ECLI:CZ:US:2007:4.US.144.07.1
sp. zn. IV. ÚS 144/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. H., zastoupené JUDr. J. R., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, č. j. 8 Tdo 1204/2006-264, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2006, č. j. 6 To 223/2006-241 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 1. 2006, č. j. 2 T 41/2005-197, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 1. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 2 T 41/2005, uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1 a 2 tr. zákona, kterého se dopustila při dopravní nehodě dne 5. 10. 2004 skutkem popsaným ve výroku citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Stěžovatelce byl rovněž uložen podle ustanovení §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Poškozený Z. K. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 6 To 223/2006 tak, že ho podle ustanovení §256 tr. řádu zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které vymezila dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a odvolacímu soudu vytkla, že skutkový stav zjistil nedostatečně a neúplně, což má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1204/2006, dovolání stěžovatelky odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle ustanovení §265b tr. řádu.
Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatelka především v tom, že obecné soudy v provedeném trestním řízení porušily základní zásady trestního řízení, zejména zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zásadu vyhledávací a zásadu presumpce neviny, a to takovým způsobem a s takovou intenzitou, že vybočily z mezí spravedlivého procesu. Protiústavní postup stěžovatelka spatřovala zejména v průběhu a hodnocení dokazování, zejména před soudem prvního stupně, které pak mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. Podle názoru stěžovatelky soud vzal za prokázané skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly a naopak nepřihlédl ke skutečnostem, jejichž existence byla prokázána. Stěžovatelka upozornila zejména na podle jejího názoru zjevné a závažné nedostatky pokud se týká ve věci vypracovaného znaleckého posudku a zdravotního handicapu poškozeného. Dále stěžovatelka poukázala na skutečnost, že soudy nevzaly v úvahu její argumentaci opřenou o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 613/2000, které se zabývá výkladem pojmu "překážka náhlá a neočekávaná" a stejně tak se neztotožnila se závěry uvedenými v napadeném usnesení Nejvyššího soudu
Pokud se týká hodnocení jejích námitek pro účely přípustnosti dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v této souvislosti plně odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05. Dále stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 594/04 (správně I. ÚS 593/04), III. ÚS 521/05, I. ÚS 113/02, IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02 a I. ÚS 593/04 a na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 10 Co 277/2005.
Ústavní soud se seznámil s obsahem trestního spisu vedeného Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 2 T 41/2005.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení a ve světle namítaného ústavního rámce přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnila v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby a v opravných prostředcích. Stěžovatelka uplatňuje zejména námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhala změny rozsahu provedeného dokazování a v návaznosti na to také změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Stěžovatelka rovněž z předkládané změny skutkových zjištění dovozuje nesprávné hmotně právní posouzení svého jednání. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že s uvedenou argumentací se ve věci rozhodující soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Ústavní soud má za to, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů je pak v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné tuto argumentaci opakovat a zcela na ni odkazuje.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení. Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Evropský soud ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messequé a Tabardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
V předmětné věci bylo aplikováno ustanovení §224 odst. 1 a 2 tr. zákona a ustanovení §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, podle kterého řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům, jezdcům a zvířeti, protijdoucím organizovaným útvarům chodců a průvodcům hnaných zvířat se zvířaty, tramvajím jedoucím v obou směrech a vozidlům jedoucím ve vyhrazeném jízdním pruhu, pro něž je tento jízdní pruh vyhrazen. Při jejich výkladu je nutno respektovat jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku, nikoliv je vykládat izolovaně. Soud prvního stupně ve svém rozsudku konstatoval, že "... skutečnost, že poškozený již předjížděl kolonu vozidel, v níž jela i stěžovatelka, v době, kdy zahájila odbočování vlevo, je prokázána nejen výpověďmi svědků S., Z. a M., kteří popsali jízdu motocyklů v levém jízdním pruhu - v té době prázdném, ale i rychlostí jízdy poškozeného a jeho reakcí na vjetí stěžovatelky do jeho jízdní dráhy. Soud zejména vycházel ze znaleckého posudku a výpovědi znalce Ing. R. R., přičemž nevyhověl návrhům obhajoby na další doplnění dokazování znaleckým zkoumáním technických okolností předmětné nehody a řidičské způsobilosti poškozeného." Odvolací soud pak v postupu soudu prvního stupně pochybení neshledal, a to pokud šlo jak o výrok o vině včetně hodnocení výpovědi jednotlivých svědků, tak o výrok o trestu a výrok o náhradě škody. Podle názoru odvolacího soudu závěry znaleckého posudku znalce Ing. R. R. spolu s ostatními důkazy tvoří uzavřený řetěz důkazů, o kterých nejsou pochybnosti.
Ústavní soud konstatuje, že jak odvolací, tak i dovolací soud respektovaly při výkladu aplikovaných ustanovení jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly je izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Soud prvního stupně zjistil správně všechny relevantní okolnosti, které na vznik a průběh konkrétní dopravní nehody měly vliv, ke zjištění příčiny dopravní nehody byl přibrán příslušný soudní znalec a soud na základě závěrů jeho znaleckého posudku a svědeckých výpovědí svědků v řízení provedených dospěl k závěru, že v daném případě došlo k zavinění z nedbalosti, neboť povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem byly dány současně. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž namítala, že v řízení před soudy nebyla respektována zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny. Jak Ústavní soud obdobně judikoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 (in Sb. n. u. ÚS, svazek č. 28, usnesení č. 37), k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost protichůdných výpovědí svědků či závěrů znaleckých posudků, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
Ústavní soud dále posoudil námitky stěžovatelky vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, č. j. 8 Tdo 1204/2006-264. Ústavní soud považuje za nepochybné, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Úmluva výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině podústavního práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka sice své výhrady předložila jako otázky právní povahy, fakticky však brojila proti okolnostem, které jsou vyjádřeny ve skutkovém zjištění výroku o vině, s nimiž se neztotožnila a nepovažovala je za správné. Ústavní soud konstatuje, že závěrům, ke kterým Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl, nelze z ústavně právního hlediska vytknout pochybení.
Pokud se týká odkazů stěžovatelky na citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, Ústavní soud konstatuje, že je považuje za nepřípadné, neboť obecné soudy se v provedeném trestním řízení od závěrů v nich citovaných neodchýlily. Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelce bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jejích práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád i trestní zákon interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů tedy není v dané věci na místě.
Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Z důvodů zde uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu