ECLI:CZ:US:2007:3.US.935.06.1
sp. zn. III. ÚS 935/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KPM trading s. r. o., se sídlem v Jihlavě, Legionářů 11, zastoupené JUDr. M. Z., za účasti vedlejší účastnice COMETT PLUS, spol. s r. o., se sídlem v Táboře, Chýnovská 2115, zastoupené JUDr. J. C., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. září 2006, čj. 2 Cmo 323/2006-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Tímto rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci zamítl námitku stěžovatelky jako žalované o nedostatku pravomoci soudu projednat žalobu vedlejší účastnice COMETT PLUS spol. s r. o. o zaplacení částky 370 500,- Kč s příslušenstvím. Vrchní soud tak rozhodl proto, že rozhodčí doložka uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí je neplatná, a proto je dána pravomoc soudu věc rozhodnout. Stěžovatelka polemizuje s rozhodnutím vrchního soudu, které označuje za formalistické, čímž bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K žádosti Ústavního soudu se vyjádřili k ústavní stížnosti jednotliví účastníci. Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné. Vedlejší účastnice tohoto řízení upozorňuje, že rozhodčí senát svým nálezem ze dne 3. dubna 2006 zastavil řízení pro nedostatek pravomoci rozhodčího senátu k projednání věci, a to s ohledem na neplatnost rozhodčí smlouvy. Pokud by tedy Vrchní soud v Olomouci (event. Krajský soud v Brně, který o stěžovatelčině námitce nedostatku pravomoci soudu věc rozhodnout rozhodoval v prvém stupni) rozhodl jinak, nebyl by k vyřešení sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí příslušný žádný orgán. Proto vedlejší účastnice navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. Stěžovatelka ve své replice uvedla, že vrchní soud toliko opakuje důvody uvedené již v odůvodnění napadeného usnesení, a k vyjádření vedlejší účastnice uvedla, že její vyjádření směřuje k jinému právnímu vztahu, než o který se jedná v ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal ani extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, ani neshledal, že by k závěru o existenci pravomoci soudu věc rozhodnout, s ohledem na neplatnost rozhodčí doložky, nebylo možno žádnou možnou interpretací sporných smluv dojít (srov. obecně k předpokladům derogačního zásahu Ústavního soudu již nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 násl. a konst. judikatura). Není proto v kompetenci Ústavního soudu rozhodnutí obecného soudu znovu přezkoumávat v duchu teorií, které v ústavní stížnosti snáší stěžovatelka. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem vedlejší účastnice, že pokud by snad obecný soud rozhodl opačně, mohl by vskutku za jistých okolností porušit i právo vedlejší účastnice na přístup k soudu: vedlejší účastnice by se totiž nemohla se svým nárokem obrátit na žádný orgán za situace, kdy nejen obecný soud, ale eventuálně i rozhodčí senát by dovodil neplatnost rozhodčí doložky, jak to ostatně učinil rozhodčí senát již v jiném sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění možných pochybností může Ústavní soud vyzvat účastníky řízení k podání vyjádření k ústavní stížnosti, a pokud tato vyjádření obsahují relevantní informace, může dát stěžovateli příležitost k replice. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu