ECLI:CZ:US:2007:3.US.886.06.1
sp. zn. III. ÚS 886/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti M. F., zastoupeného JUDr. V. Š., proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 29. 9. 2006, sp. zn. ZT 35/2006, a usnesení policejního orgánu Služby kriminální policie a vyšetřování Praha-západ ze dne 18. 8. 2006, ČTS: ORPZ-163/ OHK-2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je toho názoru, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny") a v čl. 1 Ústavy České republiky (dále "Ústavy").
Stěžovatel má za to, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, přestože pro totožný skutek, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, byl již stíhán na základě usnesení policejního orgánu ze dne 23. 1. 2006. Podle stěžovatele je stížností napadené rozhodnutí policejního orgánu v rozporu s §160 odst. 1, 5 tr. řádu, neboť podle zákona (§160 odst. 6 tr. řádu) jej měl policejní orgán pouze upozornit na změnu právní kvalifikace. Napadené usnesení o zahájení trestního stíhání je dále v rozporu s §160 odst. 1 tr. řízení, neboť nezachycuje základní předpoklady trestní odpovědnosti stěžovatele - jeho úmysl a dostatečný popis objektivní stránky trestného činu, včetně příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem uvedeným v zákoně. Stěžovatel je toho názoru, že nelze dovodit, že by porušil podle zákona mu uloženou či smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, když se na realizaci terénních úprav skládky podílel z titulu svého pracovního zařazení na MěÚ Jílové, s pověřením a vědomím vedení města i kontrolního odboru. Napadenému rozhodnutí státního zástupce pak stěžovatel vytkl nedostatek odůvodnění, neboť na jeho konkrétní a podrobné námitky státní zástupce reagoval povšechným a obecným konstatováním.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením policejního orgánu (Služby kriminální policie a vyšetřování Praha-západ) bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou napadeným usnesením státní zástupce (Okresního státního zastupitelství v Praze) podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.
Dne 30. 11. 2006 byla podána obžaloba pro skutek uvedený pod bodem 1), ve kterém je spatřován trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákona a pod bodem 3) trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona.
S vyžádanými vyjádřeními státního zástupce a policejního orgánu byl stěžovatel seznámen, avšak možnosti repliky nevyužil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se orgány činné v trestním řízení vytýkaným postupem v přípravném řízení při zahájení trestního stíhání (§160 a násl. tr. řádu) dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
Stěžovatel přehlíží, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 36 odst. 1, resp. čl. 8 odst. 2 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadenými rozhodnutími není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu.
Uvedené platí o posouzení námitky nedostatečně zjištěné subjektivní a objektivní stránky trestného činu, jíž se otvírá jak abstraktní otázka zvláštního postavení pachatele coby subjektu trestného činu podle §255 tr. zákona, tak i otázka existence adekvátní skutkové základny, pročež neplatí, že již na usnesení o zahájení trestního stíhání lze klást rigorózně požadavek jejich úplného, resp. konečného vyřešení.
Co do opodstatněnosti trestního stíhání jsou obě ústavní stížností napadená rozhodnutí dostatečně a věcně srozumitelně odůvodněná; rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání se vypořádává i s těmi námitkami, jež uplatňuje stěžovatel znovu ve stížnosti ústavní. Napadeným usnesením okresní státní zástupce rozhodnutí policejního komisaře o zahájení trestního stíhání přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. řádu a přiléhavě odůvodnil. Není jakákoliv příležitost k pochybnostem o srozumitelnosti a racionalitě přijatých závěrů, pročež o hodnocení napadeného rozhodnutí jako excesivního, vybočujícího z obvyklých standardů, příp. založeného na "libovůli" (což je v ústavněprávním kontextu především relevantní), nemůže být řeč.
Zvláštní pozornost si zasluhuje toliko stěžovatelova námitka, že pro zahájení trestního stíhání dne 18. 8. 2006 podle §160 odst. 1, 5 tr. řádu za situace, kdy již ke dni 23. 1. 2006 bylo zahájeno trestní stíhání pro téměř shodně popsané skutky, nebyl důvod, jestliže postačoval postup podle §160 odst. 6 tr. řádu.
Podle §160 odst. 1 tr. řádu nasvědčují-li prověřováním podle §158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle §159a odst. 2 a 3 nebo §159b odst. 1. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; v odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.
Podle odstavce 5 cit. ustanovení vyjde-li během vyšetřování najevo, že se obviněný dopustil dalšího skutku, který není uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání, postupuje se ohledně tohoto skutku způsobem uvedeným v odstavcích 1 a 2.
Z odstavce 6 cit. ustanovení se pak podává, že vyjde-li během vyšetřování najevo, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, je jiným trestným činem, než jak byl v usnesení o zahájení trestního stíhání právně posouzen, upozorní na to policejní orgán obviněného a učiní o tom záznam do protokolu.
Při posuzování ústavnosti kritizovaného postupu policejního orgánu je však třeba především zvážit, nakolik může negativně zasáhnout do právní sféry stěžovatele, konkrétně té, jíž je poskytována ochrana Ústavním soudem. Ústavní soud je toho názoru, že napadaný postup porušení těchto stěžovatelových práv nepůsobí. Vydání napadeného usnesení totiž splnilo též účel předvídaný §160 odst. 6 tr. řádu, neboť se jím stěžovateli fakticky dostala informace o možnosti jiného právního posouzení stíhaných skutků, jestliže - jak sám stěžovatel tvrdí - vymezení skutku, pro které již trestní stíhání zahájeno bylo, nedoznalo rozhodných změn. Vytýkaný nedostatek má tedy pouze formální podobu, z pohledu materiálního - co do postižení jeho účelu a smyslu - zákon dotčen nebyl. Do podání obžaloby sice byla stěžovatelova možnost přípravy obhajoby vzhledem k nejistotě ohledně právní kvalifikace souzených skutků ztížena, tato nejistota však v přípravném řízení do jisté míry existuje vždy, neboť do podání obžaloby je kdykoliv postup podle §160 odst. 6 tr. řádu možný.
Pokud se stěžoval přesto domnívá, že jeho procesní práva byla porušena, nic mu nebrání tuto námitku uplatnit v probíhajícím řízení před obecnými soudy, a není - z hledisek racionality zásahů Ústavního soudu do probíhajícího řízení - bez významu, že ani odstraněním napadených usnesení a jejich následným nahrazením postupem, jehož se stěžovatel dožaduje, by se jeho procesní postavení (po podání obžaloby) již zjevně nemohlo stát příznivější.
Je tedy namístě závěr, že z roviny ústavněprávního přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, jak byla výše vymezena, důvod k zásahu Ústavního soudu není. Ústavní stížnost (vycházející z předpokladu opaku) je tím zjevně neopodstatněná, v důsledku čehož ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k tomu se stává bezdůvodný i stěžovatelův návrh na projednání věci mimo pořadí, a zvláštního (negativního) výroku o tom již netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu