ECLI:CZ:US:2007:4.US.176.06.1
sp. zn. IV. ÚS 176/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem Advokátní kanceláře v Liberci, Moskevská 638/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5T 170/2005, ze dne 11. 1. 2006, usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5 Tdo 1048/2005, ze dne 12. 10. 2005, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 31 To 53/2005, ze dne 9. 3. 2005, a rozsudku Okresního soudu v Liberci, č. j. 6 T 287/2004-200, ze dne 14. 12. 2004, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci, č.j. 6 T 287/2004-200, ze dne 14.12.2004, uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. z. se spoluobviněným J. F. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením k výkonu trestu do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel se spoluobviněným dopustit tím, že dne 19. 6. 2004 kolem 8.45 hod. v Liberci v herně MAXIM spoluobviněný J. F. namířil na J. M. krátkou střelnou zbraň, donutil jej kleknout a přiložil mu zbraň na záda a přitom oba po něm požadovali sdělení o uložení peněz, které měl stěžovatel odcizovat, když společně takto způsobili škodu 148.370,- Kč. Stěžovatelem podané odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací zamítl usnesením, sp. zn. 31 To 53/2005, ze dne 9. 3. 2005. Stěžovatel pak usnesení o zamítnutí odvolání napadl dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením, sp. zn. 5 Tdo 1048/2005, ze dne 12. 10. 2005, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné s konstatováním, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a je zčásti nedůvodné a zčásti nenaplňuje uplatněný dovolací důvod. Následně podal ministr spravedlnosti ČR ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, kterou Nejvyšší soud ČR usnesením, sp. zn. 5T 170/2005, ze dne 11. 1. 2006, zamítl.
3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž podle jeho názoru došlo zejména k porušení jeho práva na spravedlivý proces, vytýká nesprávné hmotně právní posouzení věci a nesprávné hodnocení důkazů s připuštěním důkazů získaných nezákonným postupem, čímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže, aniž by mu byla prokázána vina. Došlo tak k porušení zásady „in dubio pro reo“.
4. K uvedeným tvrzením stěžovatel uvádí, že mu bylo dne 4. srpna 2004 sděleno obvinění pro trestný čin loupeže ve spolupachatelství, kdy jediným důkazem byla výpověď spoluobviněného J. F., který byl policejním orgánem vyslechnut k podání vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. a na otázku, jak se jmenuje kamarád, s nímž se chystali přepadnout obsluhu herny, nejprve odpověděl, že se k tomu nechce vyjadřovat. K další otázce vyslýchajícího: „Jmenuje se J. H.“? spoluobviněný J. F. odpověděl: „Ano, jmenuje“. Podle názoru stěžovatele ale šlo o návodnou otázku, kdy spoluobviněný pak již nadále souhlasně takto vypovídal. Kromě této výpovědi však podle názoru stěžovatele nikdo jiný a nic jiného neprokazuje, že on skutečně tuto loupež spáchal. Stěžovatel dále poukazuje, že J. F. jako spoluobviněný byl k podání vysvětlení vyslechnut v nepřítomnosti obhájce, ačkoliv šlo o případ nutné obhajoby. K použitým důkazům stěžovatel dále uvádí tyto námitky:
- Přepadená obsluha herny pečlivě popsala F. a v hlavním líčení označila pachatelem F., kterého poznala, druhou osobu neoznačila a nepoznala, ačkoliv stěžovatel i v řízení připouštěl, že je v herně častým hostem a s personálem se osobně zná. Obsluha ho měla údajně identifikovat podle hlasu, protože se pachatelé ptali, kde jsou peníze. K tomu stěžovatel namítá, že s ohledem na svou známost s personálem si v herně často půjčoval menší částky peněz a věděl přesně, kde je hotovost uložena, a nemusel by se tedy takto ptát, pokud by sám byl skutečně pachatelem.
- Stěžovatel je majitelem bubínkového revolveru, který dobrovolně vydal. Je pravda, že J. F. jej pro účely řízení uměl popsat, neboť jej předtím u stěžovatele viděl. Popis zbraně, který uvádí obsluha herny, se však s popisem této zbraně rozchází.
- Přepadená obsluha herny podle podaného vysvětlení z 19. 6. 2004 uvádí, že oba pachatelé byli zarostlí, muž č. 2, ve kterém soud spatřuje stěžovatele, „…byl zarostlý, tedy strniště do toho centimetru. Byl to cikán. Nikdy předtím jsem jej zde neviděl“. V hlavním líčení dne 14. 12. 2004 pak již obsluha vypovídá, že první měl „černé vousy, asi 1 cm dlouhé“ a „druhý měl „také vousy, stejné jako ten první...“, načež v rozsudku je možno se na str. 3 dočíst, že stěžovatel „falešné vousy si vyrobil z vlasů a poté nalepil...“, zatímco F. si „nabarvil řasenkou vousy“. Stěžovatel si měl podle výpovědi F. nalepit „plnovous z ostříhaných vlasů, které někde vzal, protože nebyly jeho“, které pak měli podle výpovědi F. po provedené loupeži spálit. Několik svědků však vidělo toho dne stěžovatele a nikdo z nich neuvádí, že by si všimli čehokoliv nezvyklého v jeho obličeji.
- Nejen tyto „plnovousy“ ale i části oblečení měl stěžovatel s údajným spolupachatelem F. po loupeži pálit v Proseči za halou, kterou má pronajatu společnost, pro kterou stěžovatel pracuje. V ten den v hale pracovalo několik zaměstnanců společnosti včetně mistra. Vzhledem k výpadku proudu se pohybovali i po této betonové ploše a žádný z nich si nevšiml ohně mezi zaparkovanými vozidly, když oheň musel být dostatečně silný, aby spálil sako.
- Výpověď svědka M. N., který potvrzuje stěžovateli alibi na dobu spáchání loupeže, byla soudy shledána nevěrohodnou, a to z důvodu, že pokud by stěžovatele, se kterým N. žije ve společné domácnosti, viděl doma ještě v 9:00 hodin ráno, nebyl by schopen za 2 hodiny dojet do Hlinska tak, aby se v 11:10 prezentoval na taneční soutěži. Soud vychází z osobní zkušenosti, přičemž důkaz, kterým je svědecká výpověď, vyvrací způsobem, který trestní řád nezná - osobní zkušeností soudce. Pokud by bylo zapotřebí vyvrátit nebo potvrdit tuto výpověď, mohl být za tímto účelem proveden vyšetřovací pokus nebo znalecký posudek. Stěžovatel je přesvědčen, že takovým svévolným dokazováním, kdy se soudce stává sám svědkem v řízení, které rozhoduje, je nepřípustným způsobem zasahováno do jeho ústavou zaručeného práva na spravedlivý proces.
- Při rozhodování o výši trestu stěžovatele byl soud veden zjištěním, že stěžovatel „především loupež vymyslel, kdy dobře znal místo činu, zejména ukrytí peněz, a konečně se před spácháním zamaskoval.“, ačkoliv ze žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by to skutečně byl stěžovatel, kdo tuto loupež vymyslel, kdy i F. byl v herně častým hostem, i on místo činu dobře znal, i on se před spácháním prokazatelně maskoval a navíc jediný použil zbraň. Byl přitom potrestán mírnějším trestem než stěžovatel.
- Soudem tvrzené finanční problémy stěžovatele nejsou prokázány, přičemž stěžovatel v řízení předložil doklad o svém zaměstnání, v němž v roce 2004 dosáhl čistého výdělku 186.065 Kč.
5. Stěžovatel po celou dobu trestního řízení spáchání trestného činu popírá. Obecné soudy výrok o jeho vině založily na výpovědi spoluobviněného F., kterou podle stěžovatelova názoru od něho policejní orgán získal příslibem nižšího trestu. K prokázání své neviny stěžovatel navrhoval provedení rekognice nebo výslech svědků: tanečního partnera nezl. K. B. M. M., M. S., M. J., M. Ž. a B. V., kteří mohou potvrdit, kde a v jakém přibližném čase se obviněný nacházel dne 19. 6. 2004. Provedení výslechů těchto svědků však bylo soudem odmítnuto, neboť údajně dalšího dokazování nebylo zapotřebí. Stěžovatel je proto přesvědčen, že byly v řízení opatřovány pouze důkazy jednostranně zaměřené k prokázání jeho viny. K nezákonnosti užitých důkazů stěžovatel doplňuje, že v průběhu hodnocení důkazů byl hodnocen i úřední záznam uvedený na č.1. 92, kde je výslovně uvedeno, že se týká „přepadení obsluhy benzínového čerpadla OMW“, je tedy důkazem, prováděným k jinému řízení.
6. V odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tz 170/2005, ze dne 11. ledna 2006, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona, se připouští, že mezi důkazy existují rozpory, Nejvyšší soud však neshledává tyto rozpory za podklad k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, neboť i přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu stěžovatelem. Soud pak v následujícím nikterak nezdůvodňuje, z jakého důvodu rozpory v důkazech neshledává dostatečným podkladem k rozhodnutí o porušení zákona. Důsledkem toho, že se žádný ze soudů nevypořádal s námitkami stěžovatele vztahujícími se k neúplnému dokazování a nesprávnému hodnocení důkazů, pak je i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jeho dovolání. Pokud jeho dovolání brojilo především proti faktu, že předchozí rozhodnutí spočívaly na nesprávním právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, pak mělo být toto dovolání, opírající se o tento dovolací důvod, určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, což se nestalo.
7. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti argumentuje některými nálezy Ústavního soudu týkajícími se důkazního řízení a hodnocení důkazů. Obecné soudy však podle jeho názoru v rozporu s principy vtělenými do citovaných nálezů v trestní věci stěžovatele nepostupovaly tak, aby jeho vina byla prokázána bez rozumných pochybností, porušily zásadu obžalovací, provedené důkazy hodnotily svévolně, tzn. v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř., kdy skutková zjištění o vině stěžovatele jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, takže nemůže obstát ani jejich právní hodnocení. Vyslovuje proto návrh, aby jím v trestním řízení navrhované a obecnými soudy neprovedené důkazy (výslech šesti svědků) nyní provedl Ústavní soud, dále aby k posouzení věrohodnosti svědka M. N. znovu provedl jeho výslech, provedl vyšetřovací pokus na dobu jeho ujetí cesty do Hlinska a provedl rovněž rekognici s obsluhou herny.
8. Napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho základní právo na osobní svobodu a právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 1, 2 Listiny), dále právo na soudní ochranu podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. S ohledem na tento zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a ve výrocích týkajících se stěžovatele taktéž napadený rozsudek Okresního soudu v Liberci, zrušil. Současně s ústavní stížností stěžovatel navrhuje ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí napadených ústavní stížností.
9. V pozdějším doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že podal návrh na povolení obnovy řízení, který Okresní soud v Liberci usnesením, sp. zn. 5 Nt 1801/2006, ze dne 7. 11. 2006, zamítl. Proti tomuto zamítavému usnesení podal stěžovatel bezprostředně při jeho vyhlášení stížnost, kterou posléze prostřednictvím svého právního zástupce odůvodnil. Stěžovatel dále zaslal Inspekci ministra vnitra podnět, ve kterém vyslovuje své podezření, že „postup policie při vyšetřování v jeho věci vykazuje ... přestupky a porušení zákona“. Současně stěžovatel informuje, že v trestní věci loupeže na benzínové pumpě, v níž vystupuje rovněž jeho spoluobviněný J. F., podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch F. spoluobviněného M. K. a Nejvyšší soud ČR k podané stížnosti vyslovil, že v předmětném trestním řízení byl porušen zákon a odsuzující rozsudek Okresního soudu v Liberci a zamítavé usnesení o odvolání Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, zrušil.
II.
10. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 6T 287/2004, a spis Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5 Tz 170/2005, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu ČR.
11. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí obdobné námitky, které uplatnil v řízení před soudy obou stupňů, v řízení o dovolání a následně byly i předmětem řízení o stížnosti pro porušení zákona. Stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch stěžovatele byla usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 Tz 170/2005, z důvodů, na něž pro stručnost soud tímto odkazuje, zamítnuta podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná. Nejvyšší soud neporušil svým rozhodnutím právo stěžovatele na spravedlivý proces, právo na účinné opravné prostředky, ani jinak nezasáhl do základních práv stěžovatele. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
12. Shora uvedené vyjádření Nejvyššího soudu ČR k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
13. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznesl na svoji obhajobu již v průběhu hlavního líčení, v písemném odůvodnění odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 14. 1. 2005 (č.l. 212-216), v průběhu veřejného zasedání (č.l. 226), v podaném dovolání a byly vysloveny i v ministrem spravedlnosti podané stížnosti pro porušení zákona. Uvedenými námitkami se obecné soudy zabývaly, ale nepřisvědčily jim.
14. Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova polemika s hodnocením provedených důkazů. Stěžovatel především namítá, že obecné soudy vycházely z důkazů, které ho usvědčovaly a pominuly důkazy svědčící v jeho prospěch. Stěžovatel zejména zpochybňuje výpověď spoluobviněného J. F., který ho označil při podávání vysvětlení za spolupachatele loupeže, což, jak tvrdí stěžovatel, byl jediný důkaz, na jehož základě mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin loupeže ve spolupachatelství. Podle jeho názoru bylo sdělení spoluobviněného F. při podávání vysvětlení reakcí na návodnou otázku. Jak ale v této souvislosti zdůrazňují i oba obecné soudy, spoluobviněný J. F. uvedl stěžovatele jako spolupachatele rovněž do protokolu, když byl následně po podání vysvětlení vyslýchán jako obviněný, a tuto výpověď v průběhu celého řízení neměnil, přičemž velmi podrobně popsal celou přípravu a průběh loupeže a roli stěžovatele v ní (č.l. 48-52). Jeho výpověď byla zcela spontánní a popsal i detaily, které byly pro celou věc spíše vedlejší. Rozhodujícím důkazem byla tedy výpověď spoluobviněného F. při jeho výslechu a nikoliv jeho předcházející vyjádření při podávání vysvětlení. Tuto F. výpověď nepřímo potvrdila i jeho družka, když po jeho vzetí do vazby žádala po stěžovateli prostřednictvím SMS zprávy část peněz z herny. Soudy v této souvislosti zvažovaly také okolnost, zda by spoluobviněný F. trestním stíháním stěžovatele něco získal a dospěly k závěru, že nikoliv. Pokud stěžovatel namítá, že J. F. jako spoluobviněný byl při podávání vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. vyslechnut v nepřítomnosti obhájce, ačkoliv šlo o případ nutné obhajoby, pak Ústavní soud s odkazem na §158 odst. 5 tr. ř. a související ustanovení připomíná, že povaha podání vysvětlení nevyžaduje účast obhájce. Podání vysvětlení slouží toliko ke zvážení, zda bude osoba vyslechnuta jako svědek. Obecné soudy se rovněž podrobně zabývaly tvrzeními stěžovatele k jeho identifikaci obsluhou herny, zejména pokud jde o svědeckou výpověď J. M. Vycházely z jednoznačné identifikace spoluobviněného F. obsluhou herny a ze skutečnosti, že druhý pachatel byl maskován a zabránil, aby mu bylo vidět do obličeje.
15. K námitce stěžovatele, že si v herně půjčoval menší částky peněz a věděl přesně, kde je hotovost uložena, a nemusel by se tedy ptát po penězích, obecné soudy konstatovaly, že obvinění nejprve vybrali menší peníze ze zásuvek u baru a pak se teprve ptali po dalších penězích z trezoru. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že se rozchází popis bubínkového revolveru uváděný obsluhou herny, jímž měl být spáchán trestný čin, a revolveru, jehož je stěžovatel majitelem, pak nalézací soud dospěl k jednoznačnému názoru, že typ zbraně a délka odpovídají popisu J. F. i svědka J. M. Stěžovatel neupřesňuje, v čem se podle jeho názoru popisy revolveru rozcházejí. Námitkou stěžovatele zpochybňující místo pálení použitého oblečení v Proseči nad Nisou se zabýval odvolací soud a konstatoval, že při policejní obhlídce provedené bezprostředně po výpovědi obviněného F., což bylo ale prakticky již několik týdnů po loupeži, nebylo možné již nalézt místo, kde došlo k pálení, neboť betonový povrch parkoviště pro nákladní auta byl znečištěn oleji a dalšími zbytky materiálu. Stěžovatel v této souvislosti argumentuje také výpadkem proudu, v jehož důsledku se někteří pracovníci z haly měli podle stěžovatele pohybovat po předmětné betonové ploše a museli by si tedy ohně všimnout. K tomu Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatel v jím podaném odvolání tuto skutečnost neuváděl, a proto se touto námitkou ani odvolací soud nezabýval.
16. Oba obecné soudy se podrobně zabývaly věrohodností výpovědi svědka M. N., který měl potvrzovat stěžovatelovo alibi na dobu spáchání loupeže. Jeho výpověď shledaly nevěrohodnou především s ohledem na okolnost, že M. N. je dlouholetý partner stěžovatele, žije s ním asi deset let ve společné domácnosti a má tedy k němu osobní vztah a zájem na tom, aby stěžovatel nebyl v řízení postižen. Vzhledem ke vzdálenosti, kvalitě vozovky a dopravní situaci při cestě do Hlinska, kterou svědek N. absolvoval se dvěma nezletilými dětmi na taneční závody, soud navíc zpochybnil N. tvrzení, že ještě v 9 hodin, tj. v době loupeže, pobýval se stěžovatelem v bytě. Soud při hodnocení výpovědi svědka, zda mohl za daných podmínek vzdálenost více než 120 kilometrů ujet za 2 hodiny, vycházel z obecně známé zkušenosti doplněné logickou úvahou. Nešlo tedy v tomto případě o připuštění důkazu získaného nezákonným postupem, jak tvrdí stěžovatel. Pokud jde o výši uloženého trestu, vyložily oba obecné soudy své úvahy, kterými se při stanovení výše trestu řídily a Ústavnímu soudu s odkazem na čl. 40 odst. 1 Listiny, který stanoví, že jen (obecný) soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, nepřísluší výši trestu přehodnocovat. Stěžovatel dále označil za neprokázané tvrzení soudů o jeho finančních problémech. Obecné soudy v tomto směru vycházely z výpovědi spoluobviněného F., který uvedl, že se se stěžovatelem ocitli ve finanční tísni, protože hráli na automatech. Stěžovatel sám rovněž přiznal, že hrával na automatech s většími prohrami a konstatoval, že v době spáchání trestného činu měl úvěry ve výši asi 150.000,- (č.l. 64). Jeho hru na automatech potvrdil i jeho dlouholetý partner M. N., ale věděl jen o prohrách v řádu tisíců korun.
17. Ke stěžovatelem tvrzené nezákonnosti důkazu úředním záznamem na č.l. 92, v jehož nadpisu je uvedeno, že jde o úřední záznam z provedeného šetření ve věci loupežného přepadení obsluhy benzínového čerpadla OMW, Ústavní soud z připojených spisových materiálů zjišťuje, že chyba je pouze v nadpisu v označení věci, pro níž je prováděno šetření. Ze souvislosti je zřejmé, že předmětné policejní šetření ze dne 4. 8. 2004 se nepochybně vztahuje k loupežnému přepadení herny MAXIM a navazuje na vyjádření obviněného J. F. při jeho výslechu téhož dne k loupeži herny.
18. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že obecnými soudy nebyl nade vší pochybnost zjištěn skutkový stav věci a prokázána vina bez rozumných pochybností, pak Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněných námitek k hodnocení výpovědí svědků a k neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ústavnímu soudu v tomto smyslu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Toto mu přísluší pouze za situace, pokud by při důkazním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Ústavní soud se tak může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku.
19. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, jež jsou jim bezprostředně známy. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné podstatné nové argumenty, kterými by se již podrobně obecné soudy v řízení před nimi prováděném nezabývaly. Oba obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě vyjádřily ke všem námitkám stěžovatele. Při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci soudy vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Je věcí obecných soudů, které zjišťují skutkový stav jen v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí, aby posoudily nezbytnost provedení jednotlivých důkazů, což se týká i důkazů navrhovaných stěžovatelem.
20. Stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání vytýká, že pokud jeho dovolání brojilo proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, pak mělo být dovolání určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, což se nestalo. K této námitce Ústavní soud uvádí, že institut dovolání jako projev svobodné volby zákonodárce je postaven, navazujíc i na Listinu a Úmluvu, na dvojstupňovosti trestního řízení a neupravuje právo na jakýkoliv přezkum. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat. Pokud se napadeného usnesení o dovolání Nejvyššího soudu ČR týče, pak jím prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován (srov. např. usnesení sp. zn. III ÚS 282/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, usn. č. 23). Stran druhého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., k němuž Nejvyšší soud ČR uvedl, že ve vztahu ke stěžovateli nedošlo k jeho naplnění a dovolání proto v této části odmítl jako nedůvodné, stěžovatel své námitky nevznáší.
21. Zamítavému usnesení Nejvyššího soudu ČR o stížnosti pro porušení zákona stěžovatel vytýká, že ač toto rozhodnutí připouští existenci rozporů mezi důkazy, neshledává tyto rozpory za podklad k uplatnění pravidla in dubio pro reo. Ústavní soud ve vztahu k uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu posuzoval z hlediska zásad ústavněprávního přezkumu, zda řízení před Nejvyšším soudem respektovalo důsledně rámec předznačený především ustanoveními §266 a násl. tr. ř., resp. zda Nejvyšší soud dostál požadavkům přezkumu, jež jsou zde na něho kladeny, a zda procesní postupy a přijaté závěry při hodnocení napadených rozhodnutí nižších soudů jsou i konformní zásadám, jež plynou z ústavněprávního kontextu. Se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti jde především o otázku, jak Nejvyšší soud posuzoval stížností pro porušení zákona napadená rozhodnutí z hlediska náležité aplikace ustanovení trestního řádu a odpovídajících procesních zásad, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., zejména dokazování (§89 a násl. tr. ř.) a zákonem stanovené způsoby provádění důkazů, rozsah dokazování a nakládání s důkazními návrhy, proces hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jakož i vztah mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, a zda Nejvyšší soud důsledně hodnotil též úvahy nižších soudů, jimiž učiněná skutková zjištění promítly do právních závěrů, resp. zda je založily na zákonu odpovídající interpretaci hmotného práva. Pro ústavněprávní hodnocení napadeného rozhodnutí je rozhodující, že z obsahu jeho odůvodnění je zřejmé, že se Nejvyšší soud vypořádal se všemi ve stížnosti vznesenými námitkami, v dostatečné míře dal najevo, jakými úvahami se řídil, a jeho závěry nepostrádají přesvědčivou a logicky konzistentní základnu a rovněž v procesním postupu mu nelze vytknout pochybení. To se týká i stěžovatelovy kritiky zjištěného skutkového stavu, včetně tvrzeného opomenutí zásady in dubio pro reo.
22. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti porušení práva na soudní ochranu podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, pak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení těchto práv by došlo tehdy, pokud by komukoliv v rozporu s nimi byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 37). Po prostudování všech napadených rozhodnutí Ústavní soud nezjistil, že by stěžovateli bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů a nemohl v tomto směru stěžovatelovým tvrzením přisvědčit, včetně jím tvrzeného porušení zásady in dubio pro reo. Právo na spravedlivý proces přitom v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele.
23. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a soudní ochranu, jakož i práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1, 2 Listiny), přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je projevem nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat.
24. K návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozhodnutí napadených ústavní stížností ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud uvádí, že tento postup by přicházel v úvahu pouze v případě, že by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Je-li ústavní stížnost odmítána, pak vzhledem k akcesorické povaze takového návrhu sdílí tento její osud a netřeba ani výslovného negativního výroku.
25. Z důvodů výše uvedených se ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítají podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu