ECLI:CZ:US:2007:3.US.899.06.1
sp. zn. III. ÚS 899/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského, v právní věci stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. P. F., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2006, sp. zn 14 Co 392/2006, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. února 2006, sp. zn. 60 C 219/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek (po doplnění ústavní stížnosti 10. ledna 2007) ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. února 2006, sp. zn. 60 C 219/2005 (potvrzenému shora citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2006, sp. zn 14 Co 392/2006). Napadenými rozsudky byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím a současně byla stěžovateli uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před obecnými soudy.
Dle tvrzení stěžovatele je prokazatelné, že žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobci z titulu půjčky ve výši 500.000,- Kč a zavázal se jej stěžovateli splácet v měsíčních splátkách, přičemž celý dluh se zavázal splatit nejpozději do jednoho roku ode dne uznání, o čemž předložil stěžovatel písemný důkaz (§558 obč. zák). Žalovaný pouze tvrdil, že dluh splnil v hotovosti, aniž by o tom předložil obecným soudům jakýkoliv listinný důkaz, jeho tvrzení potvrdili pouze očití svědci, kteří byli předání peněz přítomni anebo se na platbě podíleli. Žalovaný jména svědků sdělil soudu dodatečně a v řízení vypovídal i další svědek, kterého vůbec původně neuváděl. Obecné soudy uvěřily tvrzením žalovaného a žalobu zamítly, aniž by byly splněny zákonné předpoklady a žalovanému pouze vytkly značnou lehkomyslnost při řešení finančních otázek se stěžovatelem.
Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutím soudu prvního stupně bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neboť jeho skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a v soudním rozhodování není návaznost mezi skutkovými zjištěními. Dále stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nejsou spojena s řádným a vyčerpávajícím odůvodněním a nevyplývá z nich vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Žaloba stěžovatele byla zamítnuta i přesto, že žalovaný neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že dluh zanikl splněním. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu ve věci sp. zn. III ÚS 532/01, III ÚS 359/05, III ÚS 391/05. Stěžovatel je toho názoru, že ani odvolací soud neposkytl ochranu jeho právům a v odvolacím řízení neodstranil vady předchozího nalézacího řízení, když potvrdil rozhodnutí soudu nalézacího, aniž by se beze zbytku vypořádal s námitkami stěžovatele a řádně svoje rozhodnutí odůvodnil
Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem oba napadené rozsudky zrušil.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a řízení jim předcházející z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů jako orgánů veřejné moci jednoznačně limitován kompetencí svěřenou mu Ústavou ČR jako speciálnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Z obsahu připojeného spisu obecného soudu, který si Ústavní soud vyžádal, je zřejmé, že stěžovatel se žalobou ze dne 27. července 2004 domáhal zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím po žalovaném J. D., přičemž žalovaný se v řízení bránil tvrzením, že dluh zanikl splněním.
Žalovaný dne 10. dubna 2001 uznal svůj závazek co do důvodu a výše z titulu půjčky z roku 2000 ve výši 500.000,- Kč a zavázal se jej žalobci splácet v měsíčních splátkách. Obecný soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Uznání dluhu ze dne 10. dubna 2001 posoudil dle ustanovení §558 obč. zák. s tím, že toto uznání zakládá právní domněnku, že dluh v době uznání trval, důkazní břemeno spočívalo na žalovaném dlužníkovi, aby prokázal, že dluh splnil. Soud nalézací po provedeném dokazování výslechem svědků dospěl k závěru, že na podzim roku 2001 byl dluh žalovaného vůči stěžovateli splacen v plném rozsahu a dle §559 odst. 1 obč. zák. zanikl splněním. Soud se zabýval i drobnými rozpory ve výpovědích svědků, ale vzhledem k časovému odstupu dospěl k závěru, že tyto rozdíly nepovažuje za natolik závažné, že by to činilo výpověď svědků zcela nevěrohodnou.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo dle §212 a §212a a odvolání stěžovatele neshledal důvodným. Stěžovatel uplatnil odvolací důvod dle ustanovení §205 odst. 2 písm. e) o.s.ř. tvrzením, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Odvolací soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že soud I. stupně nepominul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo a v jeho hodnocení důkazů z hlediska závažnosti, zákonnosti a pravdivosti nejsou logické rozpory.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost směřuje především proti tomu, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud ovšem nemůže nerespektovat zásadní zásadu občanského soudního řádu o volném hodnocení důkazů soudem, před kterým je dokazování prováděno - výjimku z této zásady Ústavní soud ve své ustálené judikatuře připouští pouze v případech tzv. pominutých důkazů anebo v případě zjištění extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a právními závěry z nich vyplývajícími. Takový případ v projednávané věci však Ústavní soud neshledal; naopak konstatuje, že všechny provedené důkazy byly hodnoceny obecnými soudy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlížely ke všemu, co během řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). I odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s ustanovením §157 o.s.ř. a zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě. Ústavní soud má za to, že v daném případě z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, jakou úvahou byly soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvod pro zamítnutí žaloby (§157 o.s.ř.). Ústavní soud v takovém postupu obecných soudů nespatřuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry a s právním posouzením jeho věci obecnými soudy. Věc stěžovatele však byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, kdy soudy zjistily v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodily z něho i odpovídající právní závěry a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o.s.ř.), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1, nález č. 5, Praha 1993, 1994- I. díl).
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel v prvé míře o skutkový závěr a následně i o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti, když ani argumentace judikaturou Ústavního soudu nebyla shledána případnou.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Z těchto důvodů Ústavní soud neprováděl žádné dokazování nad rámec posouzení vyžádaného spisu a ani nedoručil ústavní stížnost vedlejšímu účastníkovi k vyjádření.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. dubna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu