ECLI:CZ:US:2007:3.US.864.06.1
sp. zn. III. ÚS 864/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti P. V. zastoupené JUDr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem ul. Pavla Švandy ze Semčic 12, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. září 2006 č. j. 25 Cdo 1156/2005-39, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2005 č. j. 53 Co 496/2004-28 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. září 2004 č. j. 25 C 215/2004-16, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 11. 2006, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila její právo na život ve smyslu čl. 6 odst. 1, právo na lidskou důstojnost ve smyslu čl. 10 odst. 1, právo na ochranu zdraví ve smyslu čl. 31 a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Označené soudy v pravomocně skončeném řízení i v řízení dovolacím údajně nepostupovaly ve shodě s čl. 90 Ústavy, neboť aplikovaný právní předpis vyložily nesprávně.
K posledně uvedené námitce stěžovatelka uvádí, že soudy bylo nesprávně vyloženo ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, dále jen "vyhlášky"). Výše označené soudy prý pochybily, pokud stěžovatelce nepřiznaly zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky v důsledku zhoršení jejího zdravotního stavu, k němuž došlo po 1. 1. 2002. Závěry obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí jsou podle mínění stěžovatelky zásadně nesprávné, vycházejí z nesprávné úvahy, neboť "poměřují omezení, kterým je v současné době stěžovatelka vystavena, s obtížemi, které měla před zhoršením svého zdravotního stavu, aniž by současně vzaly v úvahu její zdravotní stav v době před dopravní nehodou".
Stěžovatelka současně nesouhlasí s názorem rozhodujících soudů, že mimořádnost jejího případu (zdravotního poškození) byla již odškodněna předchozím plněním žalované, k němuž došlo na základě rozsudku z roku 2000, kdy jí byl přiznán patnáctinásobek základního ohodnocení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Protože se však zdravotní stav stěžovatelky od této doby zhoršil, měla být tato nová situace předmětem dalšího finančního odškodnění. Dále stěžovatelka tvrdí, že ve smyslu vyhlášky je možné v případech hodných zvláštního zřetele, za něž považuje i případ svůj, odškodnění zvýšit, a to násobkem bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění.
Jestliže již v roce 2000 při svém rozhodování příslušný soud dospěl k závěru, že zdravotní stav stěžovatelky po úraze v roce 1995 a z toho plynoucí ztížení zdravotního uplatnění lze označit za mimořádný (tedy takový, na který je možné aplikovat ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky), pak tím spíše by prý takový závěr měl platit nyní, kdy se k obtížím dřívějším přidružily i potíže nové.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka ve stručnosti uvádí, že v roce 1995 (kdy bylo stěžovatelce 18 let) utrpěla při dopravní nehodě těžké zranění, v jehož důsledku je plně invalidní. Nárok stěžovatelky co do důvodu Česká pojišťovna, která plnila za řidiče, který zavinil nehodu a v jejím důsledku zemřel, uznala a škoda byla vyrovnána smírnou cestou.
Ke zjištění výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění byly vypracovány znalecké posudky, podle nichž pojišťovna plnila. V roce 2000 se stěžovatelka soudní cestou domáhala zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění; rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 6. 2000 sp. zn. 23 C 286/99 jí bylo přiznáno zvýšení o další patnáctinásobek (tj. částku 1 416 450,- Kč).
Po roce 2002 došlo ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky, přičemž zhoršení bylo předmětem znaleckého zkoumání a hodnocení ztížení společenského uplatnění bylo ve smyslu §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky zvýšeno. Označená pojišťovna závěry znaleckého zkoumání uznala a vyplatila stěžovatelce na jeho základě částku 75 600,- Kč.
Zvýšení základního bodového ohodnocení ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky se stěžovatelka domáhala žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5, ten však žalobu zamítl, přičemž zamítavé rozhodnutí potvrdil odvolací soud. Protože stěžovatelka neuspěla ani v dovolacím řízení, domáhá se nápravy cestou ústavní stížnosti.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 2. 9. 2004 č. j. 25 C 215/2004-16 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se po žalované České kanceláři pojistitelů, jednající Českou pojišťovnou, a. s., domáhala zaplacení částky 1 134 000,- Kč z titulu náhrady škody.
Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z ustanovení §3 vyhlášky, jímž se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 a z ustanovení §6 odst. 1 písm. c), §7 odst. 3 předmětné vyhlášky, přičemž jak sám uvedl, se v řízení omezil pouze na zjištění, zda u stěžovatelky došlo ke zhoršení zdravotního stavu a pokud ano, zda existují podmínky pro postup podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky. V této souvislosti dospěl soud prvního stupně k závěru, že stěžovatelka byla odškodněna způsobem a ve výši, která zcela "vystihuje charakter nastalých změn zdravotního stavu stěžovatelky", přičemž neshledal důvod postupovat podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky. Konstatoval, že snížení kvality života stěžovatelky se odvíjí od původních následků nehody a dosavadní základní odškodnění navýšené o 50 % zcela odpovídá zhoršení zdravotního stavu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 2. 2005 č. j. 53 Co 496/2004-28 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že skutkový stav soud prvního stupně zjistil správně a úplně, přičemž nepochybil ani při právním posouzení projednávané věci. Odvolací soud se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry a pro krátkost odůvodnění na ně odkázal.
V souvislosti s dalším zhoršením zdravotního stavu poškozeného nelze podle názoru odvolacího soudu při stanovení dalšího odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění mechanicky vycházet z již v minulosti přiznaného mimořádného zvýšení. Je totiž třeba posuzovat vliv nového zhoršení na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, ale nikoli za období před škodnou událostí, ale s ohledem na omezení možností uplatnění poškozeného, které zažívá v souvislosti s dalším zhoršením svého zdravotního stavu. Rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že nový vývoj ve zdravotním stavu stěžovatelky má další negativní dopad na možnosti uplatnění stěžovatelky jak v běžném životě, tak i ve společnosti. V tomto omezení však nelze shledat žádnou další zvlášť výjimečnou skutečnost hodnou mimořádného zřetele, která by byla důvodem pro další zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu usnesením ze dne 14. 9. 2006 č. j. 25 Cdo 1156/2005-39 (nesprávně stěžovatelkou v petitu ústavní stížnosti označeném jako usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2006 č.j. 25 Cdo 759/2005) odmítl [§243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolací soud se nejprve zabýval zjištěním, zda dovolání je skutečně přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak dovozuje stěžovatelka, a v této souvislosti uvádí, že námitky stěžovatelky se týkají otázek skutkových, tedy toho, zda v její věci existují skutečnosti, které odůvodňují posouzení této záležitosti jako případu hodného mimořádného zřetele (§7 odst. 3 vyhlášky). Takové námitky naplňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož uplatnění je podle §241a odst. 3 o. s. ř. vyloučeno.
Dovolací soud v otázce aplikace ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky uvedl, že nelze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že "srovnává své nynější potíže se stavem před úrazem, neboť její nárok uplatněný v tomto řízení není nárokem na odškodnění jejích možností a schopností uplatnění v životě osobním i společenském, které měla před úrazem oproti stavu současnému. Srovnání podléhají její současné možnosti a schopnosti oproti stavu před nastalým zhoršením. Z těchto hledisek oba soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci posoudily po právní stránce správně. Proto nemohl dovolací soud ani dospět k závěru o zásadním právním významu popsané otázky, neboť jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací řešily právní otázku předloženou přezkumu v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou.
III.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska námitek stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelkou namítané porušení ústavnosti ve vztahu k rozhodování výše označených soudů, má údajně spočívat v nesprávné interpretaci ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, resp. v tvrzení, že všechny ve věci rozhodující soudy, včetně soudu dovolacího, nesprávně posoudily podmínky pro (opětovné) použití citovaného ustanovení.
Z již konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, za jakých podmínek lze uvažovat o tom, že nesprávná aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Dochází k tomu v důsledku porušení norem tzv. jednoduchého práva, a to např. na základě určité svévole (tj. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Jinak řečeno, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem tzv. jednoduchého práva.
I když Ústavní soud nezpochybňuje závěry, k nimž dospěl Ústavní soud při řešení otázky nesprávného výkladu a aplikace jednoduchého práva obecným soudem např. v nálezu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 167/04 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), přesto tuto námitku stěžovatelky neshledal důvodnou.
V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. s jeho rozhodnutím ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. 25 Cdo 1279/2005, lze konstatovat, že "vzájemný vztah tzv. základního odškodnění ztížení společenského uplatnění a zvýšení náhrady, případně mimořádného zvýšení podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, je určen směrnicí, podle které odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti". V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dále dospívá k závěru, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění je obsaženo již v základní výměře (§3 odst. 1 vyhlášky), stupňující se následky či omezení v osobním a společenském životě, které poškozeného zasáhly v důsledku škody na zdraví zvlášť těžkými následky, mohou být podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky důvodem ke zvýšení náhrady až o 50 %. Právo na mimořádné odškodnění (§7 odst. 3 vyhlášky) pak představuje maximální zvýšení základní výše odškodnění jen ve výjimečných případech, hodných zvláštního zřetele, které v případě stěžovatelky bylo zcela konzumováno.
Lze tedy shrnout, že právnímu názoru vyslovenému ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zcela vyhověla všechna, ústavní stížností napadená rozhodnutí, která vycházela ze zjištění, že stěžovatelce již odškodnění za použití ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky jednou bylo přiznáno, tedy že takové mimořádné zvýšení náhrady v sobě zahrnovalo právě takové podmínky, které jsou ve zdravotním stavu stěžovatelky aktuální až nyní.
Zkoumání naplnění podmínek ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je vyhrazeno soudu v rámci tzv. soudního uvážení, přičemž obecné soudy ve svých rozhodnutích jeho použití připouští, jak již bylo zdůrazněno výše, jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, jejichž nástup je možný (či dokonce předpokládaný) v budoucnu. Soudní judikatura v souvislosti s aplikací citovaného ustanovení zastává stanovisko, že výjimečnost takových případů předpokládá u poškozeného před úrazem takovou situaci, která vyjadřuje jeho např. mimořádné zapojení v kulturní, sportovní či vědecké oblasti.
Ústavní soud poznamenává, že otázkou ústavnosti vyhlášky (zejména ustanovení §7 vyhlášky) ve spojení s ustanovením §444 občanského zákoníku se Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 50/05. V citovaném nálezu Ústavní soud zdůraznil, že při výkladu obecných (nepsaných) právních zásad, které jsou pro interpretaci právních předpisů nezbytné, je třeba dodržet princip proporcionality. Pokud obecné soudy v rámci posouzení všech aspektů případu (tedy jak subjektivních náhledů stěžovatelky, tak i objektivních okolností dosavadního průběhu odškodňování) při svém rozhodování tento princip respektovaly, nemůže úvaha soudu vybočit z mantinelů soudního uvážení možné výše nárokovaného odškodnění.
I když Ústavní soud si je vědom velmi závažných následků poškození zdraví stěžovatelky, které kvalitu jejího života jak v současnosti, tak i budoucnu omezují limitujícím způsobem, přesto nemůže dospět k jinému závěru, než že označené soudy při svém rozhodování nevybočily z hranic, vymezených principem proporcionality, a svá rozhodnutí v tomto smyslu také jasným a dostatečným způsobem odůvodnily. V předmětných rozhodnutích nelze zjistit svévoli či nerespektování zásad interpretace a aplikace právních předpisů, které by způsobily porušení základních práv a svobod.
Protože tedy Ústavní soud nezjistil oprávněnost tvrzení stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva a svobody, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6 . prosince 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu