ECLI:CZ:US:2007:4.US.1821.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1821/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. J. K., zastoupeném JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 18, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 2 Ko 26/2007, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2007, č. j. 39 K 94/99-625, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 7. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Výrokem I. usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 2. 2007, č. j. 39 K 94/99-625, byla zamítnuta žádost stěžovatele a dalších ve výroku uvedených osob o ustanovení právního zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Výrokem II. pak byly osoby uvedené ve výroku I. vyzvány k předložení advokátem sepsaného dovolání ve lhůtě 15 dnů od doručení předmětného usnesení. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") následně usnesením ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 2 Ko 26/2007, výrok I. rozhodnutí krajského soudu potvrdil (výrok I. usnesení vrchního soudu) a odvolání proti výroku II. pro nepřípustnost odmítl (výrok II. usnesení vrchního soudu).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěry obecných soudů, že jeho osobní a majetkové poměry neodůvodňovaly osvobození od soudních poplatků a nebyly tak splněny podmínky pro ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Stěžovatel měl za to, že obecné soudy při rozhodování o jeho žádosti o ustanovení právního zástupce pochybily jednak v tom, že nepřihlédly ke všem předloženým důkazům, v důsledku čehož dospěly k nesprávným právním závěrům, a dále v tom, že svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodnily. Tím měly obecné soudy porušit ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1 Listiny. Stěžovatel dále uvedl, že Zemědělské družstvo Mostiště, v řízení před obecnými soudy v postavení úpadce, dlouhodobě činí úkony, jimiž se pokouší zmařit uspokojení stěžovatele a dalších oprávněných osob, což vede ke značné časové a právní náročnosti řízení. V důsledku odepření právního zastoupení tak bylo stěžovateli závažně ztíženo uplatňování jeho práv. V podání ze dne 25. 6. 2007, na něž se stěžovatel ve své ústavní stížnosti odvolával, pak stěžovatel namítal nesprávnost poučení o nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu, resp. stěžovatel se domníval, že by dovolání mělo být přípustné ze zákona proti každému rozhodnutí, u nějž nebylo dosaženo nápravy cestou řádného opravného prostředku. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 2 Ko 26/2007, a usnesení krajského soudu ze dne 26. 2. 2007, č. j. 39 K 94/99-625, zrušil.
II.
Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Přitom shledal, že ústavní stížnost je způsobilá věcného přezkumu pouze ve vztahu k části výroku I. usnesení krajského soudu; ve zbytku byla ústavní stížnost podána osobou zjevně neoprávněnou, resp. jednalo se o ústavní stížnost nepřípustnou.
Stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí jako celek (en bloc), ačkoliv do jeho práv byla zjevně způsobilá zasáhnout pouze ta část výroku I. usnesení krajského soudu, která se bezprostředně týkala jeho osoby, resp. jeho žádosti o ustanovení právního zástupce. Ve vztahu k dalším částem výroku I. usnesení krajského soudu, týkajících se žádostí dalších osob, bylo proto třeba považovat stěžovatele za osobu k podání ústavní stížnosti zjevně neoprávněnou a Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost v této části odmítnout dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Co se týče výroku II. usnesení vrchního soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání proti výroku II. usnesení krajského soudu, ústavní stížnost je v této části nepřípustná. Měl-li stěžovatel za to, že jeho odvolání vůči výroku II. usnesení krajského soudu bylo odmítnuto neoprávněně, mohl výrok II. usnesení vrchního soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 2 Ko 26/2007, napadnout žalobou pro zmatečnost, přípustnou dle §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Jestliže tak neučinil, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), proto Ústavní soud jeho ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud tedy věcně přezkoumal pouze část výroku I. usnesení krajského soudu, vztahující se k osobě stěžovatele. Dle §30 odst. 1 občanského soudního řádu předseda senátu ustanoví účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Dle §30 odst. 2 téhož předpisu vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem, ustanoví předseda senátu účastníkovi v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů. V projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a z tohoto důvodu jeho žádost o ustanovení právního zástupce z řad advokátů zamítly.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, publikovaný ve Sbírce zákonů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 17, nález č. 33, str. 235 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy, a zejména vrchní soud jako soud odvolací, se osobními a majetkovými poměry stěžovatele zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž jejich právní závěry se ve vztahu ke skutkovým zjištěním jeví jako přiléhavé. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Za situace, kdy u stěžovatele nebyly shledány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tedy za situace, kdy nebyla splněna nutná podmínka pro ustanovení právního zástupce dle §30 odst. 2 občanského soudního řádu, bylo již zcela bez významu, zda se jednalo o věc právně složitou či nikoliv.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že proti napadenému rozhodnutí vrchního soudu mělo být přípustné dovolání, nutno podotknout, že z ústavního pořádku ani z mezinárodních smluv o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána, nevyplývá povinnost zákonodárce včlenit do právního řádu mimořádný opravný prostředek, jímž by bylo možno napadnout libovolné rozhodnutí odvolacího soudu. Dokonce i právo na odvolání je zakotveno pouze ve vztahu k rozhodování v trestních věcech (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Jestliže tedy dle §236 odst. 1 občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pouze ta rozhodnutí, u nichž to zákon připouští, přičemž rozhodnutí napadené ústavní stížností takovým rozhodnutím není, nejedná se o neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu