ECLI:CZ:US:2007:4.US.154.07.1
sp. zn. IV. ÚS 154/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti I. L., zastoupené JUDr. F. Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2006, čj. 32 Odo 734/2005-123, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2004, čj. 30 Co 330/2004-103, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2004, čj. 51 C 129/2002-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2007 se Ivana Latková (dále též "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhala, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva zaručená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 24. 6. 1999 u Krajského obchodního soudu v Ostravě proti České podnikatelské pojišťovně, a.s., se sídlem v Praze 4, domáhala zaplacení 1 220 086,- Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o pojistné plnění, na které jí vznikl nárok v důsledku havárie motorového vozidla, jež bylo u žalované pojištěno.
Ve věci bylo rozhodováno nalézacím a odvolacím soudem vícekrát.
Obvodní soud pro Prahu 4, jemuž byla věc postoupena usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2002, rozsudkem ze dne 27. 4. 2004 žalobu zamítl (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a řízení v rozsahu 220 016,- Kč s přísl. zastavil (výrok III.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. 9. 2004 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek byl právnímu zástupci žalobkyně doručen dne 23. 11. 2004.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2006 dovolání žalobkyně, jehož přípustnost dovodila z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jako nepřípustné odmítl. Dospěl k závěru, že odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávné právní posouzení. Za této situace není oprávněn se zabývat namítanou vadou řízení, spočívající v použití důkazů z trestního řízení v civilním řízení.
III.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdila, že jí nebyla poskytnuta soudní ochrana, neboť ve věci rozhodující obecné soudy porušily zásady spravedlivého procesu.
Uvedla, že obecné soudy prováděly dokazování a hodnocení důkazů formálně. Vycházely pouze z listinných důkazů a obsahu trestního spisu Okresního soudu v Bruntále 3 T 31/99. Nevyslechly účastníky řízení a neprovedly všechny navržené důkazy nutné k posouzení merita věci, zejména výslechy svědků M. L., P. L., Z. P., a to i přesto, že provedení těchto důkazů bylo navrhováno již v žalobě a poté i v průběhu řízení. Obecné soudy se nevypořádaly s návrhem, aby jako důkaz nebyly použity důkazy obsažené v trestním spise Okresního soudu v Bruntále 3 T 31/99, neboť pro soud byl závazný toliko výrok o vině Z. P. vyslovený v rozsudku sp. zn. 3 T 31/99. Ač tedy předložila řadu listinných důkazů a navrhovala provedení důkazů dalších, které by mohly přispět k objasnění sporných otázek, obecné soudy se jimi bez bližšího zdůvodnění odmítly zabývat a v odůvodnění rozhodnutí jen obecně poukázaly na ustanovení §415 a §799 odst. 1 obč. zákoníku a na čl. 12 bod d) pojistných podmínek. V takovém postupu obecných soudů spatřuje stěžovatelka porušení zásad hodnocení důkazů ve smyslu §132 o.s.ř. a porušení pravidel spravedlivého procesu.
Závěrem stěžovatelka poukázala na nepřiměřenou dobu trvání soudního řízení. Žaloba byla podána dne 22. 6. 1999 a rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího bylo vydáno dne 23. 9. 2004, tedy po více než pěti letech, přičemž svým postupem průtahy nezavinila. Tím byl porušen článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
IV.
Obvodní soud pro Prahu 4, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 27. 4. 2004. Je toho názoru, že soudy všech stupňů postupovaly v souladu s občanským soudním řádem a že v řízení před soudem prvního stupně nedošlo k porušení žádného základního práva zaručeného Ústavou nebo Listinou.
V.
Ústavní soud se seznámil se spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 51 C 129/2002, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Stěžovatelka především tvrdila porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny nesprávným procesním postupem nalézacího a odvolacího soudu při dokazování a hodnocení důkazů.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva nestanoví jakákoliv pravidla dokazování. Z toho ovšem nelze dovodit, že lze akceptovat i důkaz získaný v rozporu se zákonem. Je věcí obecných soudů hodnotit provedené důkazy a význam kteréhokoliv důkazu stranou navrženého. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení posuzované jako celek, včetně způsobu, jakým byly získány důkazy, bylo spravedlivé ve smyslu článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy. Při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy však není jeho úkolem rozhodnout, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda a v jaké míře se obecné soudy dopustily (údajně) právních nebo skutkových omylů, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé ze základních práv nebo svobod zakotvených v Listině či Úmluvě; k tomu v případě stěžovatelky dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Uvedenému odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy České republiky, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález III.ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)].
K tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy neprovedly jí navrhované důkazy, Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. V opačném případě zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb.n.u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Stěžovatelka, jak výše již konstatováno, tvrdila, že obecné soudy nevyslechly účastníky řízení, zejména žalobkyni, a jako důkaz neprovedly všechny navržené důkazy nutné k posouzení merita věci, zejména výslechy svědků, M. L., P. L., Z. P. Obecné soudy se také nevypořádaly s jejím návrhem, aby jako důkaz nebyly použity důkazy obsažené v trestním spise Okresního soudu v Bruntále 3 T 31/99, když pro soud je závazný toliko výrok o vině Z. P. vyslovený v rozsudku sp. zn. 3 T 31/99.
Z vyžádaného spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 7. 2003, čj. 21 Co 185/2003-53, k odvolání žalované zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 2. 2003 zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu I. stupně k dalšímu řízení; soud I. stupně v intencích tohoto usnesení měl doplnit dokazování, jednotlivé důkazy v souhrnu s ostatními důkazy zhodnotit a své rozhodnutí odůvodnit způsobem dle §157 odst. 1 o.s.ř.
Podle protokolu o jednání před soudem I. stupně dne 23. 10. 2003 (č.l. 57 spisu) návrhy na doplnění dokazování vznesla pouze žalovaná. V podání ze dne 19. 11. 2003 (č.l. 59 spisu) žalobkyně žádné návrhy na doplnění dokazování neuvedla.
Podle protokolu o jednání před soudem I. stupně dne 25. 11. 2003 (č.l. 62 spisu) žalobkyně též žádné návrhy na doplnění dokazování neuvedla.
Podle protokolu o jednání před soudem I. stupně dne 20. 4. 2004 (č.l. 84 spisu) "Účastníci ... již nedoplňují svá skutková tvrzení a nenavrhují žádné důkazy.".
V odvolání ze dne 15. 6. 2004 (č.l. 90 spisu) žalobkyně jakákoliv tvrzení ohledně porušení principů spravedlivého procesu v průběhu dokazování nepřednesla.
Také podle protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 28. 9. 2004 (č.l. 99 spisu) žalobkyně jakákoliv tvrzení ohledně porušení principů spravedlivého procesu v průběhu dokazování neuvedla.
V dovolání stěžovatelka mj. namítla (obdobně jako v ústavní stížnosti), že obecné soudy při rozhodování vycházely z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 3 T 31/99, a neprovedly všechny navržené důkazy, zejména výslechy svědků M. L., Z. P. a P. L. Těmito námitkami se dovolací soud z důvodů uvedených v napadeném usnesení nezabýval.
Z výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky o porušení principů spravedlivého procesu při dokazování před nalézacím a odvolacím soudem tím, že soudy opomněly o důkazních návrzích stěžovatelek rozhodnout, resp. v odůvodnění svých rozhodnutí nezdůvodnily, proč navrhované důkazy neprovedly, nemá oporu ve spise a je tudíž zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o namítané dokazování trestním spisem Okresního soudu v Bruntále 3 T 31/99, Ústavní soud poukazuje na obecnou zásadu zakotvenou v ustanovení §125 o.s.ř., dle něhož: "Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, .............". Uvedená zásada neplatí absolutně, jak již výše bylo konstatováno. Důkaz, který byl pořízen nebo opatřen v rozporu se zákonem, nelze jako nepřípustný provést. To ovšem o předmětném trestním spise nelze oprávněně tvrdit.
V ústavní stížnosti stěžovatelka též namítala, že řízení před nalézacím a odvolacím soudem bylo zatíženo zbytečnými průtahy; samostatné stížnostní žádání však stran této výtky v petitu návrhu nepředložila.
V této souvislosti Ústavní soud především připomíná svoji konstantní judikaturu, dle níž průtahy v řízení před obecnými soudy (byť by i existovaly a byly nedůvodné) samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Jen jako obiter dictum doplňuje Ústavní soud, že nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo dne 27. 4. 2006, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně základního práva porušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku zákonem č. 160/2006 Sb. přijaté právní úpravy předběžné uplatnění nároku na náhradu škody, respektive žaloba o náhradu škody v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců od uplatnění nároku (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno (v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy) pak plyne, že jsou-li uvedené prostředky právním řádem dány k dispozici, není je možno obcházet zahájením řízení o ústavní stížnosti.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě před tím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům nedůvodně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci zbytečných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, náleží v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.
Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), byť by i byla petitorně formulována, byla by proto nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 90 Ústavy. Citovaný článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky nezakládá, neboť (spolu s článkem 95 Ústavy) obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález IV.ÚS 285/02, Sb.n.u., sv. 30, str. 193 (195-6)].
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu