ECLI:CZ:US:2007:4.US.1698.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1698/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky 4 K s. r. o., se sídlem Kladno, Milady Horákové 2764, IČ: 463 48 328, zastoupené JUDr. Ivanem Hejdukem, advokátem se sídlem Kladno, Oty Peška 343, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2007, č. j. 9 Cmo 184/2007-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2007, č. j. 9 Cmo 184/2007-205 s tím, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na rovné postavení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z podané ústavní stížnosti a přiložené přílohy Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala k Městskému soudu v Praze proti žalované Československé obchodní bance, a. s. (dále jen "ČSOB a. s.") návrh na vydání platebního rozkazu, kterým se domáhala zaplacení částky 123,381.627,- Kč s přísl. Jmenovaný soud dne 29. 9. 2005 pod sp. zn. 61 Ro 2529/2005 vydal platební rozkaz, kterým uložil ČSOB a. s. žalovanou částku zaplatit. ČSOB a. s. podala proti platebnímu rozkazu odpor. Na den 18. 10. 2006 bylo soudem prvního stupně nařízeno jednání. ČSOB a. s. jednání zmeškala a proto Městský soud v Praze vydal rozsudek pro zmeškání, kterým uložil ČSOB a. s. žalovanou částku zaplatit. ČSOB a. s. podala návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, který Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 16. 2. 2007, sp. zn. 49 Cm 204/2005, zamítl. ČSOB a. s. podala proti tomuto rozhodnutí odvolání a Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 5. 2007, č. j. 9 Cmo 184/2007-205, které je napadeno ústavní stížností, napadené usnesení změnil a rozsudek pro zmeškání ze dne 18. 10. 2006, č. j. 49 Cm 204/2005-79, zrušil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně si zajistil dostatek zjištění, soud odvolací se však neztotožnil s jejich hodnocením a proto napadené rozhodnutí změnil a vyhověl návrhu ČSOB a. s. na zrušení rozsudku pro zmeškání.
Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo zasaženo do jejího ústavního práva na rovnost účastníků řízení před soudem. Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká jednostranné hodnocení provedených důkazů, které je v rozporu s postupem podle ustanovení §153b o. s. ř. a polemizuje s důvody, pro něž odvolací soud rozsudek pro zmeškání zrušil.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž není přípustný.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) . Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ústavní stížnost je tedy třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou i samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud nebyla ochráněna ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu i v této projednávané věci.
Systém ústavního soudnictví v České republice je tedy založen především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených a podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě, kdy věc není ukončena pravomocným rozhodnutím soudu ve věci samé, nýbrž se vrací k dalšímu řízení, je ústavní stížnost nepřípustná [srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 338 a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 125/2006 in ASPI: 32032 (JUD)]. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního stupně změněno a rozsudek pro zmeškání zrušen. Za této situace nelze než uzavřít, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva - k tomu, aby se jí mohl Ústavní soud zabývat. Řízení dále pokračuje a stěžovatelka má zachovánu možnost v dalším průběhu soudního řízení disponovat všemi svými procesními právy.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2007
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka