ECLI:CZ:US:2007:3.US.9.07.1
sp. zn. III. ÚS 9/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. K., zastoupeného Mgr. Radimem Kubicou, advokátem ve Frýdku-Místku, Lysohorského 702, proti usnesení Policie ČR, Městského ředitelství Ostrava, II. odboru, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 27. 9. 2006, ČTS: MROV-170/HK-831-2006, usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 4 ZN 5456/2006, a návrhu, aby Ústavní soud uložil Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě nahradit stěžovateli náklady řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 27. 12. 2006 napadl stěžovatel shora označená rozhodnutí a s tvrzením, že postupem Policie ČR a Okresního státního zastupitelství v Ostravě v jeho věci byl porušen čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se domáhal jejich zrušení. Dále požadoval, aby Ústavní soud v nálezu konstatoval, že při šetření jeho (trestního) oznámení ze dne 28. 4. 2006 bylo porušeno právo na řádné a spravedlivé řízení, právo na to, aby jím podané oznámení, kterým se domáhal ochrany svých práv a právem chráněných zájmů, bylo projednáno podle platných zákonů, a že byl porušen zákon v jeho neprospěch. Konečně stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud uložil Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nahradit mu náklady řízení.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozhodnutím policejního orgánu bylo podle §159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci podezřelé Ing. Y. D., která se měla dopustit trestného činu dle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel (jako poškozený) stížnost, kterou však Okresní státní zastupitelství v Ostravě napadeným rozhodnutím podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítlo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že spolu s trestním oznámením, adresovaným Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, namítl podjatost JUDr. M. T, státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jenž posléze rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí policie, jak bylo již výše zmíněno. Ačkoliv mu uvedené vrchní státní zastupitelství sdělilo, že jeho oznámení bylo postoupeno Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě, nebylo mu prý doručeno žádné rozhodnutí o tom, jak bylo o dané námitce rozhodnuto. V důsledku toho trpí napadené rozhodnutí okresního státního zastupitelství závažnou právní vadou. Stěžovateli tak mělo být upřeno právo na spravedlivé řízení, tedy aby ve věci rozhodoval nepodjatý orgán; dle stěžovatele totiž v jeho podání byly obsaženy důvody, které jsou způsobilé zpochybnit nestrannost jmenovaného státního zástupce.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel vytýká okresnímu státnímu zastupitelství, že nevyčkalo, až on odůvodní svou stížnost proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí policejního orgánu, ačkoliv výslovně uvedl, že tak učiní poté, co mu bude umožněno nahlédnout do spisu, a dále namítá, že příslušné orgány nereflektovaly ústavněprávní výklad dané problematiky, obsažený v nálezech Ústavního soudu, na které poukazoval, z odůvodnění napadených rozhodnutí že neplyne vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, a proto jsou tato rozhodnutí nepřezkoumatelná, a tato jsou rovněž věcně nesprávná, neboť nebylo provedeno dokazování, jak stanoví §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, zejména nebyla vyslechnuta osoba, proti níž směřovalo jeho oznámení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické či právnické osoby na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána, neexistuje (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usn. č. 5, nebo sp. zn. I. ÚS 84/99, uveřejněno tamtéž, svazek 14, usn. č. 29). Nutno dodat, že z našeho právního řádu neplyne, že by takovéto subjektivní právo snad existovalo na "podústavní" úrovni. Z tohoto důvodu platí, co již uvedl Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 921/06 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno), že trestní oznámení nemůže mít charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. §1 odst. 2 trestního řádu); k tomu pak v uvedeném usnesení Ústavní soud doplnil, že ani procesní postavení poškozeného v trestním řízení podle §43 a násl. trestního řádu nezakládá subjektivní právo na trestní stíhání jiného, neboť procesní práva poškozeného, jako strany trestního řízení, jsou omezena na uplatňování jeho nároku na náhradu způsobené škody, popř. na určitou morální satisfakci realizovanou v rámci oprávnění podle §43 odst. 1 trestního řádu, to však pouze za předpokladu, že je orgány činnými v trestním řízení vedeno trestní stíhání proti konkrétnímu pachateli.
Podání trestního oznámení tak nepředstavuje realizaci subjektivních práv. Z toho dále vyplývá, že ač zákon (trestní řád) oznamovateli v "řízení", jež je na základě takového oznámení vedeno, přiznává určitá procesní práva, tato nepožívají ochrany na ústavněprávní úrovni (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny, dle kterého se každý "může domáhat stanoveným postupem svého práva ..."). Je tedy vyloučeno, jak uvedl Ústavní soud v posledně citovaném usnesení, aby postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování takových podnětů či navazujícími rozhodnutími jakkoli došlo k zásahu do ústavním pořádkem chráněných práv oznamovatele.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, není oprávněn zkoumat důvodnost námitek v ústavní stížnosti obsažených. Jen na doplnění možno uvést, že Ústavní soud ze sdělení Okresního státního zastupitelství v Ostravě zjistil, že dne 17. 5. 2006 byla pod sp. zn. 5 ZN 2338/2006 vydána tímto zastupitelstvím dvě rozhodnutí, dle nichž okresní státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě JUDr. T. K. a státní zástupce téhož zastupitelství JUDr. M. T. nejsou ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení, že tato rozhodnutí byla stěžovateli odeslána jako obyčejná zásilka dne 24. 5. 2006 a že dne 10. 5. 2007 byla znovu zaslána stěžovateli, a to do vlastních rukou. Stěžovatel, jemuž prý tato rozhodnutí nebyla doručena, je nyní bude moci napadnout stížností. Skutečnost, že před vydáním napadených rozhodnutí nebylo pravomocně rozhodnuto o námitce podjatosti, nemá neodvratné právní následky, neboť napadené rozhodnutí policejního orgánu nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, a v případě, že bude tato námitka shledána oprávněnou, lze v prověřování stěžovatelova oznámení pokračovat.
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, nejsou naplněny ani podmínky pro to, aby Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu