ECLI:CZ:US:2007:3.US.868.06.1
sp. zn. III. ÚS 868/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelky Alba, a.s., se sídlem v Karlštejně č. 138, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 15. 9. 2006, č.j. 1 NZN 696/2006-7, vyrozumění Inspekce ministra vnitra ze dne 19. 9. 2006, č.j. IN-862/05-P-2006, vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 12.10.2006, sp.zn. 4 Zn 1819/2006, vyrozumění Inspekce ministra vnitra ze dne 18.10.2006, č.j. IN-369-5/10-P-2006, sdělení Městského státního zastupitelství ze dne 2.11.2006, sp.zn. 3 KZN 543/2006, a proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 28.12.2006, č.j. ČTS:ORIV-7373/OHK-2-2006, 4 Zn 1819/2006, spojené s návrhem na předložení věci k Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 28. 11. 2006 doplněnou dne 5. 1. 2007 domáhala vydání nálezu, jímž Ústavní soud vysloví, že v záhlaví citovaným usnesením a výše uvedenými přípisy byla porušena její práva na spravedlivý proces podle čl. 6 a na účinný právní prostředek nápravy před národním orgánem podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále "Úmluvy"). Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že se účastníkům (řízení před Ústavním soudem) zakazuje pokračovat v porušování jejích práv a "Nejvyšší státní zástupkyni se ukládá zajistit, aby orgány činné v trestním řízení jí řízené a orgány činné v trestním řízení jimi dozorované dodržovaly závaznost čl. 6 Úmluvy ... , čl. 6 odst. 3 Ústavy, čl. 10 Ústavy a Trestněprávní úmluvy o korupci publikované pod č. 70/2002 Sb.m.s." (dále jen "Trestněprávní úmluvy"). Stěžovatelka také navrhla, aby Ústavní soud "věc postoupil ESD v Lucemburku k rozhodnutí o předběžné otázce. Nechť ESD zaujme zásadní stanovisko, zda Trestněprávní úmluvu o korupci je možno, v případě porušení závazků členskou zemí EU z této či obdobné normy EU, považovat za právní institut, podle kterého se lze s odvoláním na SES přímo domáhat ochrany práv vůči této členské zemi". Posledně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro rozpor s Trestněprávní úmluvou zrušil čl. 16 odst. 3 pokynu obecné povahy Nejvyššího státní zastupitelství ČR č. 12/2003.
V jednotlivostech stěžovatelka uvedla, že v ústavní stížnosti označené orgány (Nejvyšší státní zastupitelství, Městské státní zastupitelství v Praze, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 a Inspekce Ministerstva vnitra ČR) nerespektováním čl. 10 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") a porušením závazků z Trestněprávní úmluvy na poskytnutí ochrany proti korupčnímu jednání, porušily její práva chráněná Listinou základních práv a svobod (dále "Listinou") a Úmluvou.
S projednávanou ústavní stížností, jak uvedla stěžovatelka, úzce souvisí skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 1 po dobu více než 6 let "protiústavně zadržuje" finanční prostředky, které byly do soudní úschovy poskytnuty "ČSSD" jako plnění neznámému věřiteli pod sp. zn. Sd 58/2000, se záměrem "znemožnit jí investice do soudního vymáhání jejích nároků na ČSSD".
Nejvyšší státní zastupitelství podle stěžovatelky v záhlaví citovaným sdělením porušilo kontrolní povinnosti ústředního orgánu a tedy i závazek České republiky vyplývající z Trestněprávní úmluvy, když stěžovatelčina oznámení ze dnů 4.9. a 13. 9. 2006 postoupilo Městskému státnímu zastupitelství v Praze, aniž by zajistilo instruování podřízených orgánů o právní závaznosti Trestněprávní úmluvy. Naopak vydáním pokynu obecné povahy č. 12/2003, ve kterém se státním zastupitelstvím ukládá, že oznámení směřující proti postupu policejních orgánů nelze vyhodnotit jako trestní oznámení, porušilo Nejvyšší státní zastupitelství čl. 10 Ústavy, závazky České republiky plynoucí z Trestněprávní Úmluvy a práva stěžovatelky na ochranu před korupčním jednáním, jakož i na spravedlivý proces.
K porušení stěžovatelčiných práv mělo dojít také napadeným vyrozuměním Inspekce Ministerstva vnitra (dále "Inspekce") ze dne 19. 9. 2006, kterým byla její výzva postoupena ministru vnitra, aby prověřil, "kdo z nadřízených Obvodního ředitelství Policie ČR pro Prahu 4 poskytl vědomě vedení ČSSD nepatřičnou výhodu, když nabádal policisty tohoto útvaru, aby ve vztahu k věřiteli ČSSD ignorovali doložení pracovní neschopnosti statutární zástupkyně stěžovatelky, stejně jako předložení plné moci jejího právního zástupce a dne 31. 8. 2006 se jí vnutili do jejího soukromí, aby vynucovali její účast vyzváním na dobu pracovní neschopnosti pod hrozbou pokuty, aniž by informovali jejího právního zástupce". Dalším (taktéž napadeným) vyrozuměním ze dne 18. 10. 2006 pak Inspekce odmítla prošetřit podezření z korupčního jednání s odůvodněním, že Trestněprávní úmluva, ani jiná obdobná mezinárodní smlouva nezakládá trestněprávní vztah v českém právu, jelikož není pojata do stávající úpravy trestního práva.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 pak dle stěžovatelky porušilo její práva v záhlaví citovaným vyrozuměním, z něhož se podává, že nepřezkoumalo podezření z korupčního jednání.
Městské státní zastupitelství v Praze rovněž napadeným sdělením odmítlo s odvoláním na čl. 16 odst. 3 pokynu NSZ č. 12/2003 prošetřit oznámení stěžovatelky ze dne 18. 10. 2006 o podezření 5. oddělení Inspekce z korupčního jednání, které spočívalo v "nevyšetření" toho, kdo poskytl ČSSD neoprávněnou výhodu a nabádal policisty ke korupčnímu jednání (viz výše).
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka napadla též usnesení o zahájení trestního stíhání předsedkyně představenstva stěžovatelky Ing. D. B. pro podezření z trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na sociální politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zákona. Toto usnesení bylo podle stěžovatelky Ing. B. "vnuceno" dne 3. 1. 2007 v místě jejího bydliště blíže specifikovanými policisty, kteří zároveň "nepravdivě uvedli", že postupují v součinnosti s jejím právním zástupcem. Odůvodnění usnesení podle stěžovatelky obsahuje nepravdivá tvrzení, záměrně nebyla obviněné dána možnost, aby využila institutu účinné lítosti podle §147a tr. zákona a uhradila svůj dluh vůči OSSZ a VZP Beroun. Usnesení o zahájení trestního stíhání Ing. B. proto stěžovatelka považuje za "bezprecedentní" a "v rozporu s ústavním pořádkem"
Ústavní soud primárně posoudil, zda návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu") a položil si otázku, zda je k projednání ústavní stížnosti ve znění navrhovaného petitu, jímž je při svém rozhodování vázán, příslušný, zda jde o návrh přípustný a zda ústavní stížnost podala oprávněná osoba [§43 odst. 1 písm. c), d) a e) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatelka v ústavní stížnosti primárně napadla postupy příslušných orgánů státního zastupitelství a inspekce ministerstva vnitra v souvislosti s vyřizováním jejích žádostí o prověření podezření z korupčního jednání, když v nich spatřuje porušení svých základních práv. Navrhuje, aby Ústavní soud tato porušení jejích práv konstatoval, dotčeným orgánům je zakázal a Nejvyšší státní zástupkyni uložil, aby zajistila respektování Ústavy, Úmluvy a Trestněprávní úmluvy.
Ústavní soud je však toho názoru, že ani o tzv. "jiný zásah" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zde nejde. Napadená vyrozumění a sdělení jsou totiž svojí povahou toliko sděleními výsledku určitého administrativního postupu, který Ústavní soud není oprávněn korigovat; ostatně jinak by zasáhl do činnosti orgánů činných v trestním řízení, což mu nepřísluší (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 471/07).
Návrh, aby Nejvyšší státní zástupkyni byla uložena povinnost zajistit, aby podřízené a dozorované orgány činné v trestním řízení dodržovaly čl. 6 Úmluvy, čl. 6 odst. 3 a čl. 10 Ústavy a Trestněprávní úmluvu, vybočuje (takto vymezeným petitem) z mezí daných Ústavou (čl. 87) a zákonem o Ústavním soudu [§82 odst. 3 písm. b)] zjevně, a Ústavní soud není k takovému zásahu oprávněn.
Pokud se stěžovatelka domáhala postihu za korupční jednání na základě Trestněprávní úmluvy, tedy trestněprávního postihu blíže nespecifikovaných osob "jako takového", Ústavní soud pak jen připomíná, že již dříve opakovaně judikoval, že "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je výhradně věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Jen stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán" (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96). Tomu odpovídá, že ve vytýkaných postupech stěžovatelkou označených orgánů nelze spatřovat porušení ústavně zaručeného subjektivního veřejného práva stěžovatelky, jehož ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu, neboť takové "ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje" (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99).
Návrh stěžovatelky, aby bylo zrušeno usnesení o zahájení trestního stíhání předsedkyně jejího představenstva, je se zřetelem k subjektovému vymezení legitimace k ústavní stížnosti [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] návrhem osoby zjevně neoprávněné, neboť ústavní stížnost zde vytýká porušení práv osoby od stěžovatelky odlišné [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Navrhuje-li stěžovatelka, aby Ústavní soud položil Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku "zda Trestněprávní úmluvu o korupci je možno, v případě porušení závazků členskou zemí EU z této či obdobné normy EU, považovat za právní institut, podle kterého se lze s odvoláním na SES přímo domáhat ochrany práv vůči této členské zemi", je nutné odkázat na čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství, podle kterého se postup v jeho intencích týká výlučně otázky "platnosti nebo výkladu aktů orgánů Společenství", zatímco v dané věci jde o mezinárodní smlouvou uzavřenou v rámci Rady Evropy. Z toho plyne, že položení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru nepřichází v úvahu.
Také stěžovatelčin návrh na zrušení čl. 16 odst. 3 pokynu obecné povahy Nejvyššího státního zastupitelství č. 12/2003 bylo nutno posoudit jakožto nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Podle §12 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, patří mezi oprávnění nejvyššího státního zástupce vydávat pokyny obecné povahy ke sjednocení a usměrnění postupu státních zástupců při výkonu působnosti státního zastupitelství nebo k zajištění jednotné vnitřní organizace státního zastupitelství a jednotného výkonu spisové služby; tyto pokyny jsou závazné pro státní zástupce, a pokud tak nejvyšší státní zástupce stanoví, i pro další zaměstnance státního zastupitelství. Pokyn obecné povahy je tedy jen interním aktem správní povahy, který nezakládá subjektivní práva ani povinnosti třetích osob.
Shrnutím řečeného se dospívá k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem dílem nepřípustným, dílem k jeho projednání Ústavní soud není příslušný a dílem jej podala neoprávněná osoba; podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c), d) a e) jej proto Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání (bez přítomnosti účastníků) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2007
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj