ECLI:CZ:US:2007:4.US.1824.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1824/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. L., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Hrabová, Místecká 329/258, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 2007, č.j. 32 Cdo 1045/2007-66, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2006, č.j. 51 Co 48/2006-53, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2006, č.j. 31 C 489/2005-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, neboť stěžovatel obdržel výzvu k vyjádření ve smyslu ust. §114b odst. 1 o.s.ř., avšak ve stanovené lhůtě se nevyjádřil. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno Krajským soudem v Ostravě, dovolání stěžovatele pak bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatel vytýká okresnímu soudu, že vydal rozsudek pro uznání, když dle mínění stěžovatele nebyly pro to splněny podmínky. Konkrétně stěžovatel namítá, že soud nedodržel zákonem stanovenou formu rozhodnutí, když o výzvě nerozhodl samostatným usnesením, ale učinil ji součástí platebního rozkazu. Dále stěžovatel uvádí, že je mu známo, že Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil, že v případě výzvy dle ust. §114b odst. 1 o.s.ř. se nemusí jednat o samostatné usnesení, ale tato výzva může být vtělena do platebního rozkazu. Stěžovatel ovšem dovodil, že jestliže se podáním odporu proti platebnímu rozkazu tento ruší, ruší se i výroky, které jsou jeho součástí. V řešení této otázky spatřoval stěžovatel zásadní právní význam rozhodnutí Nejvyššího soudu o svém dovolání. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že jako otázku zásadního právního významu v podaném dovolání identifikoval otázku, zda je možné vydat výzvu dle §114b odst. 1 o.s.ř. jako součást platebního rozkazu. Tyto otázky dle stěžovatele nejsou totožné a Nejvyšší soud se měl vyjádřit k jím formulované otázce, místo aby pouze odkázal na svou předchozí judikaturu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelem v závěru, že otázka nastolená stěžovatelem se z hlediska odpovědi na ni liší od otázky Nejvyšším soudem již řešené a sice, zda výzva dle §114b odst. 1 o.s.ř. musí být vydána samostatným rozhodnutím, nebo zda takové usnesení může obsahovat platební rozkaz. Tato problematika je podrobně vyložena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2003 sp.zn. 32 Odo 616/2003, na které odkazuje Nejvyšší soud i v napadeném rozhodnutí:
"Podle ustanovení §114b odst. 2 o. s. ř. usnesení podle odstavce 1 může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tomto případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu.
Jak je zřejmé z výše citovaných ustanovení, může soud usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. vydat i ve věci, ve které rozhodl platebním rozkazem. Povinnost vyjádřit se ve věci a povinnost označit důkazy je žalovanému ukládána "podmíněně", tedy za předpokladu, že podá odpor proti platebnímu rozkazu. Lhůta k vyjádření ani zde nesmí být kratší než 30 dnů a soud ji stanoví ode dne podání odporu. V takovém případě doručí žalovanému současně, to jest jedinou zásilkou, jak platební rozkaz, tak usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 414-415). Závěr, že usnesení podle ustanovení §114b o. s. ř. je nutno žalovanému doručit jedinou zásilkou (současně s platebním rozkazem) pak vyplývá právě z "podmíněnosti" usnesením ukládané povinnosti a vzájemné provázanosti obou těchto rozhodnutí, když při doručování prostřednictvím držitele poštovní licence by jinak nebylo možné bez jakýchkoli pochybností zaručit, že usnesení podle ustanovení §114b o. s. ř. bude žalovanému doručeno dříve, než podá odpor proti platebnímu rozkazu."
Z výše uvedeného vyplývá, že povinnost vyjádřit se k výzvě je účastníku ukládána za předpokladu, že podá odpor proti platebnímu rozkazu. Eventualita nástupu povinnosti, kterou výzva vymezuje, je tedy neoddělitelně spojena s momentem podání odporu, což je současně moment zrušení platebního rozkazu, jak poukazuje stěžovatel. Jestliže tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že usnesení o výzvě dle §114b odst. 1 o.s.ř. může být obsaženo v platebním rozkazu, odpověděl zároveň na otázku, zda se toto usnesení automaticky spolu s platebním rozkazem ruší. Jelikož účinek výzvy nastupuje až po podání odporu proti platebnímu rozkazu, výzva tedy s odporem přímo počítá a je na něm závislá, je nemyslitelné, aby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tuto výzvu lze vydat společně s platebním rozkazem, pokud by tento závěr zároveň znamenal, že se výzva podáním odporu ruší. K tomu je třeba dodat, že o nezávislosti usnesení o výzvě dle §114b odst. 1 o.s.ř. na samotném platebním rozkazu je evidentně přesvědčen i sám stěžovatel, který brojil proti jejich vydání v rámci jednoho rozhodnutí. Stejně, jako nemá posun směrem k racionalizaci formy (spočívající ve vydání obou rozhodnutí společně) vliv na účinnost usnesení o výzvě, nelze dospět k závěru, že usnesení bez dalšího sdílí osud platebního rozkazu, se kterým sdílí papír, na němž je vytištěno.
Ačkoliv tedy Nejvyšší soud neodpověděl na stěžovatelem nastolenou otázku přesně takovými slovy, jakými ji stěžovatel vymezil, odpověď na ni je obsažena v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud tedy svým postupem nezasáhl do základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu