ECLI:CZ:US:2007:3.US.977.07.1
sp. zn. III. ÚS 977/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. M. S., zastoupeného JUDr. Radimem Jüttnerem, advokátem AK se sídlem Hradec Králové, Kalendova 688, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2007 č. j. 28 Cdo 556/2006-268, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2007, napadá stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterým podle jeho názoru bylo porušeno jeho právo ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že společnost JUNIA s. r. o., odštěpný závod JUNIA, Ústí nad Labem, které svědčilo právo hospodaření k nemovitostem tvořícím soubor Lázní Rezek u Nového Města nad Metují (jež byly předmětem stěžovatelem uplatněných restitučních nároků), uzavřela se stěžovatelem v roce 1994 smlouvu o nájmu objektů ve smyslu ustanovení §663 občanského zákoníku na dobu určitou. Pronajímatel tuto smlouvu vypověděl a jeho právní nástupce (Česká republika - Ministerstvo financí) se žalobou proti stěžovateli domáhal vyklizení původně pronajatých objektů. Nejprve byla žaloba zamítnuta, po rozhodnutí odvolacího soudu a posléze soudu dovolacího bylo žalobě vyhověno. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolacího soudu zamítnuto.
Ve vztahu k napadenému rozsudku stěžovatel namítá, že v rámci dovolacího řízení se Nejvyšší soudu ČR nezabýval jeho námitkou, že "žalobce je v uvedeném řízení současně v postavení osoby povinné, proto ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") je její povinností s věcmi až do jejich vydání nakládat s péčí řádného hospodáře, přičemž ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nemůže tyto věci ani jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat do užívání, a to pod sankcí neplatnosti těchto úkonů".
Stěžovatel především dovozuje, že pokud žalobce uspěl se svou žalobou na vyklizení z důvodu výpovědi smlouvy o nájmu, uzavřené se stěžovatelem jako s nájemcem (který o sobě v této souvislosti tvrdí, že je osobou oprávněnou), směruje prý takový procesní postup "logicky k tomu, aby předmětné nemovitosti mohly být později přenechány do užívání jinému či dokonce převedeny do vlastnictví jiného subjektu". Taková možnost (následného) procesního vývoje v uvedené věci je podle názoru stěžovatele právě s ohledem na ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. natolik závažná, že měla být podrobena přezkumu dovolacího soudu.
II.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2007 č. j. 28 Cdo 556/2006-268 se zjišťuje, že dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2005 č. j. 20 Co 515/2005-248 bylo zamítnuto jako nedůvodné.
Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud v řízení vycházel z právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem ČR v jeho rozsudku ze dne 31. 8. 2005 č. j. 28 Cdo 72/2004-190 v tom smyslu, že nájem pronajatých nemovitostí byl sjednán na dobu určitou, přičemž nájemní vztah mezi stěžovatelem a právním předchůdcem žalobce je nutno posuzovat podle ustanovení §663 a násl. občanského zákoníku. Je totiž nepochybné, že i nájemní poměr sjednaný na dobu určitou je možné vypovědět, pokud se o tom účastníci dohodli. Tak tomu bylo v předmětné věci, kdy ustanovení o výpovědi obsahoval čl. III. bod 1 nájemní smlouvy. Jestliže tedy výpověď z nájmu ze dne 25. 2. 1997 odpovídala sjednané úpravě, bylo správně vyhověno žalobě na ochranu vlastnického práva (ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku) s výjimkou jednoho z pozemků, u něhož nebylo prokázáno jeho vlastnictví.
V odůvodnění předmětného rozsudku dovolací soud nejprve uvedl, že pokud pronajímatel přenechá do užívání stavbu jako celek (byť se jedná o objekty obsahující nebytové prostory), nebude se nájemní smlouva řídit ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, ale obecnými ustanoveními občanského zákoníku o nájmu, i když, jak dále zdůraznil, smluvním partnerům nic nebrání v tom, aby si v rámci ustanovení občanského zákoníku smluvili dobu trvání nájmu a podmínky jeho ukončení obdobně jako u nájmu nebytových prostor ve smyslu již citovaného zákona č. 116/1990 Sb.
Svůj právní názor v projednávané věci dovolací soud podpořil odkazem na právní závěry uvedené v jeho rozsudku ze dne 21. 10. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1548/97. Ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům zdůraznil, že "nebylo shledáno, že by odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsahovalo z hlediska hodnocení důkazů jiné skutečnosti než ty, které vyplynuly z protokolace výslechu svědka B., případně, že by takové skutečnosti absentovaly". Protože je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, nemohl se již zabývat hodnocením svědecké výpovědi uvedené v dovolání.
III.
Ústavní soud po zvážení obsahu námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel se domnívá, že dovolací soud porušil jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na rovnost účastníků řízení, pokud se nezabýval a neprojednal veškeré dovolací důvody vymezené v dovolání. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že se dovolací soud nezabýval jeho úvahami, zda rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v podstatě vyhověno žalobě na vyklizení ve výroku identifikovaných nemovitostí, není v rozporu s restitučními předpisy (konkrétně zákonem č. 87/1991 Sb. a zákonem č. 229/1991 Sb.) za situace, kdy se stěžovatel v řízení dosud pravomocně neskončeném domáhá svých tvrzených restitučních nároků.
V projednávané věci byla předmětem řízení před obecnými soudy žaloba na vyklizení předmětných nemovitostí. O žalobním návrhu bylo rozhodováno poté, co dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 31. 8. 2005 č. j. 28 Cdo 72/2004-190 byl odvolací soud zavázán právním názorem dovolacího soudu v tom smyslu, že nájem předmětných nemovitostí byl sjednán na dobu určitou. Jestliže stěžovatel za přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. namítal, že řízení bylo zatíženo vadou, jejímž důsledkem je nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že věc byla nesprávně právně posouzena [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], bylo povinností dovolacího soudu zabývat se dovolacími důvody takto v dovolání vymezenými, přičemž primárním úkolem dovolacího soudu již není zjišťování skutkového stavu věci; tato fáze řízení spočívá především na soudu nalézacím, resp. v případech a za podmínek stanovených v příslušných ustanoveních o. s. ř. též na soudu odvolacím. Správnost skutkových zjištění, která mají původ v nesprávném hodnocení důkazů, je možné namítat uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Stěžovatel se odvolává na obsah jím uplatněných dovolacích důvodů, které podle jeho názoru nebyly v plném rozsahu předmětem přezkumu dovolacího soudu, což považuje za porušení svých základních práv a svobod. V této souvislosti akcentuje především údajnou souvislost projednávané věci s jeho dosud nevyřešenými restitučními nároky. Ovšem právě proto, že restituční nároky stěžovatele jsou předmětem dosud pravomocně neskončených řízení, nebyl dovolací soud oprávněn se výše naznačenými úvahami stěžovatele, ostatně dosud jen v rovině čistě hypotetické, zabývat, ale musel vycházet ze skutkového základu projednávané věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, neboť ten byl pro rozhodování soudů v předmětné právní věci relevantní. Pro překročení rozsahu dovolacího návrhu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. v době rozhodování dovolacího soudu neexistoval žádný zákonný důvod. Jakékoli další úvahy stěžovatele směřující k budoucím záměrům dosavadních vlastníků předmětných nemovitostí (stěžovatelem ostatně ničím nepodložené) nejsou za současného skutkového stavu věci podstatné. Jestliže tedy dovolací soud, jak uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, považoval za "nadbytečné" zabývat se takovou námitkou stěžovatele, nelze takovému postupu dovolacího soudu vytknout jakékoli pochybení, tím méně pak tvrzenou protiústavnost.
Dovolací soud v odůvodnění rozsudku vyložil, z jakých důvodů neshledal stěžovatelem uplatněné dovolací důvody (včetně dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.) důvodnými, přičemž rozvedl i své úvahy ohledně správnosti aplikace ustanovení §663 a násl. občanského zákoníku na projednávanou věc a platnou judikaturu k otázce právního režimu smlouvy o nájmu nebytových prostor v případě pronájmu budov jako celků.
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se údajného porušení zásady rovnosti účastníků, neboť nesouhlas s právními názory dovolacího soudu, resp. s jeho posouzením uplatněných dovolacích důvodů, není a nemůže být posuzován jako porušení zásady rovnosti účastníků řízení, pokud dovolací soud (jako tomu bylo v projednávané věci) rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny.
Protože Ústavní soud stěžovatelem namítané porušení základních práv a svobod v napadeném rozsudku dovolacího soudu neshledal, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu