ECLI:CZ:US:2007:3.US.865.07.1
sp. zn. III. ÚS 865/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CARLINE, s. r. o., IČ 27117227, se sídlem Hornoměcholupská 1290/22a, 102 00 Praha 10 - Hostivař, právně zastoupené JUDr. D. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006 č. j. 22 Co 491/2006-19 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 9. 2006 č. j. 19 Nc 2267/2006-8 za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a J. K.,zastoupeného JUDr. J. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 4. 2007, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 5. 4. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006 č. j. 22 Co 491/2006-19, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 9. 2006 č. j. 19 Nc 2267/2006-8, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 9. 2006 č. j. 19 Nc 2267/2006-8 soud na návrh J. K. nařídil předběžné opatření, kterým do právní moci rozhodnutí ve věci neúčinnosti smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti CARLINE, s. r. o., mezi Ing. L. N. a A. N. zakázal účastníkovi - obchodní společnosti CARLINE, s. r. o. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") převádět, zcizovat, pronajímat, zastavovat nebo zatěžovat věcnými břemeny ve svém vlastnictví nemovitosti - pozemek parc. č. 898/1, parc. č. 898/2, budova v H. - bydlení na parc. č. 898/2, vše zapsané na LV č. 1522 v k. ú H. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, pracoviště Hlavní město Praha (výrok pod bodem I.). Účastníku obvodní soud uložil povinnost zaplatit navrhovateli na nákladech řízení částku 2 500,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok pod bodem II.). Navrhovateli uložil povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 soudní poplatek za návrh na vydání předběžného opatření ve výši 500,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok pod bodem III.). K odvolání účastníka obchodní společnosti CARLINE, s. r. o., bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006 č. j. 22 Co 491/2006-19 usnesení soudu prvního stupně změněno jen tak, že předmětné nemovitosti jsou zapsány u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, jinak bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem soudů obou stupňů byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení a tak stěžovatelce nebyla poskytnuta soudní ochrana. Stěžovatelka uvádí, že žalobce, který je právně zastoupen, ve svém návrhu neuvedl všechny zákonné náležitosti. Žalobce v návrhu neuvedl identifikační číslo podnikající fyzické osoby - žalobce, a v návrhu také nesplnil svou povinnost vylíčit všechny skutečnosti, které odůvodňují vydání předběžného opatření. Dále žalobce označil neexistující katastrální úřad. Jako podnikatel též bezdůvodně nezaplatil soudní poplatek z návrhu. Postupem obou obecných soudů byl postupně upravován návrh žalobce tak, aby byl vykonatelný, čímž prý byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že i když žalobce v návrhu neuvedl všechny náležitosti požadované zákonem, nemá proti této skutečnosti vznesená odvolací námitka schopnost na správnosti a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí cokoliv změnit. Rovněž tak označení neexistujícího katastrálního úřadu nemůže mít podle odvolacího soudu význam, přičemž Městský soud v Praze ve výroku svého usnesení správně označil katastrální úřad, kde jsou nemovitosti skutečně zapsány. Námitku, že podle návrhu na předběžné opatření obchodním podílem disponoval Ing. L. N., tedy osoba odlišná od Ing. L. N., ponechal odvolací soud bez povšimnutí. Nezaplacení soudního poplatku žalobcem není podle odvolacího soudu vadou řízení.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře (např. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je především věcí obecných soudů (čl. 90 Ústavy ČR), a sám se zpravidla jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) necítí být oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků řízení zasahují nikoli konečným způsobem.
Nezbytnou podmínkou pro nařízení předběžného opatření je existence potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků s tím, že u ostatních okolností významných pro rozhodnutí postačí, že budou osvědčeny. Důkazní břemeno prokázání potřeby zatímní úpravy právních poměrů účastníků leží vždy na žalobci (navrhovateli). K rozhodnutí o předběžném opatření je soud povinen přistoupit bezodkladně. Zákon nepředpokládá, že by měl soud při rozhodování o nařízení předběžného opatření provádět dokazování. Vyplývá to z toho, že rozhodné skutečnosti je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit žalobce (navrhovatel). Z povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že soud vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemůže provádět dokazování a vyjde pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, jež jsou v době jeho podání osvědčeny. Předběžné opatření ovšem může být nařízeno jen tehdy, bylo-li prokázáno, že existuje potřeba zatímně upravit poměry účastníků nebo že je dána obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí, přičemž procesní odpovědnost za výsledek řízení (důkazní břemeno) v tomto směru má žalobce (navrhovatel). Ostatní rozhodné skutečnosti (zejména nárok sám) nemusí být spolehlivě prokázány. K nařízení předběžného opatření postačuje, jsou-li alespoň osvědčeny, tj. jeví-li se alespoň jako pravděpodobné. Procesní odpovědnost i v tomto směru má žalobce. Pro rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně. Znamená to mimo jiné, že nemůže být v řízení o předběžném opatření přihlédnuto k tvrzením, listinám nebo k dalším důkazům, které neměl k dispozici soud prvního stupně v době vyhlášení (vydání) svého usnesení, bez zřetele k tomu, který z účastníků je uvádí nebo předkládá.
Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu (čl. 90 věta prvá Ústavy ČR), neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, a proto se Ústavní soud mohl jen přesvědčit, zda v projednávané věci vůbec byly důvody dány. Ústavní soud byl povinen přesvědčit se, zda Obvodní soud pro Prahu 10 a Městský soud v Praze nerozhodly svévolně, nýbrž s ohledem na prokázanou obavu, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, a zda tyto důvody vůbec navrhovatel J. K. osvědčil. Kdyby bylo požadováno více než prokázání odůvodněné obavy, mohlo by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoli význam a vznikl by problém opačného rázu, totiž zda je soudní řízení schopno zajistit podmínky pro ochranu ústavně zaručených práv a svobod.
V odůvodnění svého usnesení ze dne 30. 11. 2006 č. j. 22 Co 491/2006-19 Městský soud v Praze ověřil, že soud prvního stupně nařídil předběžné opatření na základě správných a postačujících skutkových osvědčení a věc taktéž správně posoudil i po stránce právní. Bylo osvědčeno, že poté, co žalobce pravomocně vyhrál spor proti Ing. N., společníku CARLINE, s. r. o., o plnění ve výši 3 670 312,70 Kč s příslušenstvím (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2006 č. j. 15 Co 213/2006-328, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 12. 2005 č. j. 12 C 169/99-307), převedl jmenovaný podle zápisu v obchodním rejstříku svůj 100% podíl v předmětné společnosti na A. N., aniž by podle pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 plnil. Žalobce podal proti A. N. žalobu o určení neúčinnosti smlouvy o převodu obchodního podílu.
I podle názoru odvolacího soudu lze z věcných i časových souvislostí obou sporů dovodit důvodnou obavu, že by výkon rozhodnutí na základě řízení o neúčinnost smlouvy o převodu obchodního podílu mohl být ohrožen. Odvolací soud konstatoval, že vzhledem k personálním souvztažnostem lze předmětné omezení spravedlivě požadovat po společnosti CARLINE, s. r. o., když jak se podává z evidence obyvatel, je A. N. otcem Ing. L. N., a předmětné nemovitosti jsou nejen sídlem obchodní firmy CARLINE, s. r. o., nýbrž i trvalým bydlištěm rodiny N. Vzhledem k rozsahu zapsaného předmětu podnikání CARLINE, s. r. o. lze podle odvolacího soudu dovodit, že omezení dispozice s jejím sídlem a bydlištěm dotčených osob by jí nemělo jít k nějaké zásadní tíži. K námitce účastníka odvolací soud uvedl, že odvolatelem namítaná absence identifikačního čísla žalobce i nepřesné označení katastrálního úřadu nemají schopnost na správnosti a vykonatelnosti napadeného usnesení cokoliv změnit, neboť žalobce je identifikován nezaměnitelným způsobem a okolnost, zda tu vystupuje jako podnikatel či nikoliv, je irelevantní, neboť jako fyzická osoba je nedělitelný. Podle odvolacího soudu rovněž není pochyb o tom, že předmětné nemovitosti jsou zapsány právě u tohoto katastrálního úřadu, což odvolací soud zhojil změnou napadeného usnesení podle ust. §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pokud výroky obsahují i náhradu dosud neuhrazeného soudního poplatku 500,- Kč, pak takový postup, jak uvedl odvolací soud, je přípustný, neboť jde o povinnost, která byla navrhovateli uložena výrokem pod bodem III. Protože soud prvního stupně tím, že předběžné opatření nařídil, začal jednat ve věci samé, nelze již řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavit. Rovněž nelze návrh podle ust. §75b odst. 2 o. s. ř. odmítnout, neboť jistota 50 000,- Kč podle ust. §75b odst. 1 o. s. ř. byla složena.
Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy odpovídajícím způsobem v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudily, zda je v předmětné věci skutečně dána obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, a řádně zvážily důvody pro vydání předběžného opatření. K vydání rozhodnutí o nařízení předběžného opatření přistoupil Obvodní soud pro Prahu 10 poté, co shledal, že v předmětné věci byla dostatečným způsobem prokázána obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, přičemž své rozhodnutí přesvědčivým a dostatečným způsobem odůvodnil a uvedl, jaké okolnosti ho k tomuto rozhodnutí vedly. Jeho rozhodnutí tak nelze považovat za projev svévole, přičemž přezkoumávání reálné existence zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření konstatovaných v napadeném rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, Ústavnímu soudu, jak bylo výše uvedeno, nepřísluší.
Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že navrhovatelem byla zejména z předložených listinných důkazů nepochybně prokázána obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, nelze v předběžném opatření, jímž bylo stěžovatelce v souladu s ustanovením §76 odst. 1 písm. e) a písm. f) a odst. 2 o. s. ř., uloženo, aby nenakládala s předmětnými nemovitostmi, spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Na uvedeném nemůže nic změnit ani stěžovatelkou předložené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2007 č. j. 32 Odo 1450/2006-355, kterým byla do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném žalovaným Ing. L. N. odložena vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2006 č. j. 15 Co 213/2006-328, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 12. 2005 č. j. 12 C 169/99-307, kterými bylo žalovanému Ing. L. N. uloženo, aby zaplatil žalobci J. K. 3 670 312,70 Kč s příslušenstvím. V souladu s ust. §75c odst. 4 o. s. ř. je totiž pro předběžné opatření rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně. Navíc v souladu s ust. §77 odst. 2 o. s. ř. jestliže pominou důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, předseda senátu předběžné opatření zruší.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí ve věci předběžného opatření, a že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky tvrdící nespravedlivost řízení, Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kritérií zakotvených v článku 36 odst. 1 Listiny, resp. článku 6 Úmluvy, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčích rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
U těch předběžných opatření obecných soudů, jimž stěžovatelé vytýkají, že byla vydána porušením principů spravedlivého procesu, je nezbytné přihlížet k principu subsidiarity ústavní stížnosti a posuzovat, zda skutečně jimi bylo zasaženo do základního práva na spravedlivý proces neodčinitelně.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, konkrétně k namítanému porušení článku 36 či článku 37 odst. 3 Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu