ECLI:CZ:US:2007:4.US.1108.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1108/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem se sídlem v Plzni, Bendova 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever ze dne 2. 3. 2007, č.j. ZN 677/2006-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 5. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever (dále jen "okresní státní zastupitelství"), jímž byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Okresního ředitelství Policie ČR, Služba kriminální policie a vyšetřování Plzeň-sever (dále jen "okresní ředitelství Policie ČR"), ze dne 15. 2. 2007, ČTS: ORPS - 413/OHK-2006. Tímto usnesením okresního ředitelství Policie ČR byla podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odložena věc podezření z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona, jichž se měla dopustit Bc. V. N. tam specifikovaným jednáním, když bylo zjištěno, že se nejedná o podezření z trestného činu a není na místě vyřídit věc jinak.
Stěžovatel se domníval, že napadaným usnesením okresního státního zastupitelství bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, práva na soudní ochranu a práva vlastnického, jež jsou zakotvena v čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž porušeno ustanovení čl. 2 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť státní moc nebyla uplatněna zákonem stanoveným způsobem.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve Ústavnímu soudu vyjevil své přesvědčení, dle něhož se odůvodnění napadaného usnesení okresního státního zastupitelství opírá o nepravdivá tvrzení a o neprokázané skutečnosti, nadto v tomto okresní státní zastupitelství nereagovalo na všechny stížnostní důvody stěžovatele. Stěžovatel dále Ústavnímu soudu vyjmenoval ustanovení trestního řádu, k jejichž porušení došlo při prošetřování předmětné záležitosti ze strany okresního ředitelství Policie ČR a okresního státního zastupitelství. Stěžovatel taktéž ve své ústavní stížnosti namítal, že okresní ředitelství Policie ČR nepostupovalo v souladu se zákonem, jelikož neučinilo všechna potřebná šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Okresní ředitelství Policie ČR nezahájilo trestní stíhání a věc odložilo, ač veškeré zjištěné skutečnosti již na první pohled nasvědčují tomu, že trestný čin byl spáchán, a že jej spáchala určitá osoba.
II.
Ústavní soud přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí okresního státního zastupitelství z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Ústavní stížnost ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud však již v minulosti opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných základních práv oznamovatelů, resp. poškozených. V trestním řízení totiž nejde o právo a věc oznamovatele trestné činnosti, poškozeného či jiné fyzické a právnické osoby, ale o právo a věc státu.
Jak plyne z ustanovení čl. 80 odst. 1 Ústavy, jakož i z ustanovení §2 odst. 8 trestního řádu, veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality. Z této pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů nelze žádným způsobem vyvozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému.
Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny pak lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Ve skutečnosti, že okresní ředitelství Policie ČR odložilo předmětné trestní oznámení, stejně jako v navazujícím postupu a rozhodnutí okresního státního zastupitelství, tedy nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu, neboť neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána. Obdobně již ostatně Ústavní soud judikoval ve svých rozhodnutích, sp. zn. II. ÚS 361/96, sp. zn. I. ÚS 84/99 (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. II. ÚS 361/96, publikované pod č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 343; usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. I. ÚS 84/99, publikované pod č. 29 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, str. 291; obě dostupná také na www.judikatura.cz).
Pro úplnost Ústavní soud připojuje, že pokud jiná osoba neoprávněně zasáhla do práv stěžovatele, tomuto nic nebrání v podání příslušné soukromoprávní žaloby. Soukromoprávní nároky osoby poškozené jednáním, v němž oproti jejímu názoru orgány činné v trestním řízení spáchání trestného činu nespatřovaly, jsou adekvátně zajištěny příslušnými právními instituty, zejména náhradou škody, případně také v rámci ochrany osobnosti.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu