ECLI:CZ:US:2007:3.US.921.06.1
sp. zn. III. ÚS 921/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. F., právně zastoupeného JUDr. J. Č., proti postupu Policie České republiky, obvodní ředitelství Praha 1, místní oddělení Benediktská 1, Praha 1, ve věci vedené pod č. j. ORI-2157/MO2-2006 a proti postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, ve věci vedené pod sp. zn. ZN 1141/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu") stěžovatel napadá postup orgánů uvedených v záhlaví, a to pro jejich údajnou nečinnost ve věci trestního oznámení, které stěžovatel podal na svoji bývalou obchodní partnerku a společnici ing. L. V. Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení odmítají postupovat způsobem předepsaným zákonem, čímž porušují jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále je jejich postup v rozporu se zásadami vyplývajícími z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, v němž by v záhlaví uvedenému policejnímu orgánu uložil rozhodnout o předmětném trestním oznámení jedním ze způsobů předvídaných trestním řádem.
Z příloh projednávaného návrhu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal na Policii ČR, obvodní ředitelství Praha 1, dne 26. 5. 2006 trestní oznámení na Ing. L. V., jednatelku společnosti VF Hotels, s. r. o. se sídlem Praha 1, ul. Celetná č. 600, a to pro podezření ze spáchání trestného činu poškozování cizích práv dle ustanovení §209 tr. zákona, příp. trestného činu podvodu dle ustanovení §250 tr. zákona. Uvedené trestné činnosti se Ing. V. měla dle tvrzení stěžovatele dopustit ke škodě stěžovatele a společnosti MCF, s. r. o. v době, kdy byla spolu se stěžovatelem jednatelkou a společnicí společnosti VF Hotels, s. r. o. tím, že protiprávně nakládala s ochrannou známkou a internetovou doménou, a dále protiprávním postupem při výpovědi nájemní smlouvy mezi společností VF Hotels, s. r. o. a vlastníky budovy Palác Celetná. Ing. V. měla svým jednáním způsobit, že byl z majetku společnosti VF Hotels, s. r. o., jejímž byl stěžovatel společníkem, vyveden provoz luxusního hotelu v centru P. bez náležité protihodnoty.
Stěžovateli byl na základě uvedeného trestního oznámení posléze doručen podrobný přípis příslušného policejního orgánu ze dne 26. 6. 2006, v němž je popsán postup prověřování trestního oznámení podle §158 odst. 1 tr. řádu, přičemž v závěru policejní orgán konstatuje, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, na jejichž základě lze konstatovat závěr, že jednáním ing. L. V. došlo k naplnění některého z trestných činů ve smyslu ustanovení trestního zákona. Policejní orgán uvedl, že ,,vzhledem k uvedeným skutečnostem nebudou v dané věci zahájeny úkony v trestním řízení a předmětné oznámení bude u l o ž e n o na zdejší součásti Policie ČR, pod shora uvedeným číslem jednacím".
Stěžovatel na tento přípis policejního orgánu reagoval nejprve dopisem ze dne 14. 7. 2006, v němž vyslovil názor, že trestní řád nezná uvedený způsob vyřízení věci, a žádal, aby bylo vydáno některé z rozhodnutí podle §159a - 160 tr. řádu. Dopis byl zaslán na vědomí Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1, jehož státní zástupce na něj přímo reagoval přípisem ze dne 20. 10. 2006 č. j. ZN 1141/2006 - 6. V tomto přípise státní zástupce označil postup policejního orgánu za správný, aniž by se podrobněji vyjadřoval k námitkám stěžovatele.
II.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje změny zákonné úpravy od účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., konkrétně zavedení formálního institutu zahájení úkonů trestního řízení formou záznamu, který se obligatorně zasílá státnímu zástupci. Tento postup se liší od stavu před účinností uvedené novely trestního řádu, kdy prověřování nebylo definováno jako procesní fáze a nebylo ohraničeno formálními úkony. Stěžovatel připomíná, že novela mimo jiné zavedla lhůty pro skončení prověřování a toto skončení formalizovala tím, že ustanovení §§159-159b tr. řádu opatřila nadpisem ,,Skončení prověřování". Dle názoru stěžovatele toto formální ohraničení v zákoně překvapivě vedlo policejní orgány k zavedení nové praxe, podle níž není-li prověřování formálně zahájeno záznamem o zahájení úkonů trestního řízení, není nutné jej ani ukončovat rozhodnutím podle §159a nebo 159b tr. řádu. Namísto toho se dle názoru stěžovatele stalo pro policejní orgány zvykem trestní oznámení vyhodnocená jako nedůvodná ,,ukládat na zdejší součásti Policie ČR", jako se to stalo i v projednávaném případě. Tento postup považuje stěžovatel za rozporný s jednoduchým právem a nesouladný s imperativem uvedeným v čl. 2 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel dále obsáhle uvažuje o náležitostech postupu orgánů činných v trestním řízení při vyřizování trestních oznámení. Dle názoru stěžovatele, by uvedený postup ,,ukládání" trestních oznámení byl myslitelný v případě podnětů prima facie nesmyslných či opakovaných. Jakmile však bude namístě jakékoli zjišťování a hodnocení faktů, tak jako v projednávaném případě podezření proti ing. V., jsou již zahájeny úkony trestního řízení, bez ohledu na to, zda je to záznamem podle §158 odst. 3 tr. řádu konstatováno, či nikoliv, a bude proto třeba ve věci rozhodovat způsobem trestním řádem předvídaným. Jako zcela nepřípustný označuje stěžovatel postup, jímž policejní orgán nejprve oznámení prověří, tedy shromáždí a vyhodnotí podklady, tedy činí úkony trestního řízení, a teprve poté uvažuje o tom, zda na základě prověřování zahájí úkony trestního řízení záznamem podle §158 odst. 3 tr. řádu. Dle stěžovatele umožňuje uvedený postup svévolné obcházení práva na úkor procesních práv účastníků přiznaných zákonem, neboť policejní orgán tak mimo jiné nemusí vydávat rozhodnutí s náležitostmi vyhovujícími ust. §134 odst. 2 tr. řádu a poškozený je zbaven práva stížnosti, o níž musí rozhodnout státní zástupce, a to opět za dodržení zásad uvedených v cit. ustanovení. Stěžovatel dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nepublikované usnesení sp. zn. III. ÚS 8/03, v jehož odůvodnění Ústavní soud vyslovil, že je oprávněn posoudit, zda rozhodnutí státního zástupce o stížnosti proti rozhodnutí podle §159a tr. řádu splňuje náležitosti požadované zásadami spravedlivého procesu.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že v zásadě není oprávněn zasahovat do postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť není orgánem průběžného dozoru nad zákonností postupu orgánů veřejné moci. K zásahu Ústavního soudu na základě ústavní stížnosti podané fyzickou či právnickou osobou ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může dojít jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře vždy zdůrazňoval výjimečný a subsidiární charakter ochrany poskytované Ústavním soudem na základě řízení o ústavní stížnosti podle citovaných ustanovení.
V případě projednávané stížnosti směřují námitky stěžovatele proti postupu policejního orgánu, který ve věci trestního oznámení stěžovatele na jeho bývalou obchodní partnerku ing. L. V. postupoval tak, že toto oznámení tzv. uložil, aniž by o něm rozhodoval některým ze způsobů předvídaných trestním řádem. Ústavní soud konstatuje, že se v případě uvedeného postupu Policie ČR skutečně jedná o řešení, které nemá výslovnou oporu v trestním řádu, ba dokonce ani v Závazném pokynu policejního prezidenta ze dne 30. 11. 2001, kterým se upravuje postup Policie České republiky při plnění úkolů v trestním řízení.
Ústavní soud však nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že uvedeným postupem policejního orgánu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tak, jak je formuluje čl. 36 odst. 1 Listiny, popř. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedená ustanovení jsou určena k ochraně před protiústavním postupem orgánů veřejné moci v řízeních, v nichž se rozhoduje o subjektivních právech fyzických a právnických osob. Pokud se jedná o řízení o podáních, která mají charakter oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování takových podnětů ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných práv oznamovatelů (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 14, usn. č. 29; usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 7, str. 345).Trestní oznámení nemá podle českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. §1 odst. 2 tr. řádu). České ústavní předpisy neposkytují fyzickým a právnickým osobám žádné subjektivní právo vyvolat trestní stíhání osoby, kterou ve svém oznámení označí za podezřelou ze spáchání trestného činu.
Dokonce ani procesní postavení poškozeného v trestním řízení podle §43 a násl. tr. řádu nezakládá subjektivní právo na trestní stíhání jiného. Procesní práva poškozeného jako strany trestního řízení jsou totiž omezena na uplatňování jeho nároku na náhradu způsobené škody, popř. na určitou morální satisfakci realizovanou v rámci oprávnění podle §43 odst. 1 tr. řádu, to však pouze za předpokladu, že je orgány činnými v trestním řízení vedeno trestní stíhání proti konkrétnímu pachateli.
Podáním trestního oznámení oznamovatel svá subjektivní práva nerealizuje a případná nečinnost příslušných orgánů není způsobilá do jeho ústavně zaručených práv zasáhnout. Toliko stát je nositelem monopolu trestního stíhání a pouze orgány přípravného řízení rozhodují o tom, zda zahájí úkony v trestním řízení. Jestliže tyto orgány shledají, že z podaného oznámení nevyplývá vůbec žádné podezření ze spáchání trestného činu, nejsou povinny zahájit úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. a nejsou povinny věc odkládat nebo jinak vyřizovat postupem podle §159a tr. ř.
Na výše uvedených závěrech Ústavního soudu nic nemění ani jeho kompetence, deklarovaná v nepublikovaném usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 8/03, zasáhnout v případě svévole státního zástupce při aplikaci právních norem a z pohledu kritérií plynoucích z §134 tr. řádu. I zde by ingerence Ústavního soudu přicházela v úvahu jen v případech, kdy by svévole státního orgánu vedla k porušení subjektivního práva stěžovatele, k čemuž v případě oznamovatelů trestných činů z podstaty věci nemůže dojít, jak ostatně i z kontextu citovaného usnesení Ústavního soudu vyplývá.
Obdobně Ústavní soud musí odmítnout argumentaci stěžovatele ohledně porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, popř. korespondujícího čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle nějž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem stanovených zákonem. Z tohoto ustanovení totiž fyzickým a právnickým osobám per se neplynou žádná subjektivní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy. Opačný výklad by vedl k absurdním závěrům, kdy by se stěžovatelé cestou ústavní stížnosti mohli před Ústavním soudem domáhat nápravy veškerých pochybení či nesprávných postupů orgánů veřejné moci, ač by jimi nebylo nikterak zasahováno do ústavně zaručených subjektivních práv osob. Výše uvedené lze bez dalšího konstatovat i ohledně namítaného porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, dle kterého je Česká republika demokratickým právním státem, založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu