ECLI:CZ:US:2007:3.US.901.07.1
sp. zn. III. ÚS 901/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 1. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti 1) J. H., 2) E. K., 3) H. H., všech zastoupených JUDr. Vladislavem Petrů, advokátem se sídlem 160 00 Praha 6, Na Pískách 49, proti rozsudkům Krajského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 524/2006, 30 Co 525/2006 ze dne 29. 11. 2006 a Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 4 C 124/2000 ze dne 19. 1. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadají, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 11 odst. 2, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k uvedené úmluvě, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno jejich žalobě na určení vlastnictví k části nemovitosti tam označené.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu Praha východ sp. zn. 4 C 124/2000, byla rozhodnutím Okresního soudu Praha-východ shora označeným zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení vlastnictví k části pozemku p. č. 1223/1 v k. ú. Říčany, označené na snímku pozemkové mapy č. 07/31 a 07/32 jako 1223/8 a 1223/9 a rozhodnuto o nákladech řízení. Doplňujícím usnesením ze dne 30. 8. 2006 soud I. stupně pak po částečném zpětvzetí žaloby zastavil řízení o povinnosti stěžovatelů zaplatit žalovaným částku 2.898,- Kč a rozhodl o nákladech řízení, souvisejících s touto částí žaloby. Na podkladě provedeného dokazování vzal za prokázáno, že stěžovatelé získali pozemkovou parcelu č. 1223/1 spolu s dalším pozemkem dohodou o vydání věci (podle zák. č. 403/1990 Sb.) registrovanou dne 9. 4. 1991. Pozemek p. č. 1223/1 pak následně prodali žalovaným resp. žalované a právnímu předchůdci žalovaného, přitom v kupní smlouvě byla tato pozemková parcela označena dostatečně určitě výměrou, druhem pozemku i listem vlastnictví, přičemž kupní smlouva neobsahovala žádná omezení týkající se celistvosti pozemku a stěžovatelé v ní své vlastnictví k pozemku p. č. 1223/1 deklarovali právě odkazem na dohodu o vydání věci. Soud tak učinil závěr, že žalovaní nabyli do vlastnictví celou pozemkovou parcelu č. 1223/1 v rozsahu, v jakém byla žalobcům vydána dohodou o vydání věci a s odkazem na ust. §132 odst. 1 a §133 odst. 2 obč. zák. pak žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. vysvětlil, že znalec sice snímek pozemkové mapy z roku 1990, na který se stěžovatelé odvolávají, v posudku cituje jako jeden z podkladů k vypracování posudku, to však samo o sobě nesvědčí o tom, že by parcelu č. 1223/1 oceňoval v mezích, jak je na tomto snímku znázorněna, tedy bez sporných částí označených jako p. č. 1223/8 a 1223/9, naopak znalcem uvedená výměra oceňovaného pozemku – 966 m2 – svědčí podle soudu o tom, že uvažoval o této parcele ve výměře jen o málo menší, než byla tehdy na listu vlastnickém uvedena v katastru nemovitostí.
Stěžovatelé v odvolání proti tomuto rozsudku tvrdili, že jsou stále vlastníky částí pozemku č. 1223/1 v k. ú. Říčany, a to částí, které jsou na snímku pozemkové mapy č. 07/31 a 07/32 označeny jako p. č.1223/8 a 1223/9 s tím, že kupní smlouvu uzavřenou s druhou žalovanou a právním předchůdcem žalovaného považují za neplatnou, neboť měli za to, že prodávají pozemek p. č. 1223/1 tak, jak byl zobrazen v uvedeném snímku pozemkové mapy a v terénu ohraničeném plotem. Zároveň tvrdili, že sporné části pozemku jim v restitučním řízení nebyly vydány a dovozovali tak, že je tedy ani nemohli převést, svůj vlastnický titul k nim odvozovali pak nikoliv z dohody o vydání věci, nýbrž z toho, že uplatnili nárok na finanční náhradu za ně u bývalého Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci.
Odvolací řízení o odvoláních 2. a 3. stěžovatelky proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně bylo pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání těmito stěžovatelkami zastaveno usnesením soudu I. stupně ze dne 18. 5. 2005, které nabylo právní moci dnem 9. 6. 2005. Odvolací soud tak rozhodnutí soudu I. stupně přezkoumával jen ve vztahu k 1. stěžovateli a v tomto rozsahu pak shora označeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně ve výroku o určení vlastnictví ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanými a ve výroku o nákladech řízení mezi těmito účastníky potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Učinil tak poté, co sám zopakoval důkaz obsahem dohody o vydání věci registrované dne 9. 4. 1991 podle zák. č. 403/1990 Sb., na jejímž podkladě získali stěžovatelé kromě dalších pozemků také pozemek p. č. 1223/1 k. ú. Říčany, jakož i sdělením Katastrálního úřadu Praha-východ ze dne 27. 4. 2000 a doplnil dokazování aktuální informací z katastru nemovitostí ohledně předmětných pozemků a rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-východ ze dne 24. 2. 2004 čj. Or 22/2004-209. Po zhodnocení provedeného dokazování, poté co se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že ve věci je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nedospěl k odlišným skutkovým zjištěním ani k jinému právnímu posouzení, než soud I. stupně závěru. Z uvedených důkazů zjistil, že parcely č. 1223/8 a 1223/9 v katastru nemovitostí zapsány nejsou. Pozemek p. č. 1223/1 vznikl geometrickým plánem č.z.2246929-220/85, který se v roce 1987 stal součástí sbírky listin evidence nemovitostí, naproti tomu geometrický plán č.z.2246929-149/85, kterým se oddělovaly parcely č. 1223/8 a 1223/9, se nestal součástí žádné listiny a v písemném operátu evidence nemovitostí zůstal nerealizován, uvedené pozemky nebyly tedy jako samostatné parcely evidovány v evidenci nemovitostí a to ani po té, co v květnu 1991 byl proveden zápis registrované dohody o vydání věci ze dne 9. 4. 1991. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o tom, že kupní smlouva, na základě níž žalovaní nabyli vlastnictví k předmětným pozemků, je platným právním úkonem, neboť pozemek p. č. 1223/1 nebyl rozdělen geometrickým plánem, který by byl vložen do katastru nemovitostí, a stěžovatelé jej kupní smlouvou prodali tak, jak jej nabyli podle restitučních předpisů. Podmínky ust. §49a obč. zák. z důvodů, které dále v rozhodnutí rozvedl, nebyly v daném případě podle něj naplněny, přitom v této souvislosti mimo jiné uvedl, že případný omyl ve vůli týkající se předmětu kupní smlouvy by mohl být důvodem neplatnosti jen tehdy, kdyby jej způsobili žalovaní, což však stěžovatelé v řízení ani netvrdili.
Proti těmto rozsudkům směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelé obdobně jako v odvolání oponují názoru obecných soudů v jejich rozhodnutích vyjádřenému, jímž podle nich došlo k porušení shora označených základních práv. Opětovně poukazují na to, že při uzavírání kupní smlouvy došlo k omylu v předmětu plnění, kdy oni sami měli v úmyslu prodat pozemky v hranicích uváděných znaleckým posudkem, dovozují, že pokud je neplatný snímek pozemkové mapy, musí být neplatná i smlouva, jejíž předmět je vymezen tímto neplatným mapovým operátem. Poukazují také na to, že v době uzavírání smlouvy panoval v evidenci nemovitostí chaos v souvislosti s probíhajícími restitucemi a privatizacemi a tvrdí, že v jejich případě soudní znalec P. zcela správně popsal převáděný pozemek podle jeho skutečného stavu v terénu nikoli jen podle jeho evidenčního stavu, který byl chaotický. Z posudku je podle nich zřejmé, že měli v úmyslu převést jen oplocenou část pozemku a dovolávají se i ochrany ust. §8 vyhl. č. 23/1964 Sb. Neodpovídá podle nich také skutečnosti, že by neplatnost kupní smlouvy nezpůsobili žalovaní, když tito si samovolně ke koupenému pozemku, vymezenému v terénu oplocením připojili p. č. 1223/8 a 1223/9. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů proto navrhují zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud, poté co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelé v ní v podstatě dávají najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v dané věci, s provedeným dokazováním, jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž však převážně opakují své námitky uplatňované již v předchozím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Jak je patrno ze shora uvedeného, bylo na tvrzení stěžovatelů dostatečně reagováno již v řízení před obecnými soudy, na jejichž rozhodnutí tak lze zcela odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn „přehodnocovat“ a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Jak shora naznačeno, již soud I. stupně věci věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. V napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil, na základě kterých důkazů, jejich zhodnocení a na ně navazujícího právního posouzení, s nímž se v podstatě ztotožnil i soud odvolací, žalobu zamítl. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatelů se podrobně zabývající, dostatečně objasňující závěry o otázce vlastnictví sporné části předmětného pozemku, nevykazující tak prvky libovůle a ústavně konformní. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost ve vztahu k 1. stěžovateli jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ve vztahu k oběma dalším stěžovatelkám však stížnost odmítl pro nepřípustnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) cit. zák., neboť tyto stěžovatelky nevyčerpaly všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 cit. zák.), když ohledně jejich odvolání bylo odvolací řízení zastaveno proto, že nezaplatily soudní poplatek z odvolání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu