ECLI:CZ:US:2007:4.US.191.06
sp. zn. IV. ÚS 191/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele K. V., zastoupeného Mgr. Lukášem Hrabcem, advokátem se sídlem v Ostravě, Smetanovo náměstí 1180/7, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2006, č. j. 57 Co 49/2006-24, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 12. 2005, č. j. 12 C 151/2005-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 4. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Jelikož stěžovatel nebyl zastoupen advokátem, byl Ústavním soudem vyzván k odstranění vad podání, k čemuž po opakovaném prodloužení lhůty došlo dne 15. 1. 2007.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 12. 2005, č. j. 12 C 151/2005-7, byl odmítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, jelikož stěžovatel nesložil jistotu ve výši 50 000 Kč, jak mu ukládá ustanovení §75b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 2. 2006, č. j. 57 Co 49/2006-24, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno.
Stěžovatel namítal, že obecné soudy dospěly k nesprávnému závěru, když jeho návrh odmítly pro nesložení jistoty s poukazem na to, že se nejedná o případ uvedený v ustanovení §75b odst. 3 občanského soudního řádu. Stěžovatel splňoval podmínky pro osvobození od soudních poplatků, jelikož řízení, v jehož rámci podával návrh na nařízení předběžného opatření, bylo podle ustanovení §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), osvobozeno od soudních poplatků. Toto osvobození mělo být dle názoru stěžovatele automaticky vztaženo i na povinnost hradit jistotu podle §75b odst. 1 občanského soudního řádu. V žalobě o náhradu škody ze dne 3. 6. 2005 bylo rovněž uvedeno, že u stěžovatele jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků dle §138 občanského soudního řádu, stěžovatel se proto domníval, že v okamžiku podání návrhu na vydání předběžného opatření osvědčil splnění podmínky uvedené v §75b odst. 3 písm. f) občanského soudního řádu. Navíc v dané věci hrozilo nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by stěžovateli mohla vzniknout újma a bylo zřejmé, že stěžovatel nemůže jistotu bez své viny složit, což vyplývalo z obsahu návrhu na nařízení předběžného opatření. Obecné soudy však tyto skutečnosti zcela pominuly a rozhodly v rozporu s ustanovením §153 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 občanského soudního řádu a v rozporu s ustanovením §75b občanského soudního řádu, čímž porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení okresního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 12 C 151/2005-7, a usnesení krajského soudu ze dne 28. 2. 2006, č. j. 57 Co 49/2006-24, svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a po odstranění jejich vad splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že posouzení podmínek pro vydání rozhodnutí o předběžném opatření náleží do kompetence obecných soudů (článek 90 Ústavy ČR). Ústavní soud se zpravidla necítí být povolán v těchto případech do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat, jelikož předběžná opatření neurčují práva a povinnosti účastníků řízení konečným způsobem a návrh na vydání předběžného opatření lze podat opakovaně. Ústavní soud je však povinen zvážit, zda obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem a v souladu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, č. 158, str. 171, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, č. 178, str. 327).
Ustanovení §75b odst. 1 občanského soudního řádu stanoví, že k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, je navrhovatel povinen složit nejpozději ve stejný den, kdy podal u soudu návrh na nařízení předběžného opatření, jistotu ve výši 50 000 Kč. Podle §75b odst. 3 písm. f) občanského soudního řádu nemusí být jistota uhrazena, osvědčí-li navrhovatel spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření, že jsou u něj splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Podle §75b odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu nemusí být jistota složena též v případě, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mohla navrhovateli vzniknout újma, a navrhovatel spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit. Z dikce těchto ustanovení plyne, že navrhovatel musí s ohledem na splatnost jistoty doložit splnění podmínek dle §75b odst. 3 písm. f) a g) občanského soudního řádu nejpozději společně s návrhem na nařízení předběžného opatření (srov. Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 297). V projednávané věci stěžovatel v návrhu na vydání předběžného opatření netvrdil, že by měl být povinnosti složit jistotu zproštěn a ani neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by v jeho případě byly splněny podmínky dle §75b odst. 3 písm. f) a g). Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce, že splnění těchto podmínek bylo možno dovodit již z textu samotné žaloby. Jedinou zmínkou v žalobě byla výtka stěžovatele na adresu obecných soudů, že jej tyto v předcházejících řízeních neosvobodily od soudních poplatků; takové tvrzení však nelze v žádném případě považovat za osvědčení toho, že podmínky pro osvobození byly u stěžovatele splněny. Ani ve svém odvolání proti usnesení okresního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 12 C 151/2005-7, stěžovatel neuvedl žádné relevantní skutečnosti, pouze tomuto soudu vytýkal, že jej nepoučil o okolnostech, za nichž není třeba jistotu složit, a povšechně tvrdil, že soudu mělo být z dostupných důkazů zřejmé, že částkou 50 000 Kč nedisponuje. Za těchto okolností shledal Ústavní soud závěr obecných soudů, že se v projednávané věci nejednalo o případ uvedený v §75b odst. 3 občanského soudního řádu, ústavně konformním. Pokud jde o argument, že povinnost složit jistotu se na stěžovatele vůbec nevztahovala, neboť řízení jako takové bylo od soudních poplatků osvobozeno, nutno konstatovat, že stěžovatel tuto námitku v řízení před obecnými soudy neuplatnil, proto se jí Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti nemohl věcně zabývat.
Jelikož Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2007
Miloslav Výborný předseda senátu