ECLI:CZ:US:2007:3.US.842.06.1
sp. zn. III. ÚS 842/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem v Praze 1, Jungmannova 24, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2006, čj. 29 Odo 242/2006-290, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2005, čj. 9 Cmo 156/2005-208, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. prosince 2004, čj. 47 Cm 19/2004-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. Ve věci vedené před obecnými soudy šlo o nárok žalobce - zákazníka obchodníka s cennými papíry - (v řízení před Ústavním soudem vedlejšího účastníka) J. K. - podle zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném v červenci 2002, proti stěžovateli jako žalovanému. Nárok vznikl na základě právního institutu zakotveného v zákoně č. 591/1992 Sb., tj. zaplacení náhrady plynoucí z neschopnosti obchodníka s cennými papíry splnit své závazky z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací, když stěžovatel je institucí, jejímž posláním je mj. odškodnit zákazníky obchodníků s cennými papíry v případech stanovených zákonem. V daném případě byl na obchodníka s cennými papíry společnost KTP Quantum v roce 2002 prohlášen konkurs, a proto byly dány zákonné předpoklady zaplacení náhrady stěžovatelem.
Soud prvého stupně žalobě vedlejšího účastníka dílem vyhověl (v částce 244 503,94 Kč s příslušenstvím), dílem ji zamítl (v částce 97 186,16 Kč s příslušenstvím). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nejprve vyslovil přípustnost dovolání z důvodu otázky zásadního právního významu, když zásadní právní význam spatřoval především v řešení otázky, co je zákaznickým majetkem ve smyslu ustanovení §81b odst. 1 zákona o cenných papírech. Následně dovolání stěžovatele zamítl.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti vytýká protiústavnost rozhodnutím všech tří obecných soudů. Nejvyšší soud podle stěžovatele porušil základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když se odmítl ve svém odůvodnění některými právními otázkami zabývat, a současně vycházel „ze závěrů odlišných od těch, na nichž založily své rozhodnutí soud prvního stupně a odvolací soud, avšak zároveň konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné“. Odvolací soud porušil táž základní práva stěžovatele, a to s ohledem na to, že se dostatečně nevypořádal s některými právními argumenty stěžovatele uplatněnými v odvolání. Všechny obecné soudy pak porušily stěžovatelovo základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel upozorňuje, že jednou z klíčových otázek celé kauzy je význam pojmu zákaznický majetek, jakožto veličiny rozhodné pro výpočet rozsahu náhrady, přičemž s výkladem provedeným Nejvyšším soudem stěžovatel nesouhlasí. Stěžovatel také upozorňuje, že jakkoliv Nejvyšší soud prohlásil rozhodnutí nižších obecných soudů za zásadně správná, v řadě aspektů se od právních závěrů nižších obecných soudů Nejvyšší soud ve svém odůvodnění odklonil. Vrchní soud ani Nejvyšší soud se nevěnovaly otázce právní povahy akcií Medeia Bohemia, ačkoliv byla tato otázka jedním z důležitých bodů stěžovatelova odvolání i dovolání. Stěžovatel upozorňuje, že některé závěry Nejvyššího soudu i soudů nižších jsou nesrozumitelné. Stěžovatel shrnuje, že v důsledku právního názoru zaujatého obecnými soudy mu hrozí až 18 000 žalob v celkové výši cca 1,9 mld. korun.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. O stěžovatelově věci bylo rozhodnuto meritorně jak soudem prvého stupně, tak soudem odvolacím, ve věci pak rozhodl meritorně i Nejvyšší soud, který dovodil, že dovolání je přípustné, neboť předložilo otázku zásadního právního významu. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžnou třetí či dokonce (jak by tomu bylo v této věci, pokud by Ústavní soud vyslyšel argumenty stěžovatele) čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví.
Podstatná část argumentů stěžovatele přitom míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal k otázce výkladu zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, jiný právní názor než Nejvyšší soud. Pokud stěžovatel namítá údajné rozpory v odůvodnění nižších obecných soudů, je třeba zdůraznit, že je to Nejvyšší soud, který judikaturu nižších soudů sjednocuje, což také v tomto případě Nejvyšší soud učinil, když o věci rozhodl meritorně. Pokud snad o některých aspektech věci meritorně nerozhodl (protože nemají, slovy Nejvyššího soudu, „judikatorní přesah“), toto podrobně ve svém rozhodnutí odůvodnil (včetně toho, proč „judikatorní přesah“ nemají). Nejvyšší soud se ve svém komplexním a velmi detailním odůvodnění věnuje celé řadě problematických právních otázek stěžovatelovy kauzy. Nejvyšší soud použil k vyřešení právní problematiky též eurokonformní výklad, když nepřehlédl, že zákonná úprava je reakcí na požadavky evropského práva. Takový postup je, jakožto jedna z možností, jak nalézt účel zákona, plně na místě též pro spory, které mají svůj původ v době před vstupem ČR do EU (srov. např. nález III. ÚS 31/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 8, str. 149).
Vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelkou zpochybněného proto není na místě. Ústavní soud jen pro pořádek zdůrazňuje, že toto usnesení, které shledalo ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neznamená potvrzení zákonnosti napadeného rozhodnutí, a že argumenty předestřené v ústavní stížnosti může stěžovatel zajisté použít v eventuálních dalších řízeních před obecnými soudy, což může případně vyústit též k přehodnocení rozhodnutí Nejvyššího soudu tímto soudem samotným. V každém případě to však nejsou argumenty, které by mohly ospravedlnit zásah Ústavního soudu pro stěžovatelem tvrzenou protiústavnost rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu