ECLI:CZ:US:2007:3.US.925.06.1
sp. zn. III. ÚS 925/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Tělocvičné jednoty Sokol Nový Lískovec, se sídlem v Brně, Rybnická 75, zastoupeného JUDr. Dagmar Křesťanovou, advokátkou se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2006, č.j. 28 Cdo 2318/2006-141, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2005, č.j. 38 Co 373/2003-107, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2003, č.j. 29 C 73/98-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listiny") a čl. 90 Ústavy byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci o určení vlastnictví.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2003, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky (v řízení žalobkyně), aby bylo určeno, že je vlastníkem "nemovitosti na LV 1000 pro k.ú.Nový Lískovec, obec Brno u Katastrálního úřadu Brno-město, a to parcely č. 413 - zastavěná plocha, budovy č.p. 60 občanská vybavenost na parcele č. 413 a pozemků ve zjednodušené evidenci Bohunice č.p. 273 díl jedna a dva, Bohunice č. 1287/1 díl jedna a dva". Podle soudu prvního stupně bylo totiž v řízení prokázáno, že vlastníkem sporných nemovitostí je naopak žalovaný Český svaz tělesné výchovy (dále jen "ČSTV"), kromě jiného také proto, že podle §100 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb. byl majetek společenských organizací ve vlastnictví organizace jako celku a že nástupnická organizace po zaniklém Československém svazu tělesné výchovy (tělovýchovná jednota) nebyla včas (do 30. 6. 1990) zaregistrována. Stěžovatelka "svá práva na navrácení majetkových práv" podle zákona č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., do stanoveného dne 30. 6. 1991 neuplatnila, a neobstojí ani tvrzení, že sporné vlastnictví nabyla vydržením, neboť nejpozději 12. 11. 1999 byla obeznámena, že žalovaný "žádá zamítnutí návrhu".
Rozsudkem ze dne 28. 4. 2005 odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Uvedl, že stěžovatelka - jakožto sokolská tělocvičná jednota - obnovila svoji právní existenci ke dni 24. 2. 1992 a byla tak osobou oprávněnou k navrácení odňatých majetkových práv dle §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §1 odst. 2 zákona č.232/1991 Sb., avšak "nikoliv jako znovu vzniklá dobrovolná organizace", nýbrž jako "kvalifikovaná organizační jednotka České obce sokolské". Česká obec sokolská (jejíž organizační jednotkou žalobkyně je) jako osoba oprávněná požádala ve lhůtě o vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 232/1991 Sb., avšak řízení o navrácení majetkových práv bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno. Za této situace platí, že se stěžovatelka nemůže domáhat ochrany vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle obecných předpisů, a to ani žalobou o určení vlastnického práva dle §80 písm. c) o.s.ř. Pro úplnost pak soud poznamenal, že vlastnické právo nemohlo na stěžovatelku přejít ani na základě protokolu ze dne 29. 1. 1992 (pozn.: rozhodnutí členské schůze TJ Nový Lískovec o vstupu do České obce sokolské), neboť k "přechodu vlastnického práva k majetku ČSTV na jiný subjekt mohlo dojít jedině na základě usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ... nebo na základě zákona č. 173/1990 Sb. postupem dle zákona č.232/1991 Sb.", a tak se ve vztahu ku stěžovatelce nestalo.
O dovolání žalobkyně rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 9. 2006, tak, že je jako nepřípustné odmítl [srov. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.]; dovodil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené. Především zdůraznil prioritu aplikačního uplatnění speciálních restitučních předpisů, v jejichž rámci měla jak Česká obec sokolská, tak obnovená sokolská tělocvičná jednota (jíž se stala stěžovatelka) dostatečný právní prostor pro efektivní majetkovou obnovu; tyto možnosti však stěžovatelka nevyužila (bez ohledu na to, z jakých důvodů, resp. proč Česká obec sokolská vzala žalobu o navrácení předmětných majetkových práv zpět), a proto pouhý argument její "vlastní transformací" nemůže úspěch jiné než restituční žaloby (o určení vlastnictví podle §80 písm. c) o.s.ř.) založit. Dovolací soud připomněl, že okolnost pozdější (po 30. 6. 1990, konkrétně 25. 4. 1991) registrace tělovýchovné jednoty (údajného předchůdce stěžovatelky) neměla na výsledek sporu vliv.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že lhůta do 30. 6. 1990 určená v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV "platí jako termín zániku...ČSTV, nikoliv jako lhůta, do které se mají nástupnické organizace registrovat"; tyto se proto mohly (jako nástupnické organizace) u ministerstva vnitra registrovat i později s tím, že na ně ke dni registrace přešel příslušný nemovitý majetek, což se v jejím případě stalo ke dni 25. 4. 1991, a "vlastnické právo k nemovitostem přešlo ... na základě protokolu ze dne 29. 1. 1992". Stěžovatelka nesouhlasí s názorem, že se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (jelikož "měla postupovat podle lex specialis a to podle restitučních předpisů"), neboť podle jejího názoru tyto speciální předpisy na její věc nedopadají. V okolnosti, že byl do katastru nemovitostí posléze jako vlastník sporných nemovitostí zapsán ČSTV, jakož i v tom, že se rozhodla (29. 1. 1992) vstoupit "se všemi svými členy, movitým i nemovitým majetkem do svazku České obce sokolské", pak spatřuje i naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikovaný výklad právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Vyložené podmínky zásahu ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v dané věci splněny nejsou.
Obecné soudy vycházely - viz zejména podrobné a celostní shrnutí dovolacího soudu - z judikatorních závěrů, jež se staly v soudní praxi dominatními, a jimiž byla restituční agenda podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. profilována.
Odvolací soud správně vystihl, jaký právní reflex - v rozhodných poměrech majetkové obnovy "České obce sokolské a ostatních znovu vzniklých organizací" - mělo (mohlo mít) usnesení členské schůze Tělovýchovné jednoty Nový Lískovec ze dne 29. 1. 1992 ("protokol" z téhož dne) a "potvrzení" České obce sokolské ze dne 25. 2. 1992; že totiž vskutku nemohlo jít o nic jiného, než že "Tělocvičná jednota Sokol Nový Lískovec obnovila svoji činnost", čímž - ve smyslu příslušných restitučních předpisů - získala status tzv. oprávněné osoby k navrácení majetku, který jí byl podle zákonů těmito předpisy vyjmenovaných dříve odňat. Nárok na navrácení majetkových práv podle - speciálních - předpisů však obnovená tělocvičná jednota neuplatnila, resp. uplatnila je rovněž oprávněná Česká obec sokolská, avšak příslušnou žalobu (v řízení před Městským soudem v Brně sp. zn. 13 C 287/1992) vzala posléze zpět, v důsledku čehož bylo restituční řízení (právě o tu majetkovou obnovu, již nyní prosazuje stěžovatelka) zastaveno. K navrácení majetkových práv tudíž nedošlo.
Je proto - již v rovině zcela obecné - zcela správný závěr obecných soudů, že vlastnické obnovy nelze dosáhnout jinak, určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., podle "obecných" občanskoprávních předpisů, což jak odvolací tak zejména dovolací soud stěžovatelce vysvětlily standardním argumentem důsledků vztahu obecných a speciálních předpisů.
Na tom nic nemění, že je správná stěžovatelčina námitka, že okolnost pozdější registrace - po 30. 6. 1990 (zde 25. 4. 1991) - je ve sledovaných souvislostech nevýznamná; jak ostatně již též konstatoval dovolací soud, výsledek sporu na tom nespočívá.
Podstatné je, že pouhým prohlášením se za tělocvičnou jednotu (rozhodnutím "vstoupit se všemi svými členy, movitým i nemovitým majetkem do svazku České obce sokolské") nemohla zaniknout původní organizační složka Českého svazu tělesné výchovy s odvozenou právní subjektivitou [§6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů], neboť ani v té době účinné stanovy Českého svazu tělesné výchovy (ze dne 21. 3. 1990), ani jinak rozhodný zákon č. 83/1990 Sb. s takovým důsledkem nepočítaly. Jestliže dosavadní tělovýchovná jednota nezanikla, nemohla ani pozbýt sporného majetku, a tím jej nemohla nabýt ani stěžovatelka postupy, jež spojuje s akty ze dne 29. 1. 1992, resp. s registrací v České obci sokolské dne 24. 2. 1992.
V rozsudku ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2641/2000, uveřejněném pod č. 146/2002 v časopisu Soudní judikatura, v této souvislosti Nejvyšší soud - ve shodě s uvedeným - konstatoval, že "zákon č. 83/1990 Sb. neupravuje - specificky - způsob vzniku nového občanského sdružení na personální či majetkové základně, již představuje dosavadní organizační jednotka sdružení stávajícího [ať již s odvozenou právní subjektivitou podle jeho §6 odst. 2 písm. e) nebo bez ní]. Nové sdružení tedy může vzniknout postupy podle §6 tohoto zákona; členům původního sdružení (organizační jednotky) nic nebrání z něho vystoupit, a majetkové vztahy mezi původním a novým sdružením pak lze upravit dohodou. Jen stanovy původního (nikoli nově vznikajícího) sdružení mohou tyto otázky regulovat jinak, ať již v podobě zachování členství nově vzniklého sdružení ve sdružení původním (podle §2 odst. 2 zákona mohou být členy sdružení nejen fyzické, nýbrž i právnické osoby) nebo jen úpravou samotného majetkového vypořádání".
Není od věci též připomenout, že ustanovení §6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb. vyhovovala úprava postavení tělovýchovných jednot, založená stanovami Českého svazu tělesné výchovy, účinnými od 21. 3. 1990, jejichž právní subjektivita tím nebyla nikterak závislá na registraci u ministerstva vnitra, pro něž však nutně platil i článek 39 stanov, podle kterého je - zásadně - "majetek ve vlastnictví ČSTV jako celku" (srov. stanovy účinné od 6. 4. 1993, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1327/96). Ve vztahu k tomu pak nelze přeceňovat ani ta ustanovení mimořádného sjezdu Československého svazu tělesné výchovy, jichž se stěžovatelka dovolává, což lze doplnit i konstatováním, že v judikatuře Nejvyššího soudu byla ustanovení o důsledcích zániku Československého svazu tělesné výchovy spojována především nikoli s aspekty vlastnickými, nýbrž s určením jeho právních nástupců, a to coby osob restitučně povinných (srov. rozsudek ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 192/99, uveřejněný pod č. 62/2000 v časopisu Soudní judikatura).
Co do vlastní argumentace, vtělené do ústavní stížnosti, stěžovatelka pomíjí, že dovozuje (tvrzením právních skutečností, rozhodných ve smyslu usnesení mimořádného sjezdu Československého svazu tělesné výchovy ze dne 25.3.1990) - nanejvýše - podmínky vzniku vlastnického práva "základního článku ČSTV", totiž jeho tělovýchovné jednoty (čl. 5 Stanov ČSTV ze dne 21.3.1990), s nímž se však již identifikovat jinak nemíní (sama tvrdí skutkové okolnosti, že tělovýchovnou jednotou ČSTV není). Proto i kdyby se vším bylo možné souhlasit, v jejích poměrech příznivý efekt tato argumentace logicky založit nemůže. Nad tento rámec pak stěžovatelka již jen tvrdí, že vlastnictví na ni přešlo "na základě protokolu ze dne 29.1.1992", čemuž však chybí nejen podklad v platném právu (stěžovatelka existenci takového právního titulu ani netvrdí), nýbrž je i v rozporu s tím, co bylo výše dovozeno.
Stěžovatelka se dovolávala ústavněprávní ochrany tvrzeného vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny), jež však poté mohla být účinně nastolena jen v případě, že by občanskoprávní řízení, v jehož rámci její žaloba neobstála, bylo zatíženo ústavněprávním deficitem spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Z řečeného však plyne, že vyložené podmínky takového závěru v dané věci splněny nejsou.
Uplatněné právní názory obecných soudů nejsou ani (podústavně) nesprávné, ani excesivní či "svévolné" a svá rozhodnutí soudy srozumitelně a přiléhavě odůvodnily; proto i tak platí, že ústavněprávní roviny v dané věci dosaženo nebylo.
Lze proto uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem vydaná rozhodnutí vybočují z hranic ústavnosti, zde splněny nejsou.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu