ECLI:CZ:US:2007:4.US.1503.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1503/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. C., zastoupeného JUDr. Věrou Krčmovou, advokátkou v Třebíči, Kpt. Jaroše 755/2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2005, č. j. 49 Co 275/2003-251 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007, č. j. 21 Cdo 1350/2006-293, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 6. 2007, která splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 7 C 1001/95 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Třebíči dne 3. 11. 1995 domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 19. 6. 1995 a určení, že jeho pracovní poměr u zaměstnavatele ČEZ, a. s. (dále jen "ČEZ") nadále trvá. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 27. 1. 1998, č. j. 7 C 1001/95-35, ve výroku I. rozhodl, že rozvázání pracovního poměru výpovědí podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce je neplatné, ve výroku II. zamítl návrh na určení, že pracovní poměr stěžovatele u ČEZ nadále trvá. Na základě podaného odvolání ČEZ do výroku I. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 15 Co 247/98, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o neplatnosti rozvázání pracovního poměru zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Třebíči poté rozsudkem ze dne 27. 1. 2000, č. j. 7 C 1001/95-122, návrh na určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné, zamítl. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání a Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 15 Co 316/2000, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl ČEZ dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 8. 2003, č. j. 21 Cdo 533/2003-180, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť podle názoru dovolacího soudu krajský soud důvodnost žaloby neposuzoval z hlediska, zda jednání stěžovatele (dlouhodobý faktický výkon stěžovatele v odboru obchodu po rozhodnutí o organizační změně a jeho setrvalý postoj k nabízené změně sjednaného druhu práce v průběhu této doby a nadále atd.) nelze kvalifikovat jako zneužívání subjektivního práva zaměstnance na újmu zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zákoníku práce a zda v něm nelze spatřovat okolnost, která má význam z hlediska úvahy o podmínkách poskytnutí soudní ochrany před neoprávněným rozvázáním pracovního poměru ve smyslu ustanovení §64 zákoníku práce. Krajský soud v Brně posoudil předpoklady pro dání výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost stanovené ustanovením §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce i splnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce a dospěl k závěru, že ČEZ nabídkovou povinnost neporušil. Podle závěrů krajského soudu "...nelze přehlédnout, že výpověď z pracovního poměru ze dne 19. 6. 1995 je v pořadí druhou výpovědí, kterou stěžovatel od ČEZ obdržel. Této výpovědi předcházela výpověď z pracovního poměru ze dne 23. 6. 1994, kterou ČEZ rovněž odůvodnil nadbytečností stěžovatele. Stěžovateli tedy nikdy nešlo o realizaci smyslu nabídkové povinnosti podle ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce, jejímž cílem je, aby v důsledku dohody o změně sjednaných pracovních podmínek, uzavřené v návaznosti na nabídku nového pracovního místa učiněnou zaměstnavatelem, nemuselo dojít k jednostrannému rozvázání pracovního poměru výpovědí". Krajský soud proto rozsudkem ze dne 9. 11. 2005, č. j. 49 Co 275/2003-251, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, ve kterém vyslovil nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že v jeho případě byly naplněny předpoklady pro podání výpovědi pro nadbytečnost, a to zejména pokud se týkalo otázky provedení organizační změny zaměstnavatelem a splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele. Nejvyšší soud v Brně podané dovolání stěžovatele usnesením ze dne 3. 4. 2007, č. j. 21 Cdo 1350/2006-293, odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl u ČEZ zaměstnán od 1. 9. 1983, posledně ve funkci vedoucího oddělení MTZ. ČEZ mu dal dne 19. 6. 1995 výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, přičemž důvod k výpovědi ČEZ spatřoval v tom, že ke dni 1. 7. 1992 "v souvislosti s organizační změnou v útvaru 6060 - odbor MTZ" byla rozhodnutím ředitele ze dne 1. 6. 1992 zrušena stěžovatelem zastávaná funkce "vedoucího oddělení nákupu" a protože (dle tvrzení ČEZ) dne 27. 5. 1994 opětovně vyslovil nesouhlas s návrhem změny pracovní smlouvy na funkci "referenta obchodu" a odmítl i jinou možnost pracovního uplatnění. Ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval jeho argumentací ohledně tzv. organizační změny a z ní vyplývající nadbytečností, šikanou jeho osoby ze strany ČEZ ani nesplněnou nabídkovou povinností. Odvolací soud podle názoru stěžovatele vadně hodnotil neúplně provedené důkazy, zjištěný skutkový stav soud hodnotil pouze z hlediska tvrzení a důkazů předložených ČEZ a tím dospěl k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení. Rozhodnutí dovolacího soudu pak stěžovatel vytýká, že důvody zrušení rozsudku prvního stupně redukoval pouze na ten důvod, že odvolací soud pouze udělil pokyny k doplnění dokazování a i odstranění procesních pochybení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud podle tvrzení stěžovatele zcela opomenul právní názor vyslovený odvolacím soudem v usnesení, kde je výslovně uvedeno, že právním názorem odvolacího soudu je soud prvního stupně vázán. Na podporu svých argumentů ohledně řádně zjištěného skutkového stavu a postupu podle čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93 a III. ÚS 61/94.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel polemizuje s právními závěry, které přijal jak odvolací, tak i dovolací soud, přičemž v řízení před nimi vedeném usiloval v podstatě stejnými tvrzeními o vyhovění svému návrhu.
Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení zákoníku práce v napadených rozhodnutích citovaných, k tomu Ústavní soud konstatuje, že neshledal, že by odvolací soud tyto normy svévolně aplikoval bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, ani neshledal, že by právní závěry tímto soudem učiněné byly v extrémním nesouladu se vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud se vznesenými námitkami stěžovatele i návrhy na provedení důkazů podrobně zabýval. Jak bylo ověřeno, odvolací soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí o tom, zda se jednalo o organizační změny a zda byla splněna nabídková povinnost patřičně logicky a srozumitelně zdůvodnil. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Nejvyšší soud se pak dovoláním stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry o tom, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný, náležité odůvodnil. Odůvodnění napadených rozhodnutí shledal Ústavní soud zcela v souladu s dikcí ustanovení §157 a §167 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné již uvedenou argumentaci opakovat a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny), jehož se stěžovatel dovolává a které v sobě zahrnuje dodržení zásady spravedlivého procesu jako nedílné součásti práva na soudní ochranu, při respektování principu "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy principu umožňujícímu každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a principu kontradiktorního řízení, tedy práva účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93 a III. ÚS 61/94, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť Ústavní soud nezjistil, že by v posuzovaném případě obecné soudy porušily obecné procesní předpisy či zásady vyjádřené v hlavě páté Listiny, a to pokud se týká principu rovnosti účastníků řízení ani namítaných procesních námitek stěžovatele ohledně důkazního řízení včetně tzv. opomenutých důkazů.
Ústavní soud neshledal právní názory uvedené v odůvodnění napadených rozhodnutí v rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Proto podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu