ECLI:CZ:US:2007:4.US.1695.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1695/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Ing. D. P., právně zastoupeného JUDr. Ph.D. Monikou Forejtovou, Karlovo nám. 28, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 17 C 298/2003, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 12 Co 8/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 7. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů. Vzhledem k tomu, že návrh byl podán v elektronické formě, byl posléze doplněn návrhem ve formě písemné.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Okresní soud v Teplicích rozhodl rozsudkem ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 17 C 298/2003, ve věci žaloby o výživné manželky tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na výživném manželky za dobu od 23. 7. 2003 do 28. 4. 2005 částku 127.342,- Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 12 Co 8/2006, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť soudy neprovedly důkaz navržený stěžovatelem k prokázání rozhodných skutečností týkajících se mravnosti nároků bývalé manželky, a to navzdory tomu, že tento důkaz soud původně zamýšlel provést a jeho neprovedení spolehlivě neodůvodnil. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 376/2000 a IV. ÚS 201/04. Soudy měly porušit princip rovnosti účastníků řízení, neboť vycházely především z důkazů předložených a navržených protistranou. Stěžovatel ve svém návrhu odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 606/04 a II. ÚS 249/97, které se věnují otázce dobrých mravů. Bývalá manželka stěžovatele neplnila po právu své povinnosti manželky, které jí v obecné rovině ukládá zákon o rodině, neboť stěžovateli ani "neprala, nežehlila a nestarala se o jídlo". Vzhledem k tomu, že se manželka již několik let před rozvodem rozhodla vést manželství k rozpadu, nemohla se domáhat na bývalém manželovi jakéhokoli plnění.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Co se týče námitky navržených a neprovedených důkazů, je třeba konstatovat, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Z ústavněprávního hlediska je třeba se zabývat především tím, zda obecný soud řádně odůvodnil neprovedení navrženého důkazu. Z napadeného rozsudku okresního soudu vyplývá, že dle jeho názoru nelze výslechem MUDr. R. K. zjistit žádnou skutečnost, jež by byla relevantní pro posouzení existence rozporu placení výživného žalobkyni s dobrými mravy. Dle náhledu Ústavního soudu je takto provedené odůvodnění ústavně konformní.
Napadá-li stěžovatel otázku dobrých mravů, je třeba opět konstatovat, že její posouzení je na obecných soudech, přičemž Ústavní soud by byl příslušný zasáhnout pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly. To se však v předmětném případě nestalo. Z napadených rozsudků obecných soudů je zřejmé, že manželé si nerozuměli téměř v žádné oblasti manželského soužití, což vedlo v jejich vztahu ke konfliktům. Tato skutečnost sama o sobě však ještě neznamená, že by manželka jednala v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel spatřuje uvedený rozpor především v tom, že mu "neprala, nežehlila a nestarala se o jídlo", přičemž však již neuvádí, z čeho dovozuje alespoň morální povinnost manželky zajišťovat uvedené manželovy potřeby. Jedná se sice o tradiční pohled na roli ženy, ovšem tento zcela pomíjí její emancipaci, a to nejen ve společnosti, ale i v rodině a odpovídá spíše počátku minulého století.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu