uvedeného krajského soudu, jmenovitě usnesení ze dne 18. 12. 2003, č.j. 52 Ca 46/2003-52, zrušené rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2005, č.j. 5 As 21/2004-81, a usnesení ze dne 9. 6. 2005, č.j. 52 Ca 17/2005-97.
Stěžovatelé se rovněž dovolávají rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999, dle kterého mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní).
Podstatou ústavní stížnosti je tedy kritika z nesprávného posouzení pravomoci k projednání dané věci obecnými soudy, resp. z nesprávnosti postupu těchto soudů podle §104b odst. 1 o.s.ř.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Oproti očekáváním stěžovatelů však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní zjevně mít nelze. Oponentura předestřená stěžovateli nemá ústavněprávní reflex proto, že jimi otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě - již zde - závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Ústavní soud nevidí důvod ani pro úsudek, že v rovině samotného podústavního práva je (procesní) výsledek sporu, jenž byl obecnými soudy ustaven, nesprávný.
Z usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 2.9.2004, č.j. Konf 62/2003-15, uveřejněného ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, roč. 2004, č. 12, č. 403, vyplývá, že je-li podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu o opravě údajů v katastrálním operátu podle §8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), je věcně příslušný rozhodnout o ní soud ve správním soudnictví. Tomu koresponduje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.5.2005, č. j. 2 Aps 3/2004-42, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, roč. 2005, č. 12, č. 720, v němž se uzavírá, že akceptoval-li Nejvyšší správní soud příslušnost soudu činného ve správním soudnictví ve věcech přezkumu rozhodnutí správního orgánu o opravě údajů v katastrálním operátu podle §8 zákona č. 344/1992 Sb., je tím zároveň vysloveno, že v takovém správním řízení se rozhoduje o veřejných subjektivních právech fyzických a právnických osob ve smyslu §2 s.ř.s.; jinak by příslušnost správních soudů postrádala racionální opodstatnění. Tyto závěry jsou pak v souladu s nosnými důvody dalších rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydaných ve vazbě k problematice oprav údajů v katastrálním operátu; vedle stěžovateli zmiňovaného rozsudku ze dne 28.2.2005, č.j. 5 As 21/2004-81, je namístě poukázat na rozsudek ze dne 25.11.2004, sp. zn. 4 As 28/2003, který Ústavní soud usnesením ze dne 17.3.2005, sp. zn. III. ÚS 76/05, shledal ústavněprávně konformním.
Lze tedy shrnout, že právní názor, který stěžovatelé pokládali ve své polemice s obecnými soudu za klíčový, byl již dříve překonán; neplatí tedy, že by se jim ve správním soudnictví nemohlo dostat adekvátní ochrany.
Stěžovatelům je řečeným zodpovězeno, co namítali v ústavní stížnosti. Dlužno však dodat, že vlastního problému, totiž otázky, zda jimi podaná žaloba je projednatelná obecnými soudy v režimu občanskoprávního soudnictví (§7 o.s.ř.) či nikoli, se jejich argumentace dotýká jen částečně. I kdyby byl správný jejich názor, že žaloba není ve správní soudnictví věcně projednatelná [protože navrhovaný přezkum rozhodnutí je ze soudního přezkumu podle §70 písm. a) s.ř.s. vyloučen], neznamenalo by to automaticky, že by musela být dána pravomoc soudu pro její projednání v občanskoprávním řízení; z pohledu stěžovateli uplatněné argumentace je tomu dokonce naopak, neboť tím sami dávají najevo, že jejich věc věcí "občanskoprávní" není. O tom nadto - v obecné poloze - není pochyb; žaloba na "určení nicotnosti rozhodnutí žalovaného katastrálního úřadu" vskutku nemůže založit spor podřaditelný pod ustanovení §7 o.s.ř., a jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že jejich pravomoc k jeho projednání dána není, rozhodly evidentně správně. Stěžovatelé v řízení před nimi to ostatně uznávali, když vyvíjeli úsilí charakterizovat spor jakožto "určitý druh kompetenčního sporu, na který s.ř.s. nepamatuje", případně coby "kompetenční spor, o kterém by rozhodl zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb.". To je však nejen na první pohled neakceptovatelné, nýbrž i zjevně nepoužitelné ku podpoře požadavku, který stěžovatelé posléze formulovali (ad §104b odst. 2 o.s.ř.).
Stěžovatelé především pominuli, co jim sdělil odvolací soud ve věci sp. zn. 6 C 105/97 Okresního soudu v Jičíně (ve výše zmíněném rozsudku ze dne 3. 3. 2003, č.j. 21 Co 293/2002-339) ve vztahu k podmínce naléhavého právního zájmu na určení právního vztahu, resp. jí korespondujícího požadavku řádného vymezení žalovaných subjektů. Proto i z tohoto pohledu nemůže obstát názor, který stěžovatelé prosazují v ústavní stížnosti, že obecné soudy vytvořily situaci, kdy se jim nedostává - žádné - právní ochrany; naopak platí, že takové prostředky dispozici byly, stěžovatelé se však uchýlili k procesním postupům, jež je ignorovaly a naopak samy o sobě (efektivně) užitelné nebyly.
Ani z dovolávaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, nemohou stěžovatelé nic vytěžit; toto rozhodnutí se totiž týká toliko vázanosti soudu v občanskoprávním řízení rozhodnutími vydanými správními orgány ve smyslu ustanovení §135 o.s.ř., resp. posouzení tzv. předběžných otázek, a nemá (tudíž) žádný vztah k otázce zde rozhodné, totiž pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci podle §7 o.s.ř.
Shrnutím řečeného je tak namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu