ECLI:CZ:US:2007:4.US.197.06.1
sp. zn. IV. ÚS 197/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. H, zastoupeného Mgr. R. G., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1438/2005, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 6 To 48/2005, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 T 25/2001-241, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 39 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudce Okresního soudu v Karviné JUDr. O. Ch., který jako samosoudce rozhodoval ve věci v prvním stupni, nebyl soudcem nestranným a bylo na místě, aby rozhodl o svém vyloučení. Jeho podjatost podle stěžovatelova názoru vznikla až v průběhu soudního řízení, kdy byla způsobena opakujícími se názorovými střety mezi stěžovatelovým obhájcem a soudcem. Soudce by podle stěžovatelova názoru neměl nikdy připustit, aby se tyto neshody promítly do jeho postoje k věci a obžalovanému a pokud takový stav nastane, je na místě, aby soudce rozhodl o svém vyloučení. Podjatost stěžovatel dovozuje ze dvou okolností:
- soudce konal hlavní líčení dne 20. 2. 2003 v nepřítomnosti stěžovatelova obhájce, ačkoliv se tento řádně omluvil, a vydal toho dne také rozsudek, na němž nechal vyznačit doložku právní moci, ač rozsudek pravomocný nebyl. Krajský soud v Ostravě pak tento rozsudek zrušil. V mezidobí nicméně došlo v důsledku chybného postupu soudce k odnětí stěžovatelova řidičského průkazu.
- dne 11. 11. 2004 konal soudce hlavní líčení, aniž by o průběhu pořizoval zvukový záznam ve smyslu §55b tr. ř. a tuto skutečnost u jednání zmínil. Odvolací soud si ohledně vysvětlení této skutečnosti vyžádal zprávu, v níž soudce uvedl, že v jednací síni č. 101 se běžně hlavní líčení nekonají a proto se zde běžně nahrávací zařízení nepoužívá a dochází zde k jeho výpadkům. Stěžovatel toto vysvětlení považuje za účelové.
Jelikož podle názoru stěžovatele rozhodoval v řízení před soudem I. stupně vyloučený soudce, bylo tak zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
3. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly zásadní důkaz ke zjištění příčiny dopravní nehody, neboť nenechaly vypracovat znalecký posudek z oboru silniční dopravy. Stěžovatel považuje za nepochybné, že poškozený stál se svým kamionem v místě, kde není dovoleno stání, náhle otevřel dveře svého vozidla a vstoupil do vozovky. Nepočínal si přitom náležitě opatrně a nebylo již ve stěžovatelových silách nehodě zabránit. I v tomto stěžovatel spatřuje dotčení jeho práva na spravedlivý proces. Dále stěžovatel namítá, že na skutek, tak jak je vymezen v rozsudku, nedopadá kvalifikace ublížení na zdraví dle ustanovení §224 odst. 1, 2 tr. z., neboť k této kvalifikaci je nutno dovodit porušení důležité povinnosti a vznik těžké újmy na zdraví. V odsuzujícím rozsudku není uvedena jediná výtka k jeho jízdě, kterou by bylo možno označit za porušení důležité povinnosti a dle konstantní judikatury je ke vzniku těžké újmy na zdraví potřeba, aby doba léčení přesáhla 6 týdnů. V daném případě je ve skutkové větě uvedena doba léčení nejméně 6-8 týdnů, ve smyslu zásady in dubio pro reo je pak nezbytné vycházet z doby léčení 6 týdnů a nikoliv delší 6 týdnů. Rozpor skutkové a právní věty tak představuje také porušení čl. 39 Listiny. Stěžovatel proto v závěru navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 6 T 25/2001 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné.
5. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvádí, že senát Nejvyššího soudu postavil své rozhodnutí na závěru, dle něhož dovolání je zjevně neopodstatněné, což založilo důvod jeho odmítnutí dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V předmětné ústavní stížnosti stěžovatel opakuje argumentaci uvedenou v jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 6 To 48/2005, na kterou Nejvyšší soud podrobně reagoval ve svém rozhodnutí. Také s námitkou porušení čl. 39 Listiny, jež stěžovatel spatřuje v rozporu skutkové a právní věty, přičemž namítá, že na skutek, tak jak je vymezen, nedopadá kvalifikace ublížení na zdraví dle ustanovení 224 odst. 1, 2 tr. z., se Nejvyšší soud podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Týkají-li se pak stížnostní body předmětné ústavní stížnosti skutkové polemiky, přesahují tím rámec dovolacího přezkumu, pročež Nejvyššímu soudu nepřísluší se k nim meritorně vyjadřovat. V závěru vyjádření Nejvyšší soud ČR s odkazem na své usnesení navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
6. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření odkazuje k obsahové stránce stěžovatelových námitek na odůvodnění svého rozsudku ze dne 15.3.2005, ve kterém jsou jak otázky konání hlavního líčení dne 20.2.2003 v nepřítomnosti stěžovatelova obhájce, tak i problém konání hlavního líčení dne 11.11.2004, kdy o jeho průběhu byl pořízen zvukový záznam ve smyslu ustanovení §55b tr. ř., řešeny. Krajský soud rovněž nesdílí názor stěžovatele o případné podjatosti soudce, který věc rozhodoval. Pokud je dále namítáno, že obecné soudy neprovedly zásadní důkaz ke zjištění příčiny dopravní nehody, když nenechaly k návrhu stěžovatele vypracovat znalecký posudek z oboru silniční dopravy, je rovněž nutno odkázat na zdůvodnění učiněná v rozhodnutí soudu k tomuto problému, neboť nebylo pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a skutečností rozhodných pro výrok o vině. Také k námitce, že není náležitě dovozena těžká újma na zdraví u poškozeného, protože se vychází z doby léčení nejméně 6-8 týdnů, a tudíž tato doba nepřesáhla 6 týdnů, soud rovněž v tomto odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ze kterého mimo jiné vyplývá, že příslušný znalec dovozuje průměrnou dobu léčení v rozmezí 6-8 týdnů, ale připouští i delší, a za tohoto stavu proto délku zmíněného léčení nelze omezovat toliko na dobu hraniční. Taktéž vznesené námitce vůči náležitému nedovození a neodůvodnění kvalifikačního pojmu porušení důležité povinnosti ze strany stěžovatele nelze přisvědčit, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu ze dne 11. 11. 2004 vyplývá zcela věcné zdůvodnění a také okolnost, která je uvedená ve výrokové části zmíněného rozhodnutí a obsahuje skutečnost, že A. H. řídil předmětné motorové vozidlo ve stanovenou dobu a čas po předchozím požití alkoholických nápojů, což nesporně naplňuje zákonné znaky zmíněné právní kvalifikace a tato skutečnost je vyjádřena porušením ust. §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., na což krajský soud ve svém rozhodnutí odkázal. Krajský soud proto nesouhlasí s názorem vysloveným v ústavní stížnosti, že by příslušnými rozhodnutími byly porušeny čl. 36 odst. 1 a 39 Listiny, a navrhuje podanou ústavní stížnost zamítnout.
7. Okresní soud v Karviné ve svém vyjádření uvádí, že nemůže přijmout námitky stěžovatele, které podal prostřednictvím tehdejšího obhájce Mgr. R. G. Odkazuje v této věci na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR, se kterými se zcela ztotožňuje. Trestní řízení u soudu prvního stupně probíhalo poměrně dlouhou dobu a jak obhájce, tak případně i stěžovatel předkládali různé návrhy, kterým buď bylo vyhověno, nebo soud uznal, že tyto jsou nadbytečné, a proto byly zamítnuty. Nakonec pak se hodnocení všech důkazů děje na základě vlastního přesvědčení soudce. V průběhu celého trestního řízení u soudu prvního stupně obžalovaný ani jeho obhájce nevyslovili námitky podjatosti soudce JUDr. Ch., takže on sám neměl důvod se hodnotit jako podjatý, když tomu tak nebylo. Soud má za to, že v průběhu celého trestního řízení se dostatečně zabýval všemi navrhovanými důkazy, připustil všechny důkazy, pokud uznal, že tyto mohou přinést další poznatky. Dokonce na návrh obhájce byl, jako jeden z mála posudků, vypracován posudek na přístroj Dräger. Soud neví, o jakých názorových střetech mezi stěžovatelovým obhájcem a soudcem stěžovatel v ústavní stížnosti hovoří, snad tyto jsou vztahovány právě k návrhům, které byly soudem zamítnuty. Veškeré krajským soudem uložené úkoly při vrácení věci byly splněny. O tom, jak dalece se soud v průběhu celého trestního řízení zabýval otázkou viny a neviny a hodnotil všechny důkazy, pak svědčí i rozsudek, který zní příznivěji oproti obžalobě. Soud má za to, že tak, jak cituje i Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 30.1.2006, naopak ze strany obhájce se jednalo o určité obstrukce. V podání, jak soud zjišťuje, se jedná o stále se opakující námitky, které se ale v průběhu trestního řízení u soudu prvního stupně nevyskytovaly. Na základě odvolání stěžovatele rozhodoval pak Krajský soud v Ostravě, který výrok o vině nezměnil, snížil pouze uložený trest. V odůvodnění svého rozsudku se už tehdy zabýval všemi námitkami obhájce a jak je patrno, zabýval se dostatečně i otázkou viny, a to zejména ve vztahu k porušení důležité povinnosti ustanovení §224 odst. 1, 2 tr. z. Nakonec se těmito všemi námitkami v neposlední řadě zabýval i Nejvyšší soud ČR, který dovolání odmítl. V závěru svého vyjádření považuje okresní soud za nezbytné zdůraznit, že dle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnost, že pro poměr k věci nebo osobám, kterých se úkon týká, nemůže nestranně rozhodnout. V posuzované věci se jednalo o věc, která byla soudci JUDr. Ch. přidělena na základě rozvrhu práce. Soudce stěžovatele neznal, takže neměl důvod být podjatý, a pokud byly z jeho strany zamítnuty některé návrhy podané obhájcem, nemá toto nic společného s nějakou podjatostí, jedná se o běžný postup soudu. Nakonec o nestrannosti soudce svědčí i samotný rozsudek, který zní příznivěji než byla podaná obžaloba.
8. Shora uvedená vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
9. Jak Ústavní soud zjišťuje z připojeného spisového materiálu, Okresní soud v Karviné rozhodoval v dané trestní věci opakovaně po zrušujících rozhodnutích odvolacího soudu, přičemž ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 T 25/2001-241, odsoudil stěžovatele za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. z. k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců a současně mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit dne 3. 3. 2001, kdy po předchozím požití alkoholických nápojů nepřizpůsobil rychlost jízdy jím řízeného vozidla, nesledoval situaci v silničním provozu a zcela bezdůvodně sjel k pravému okraji vozovky, kde srazil jednoho z řidičů nastupujícího do zaparkovaného kamionu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 6 To 48/2005, rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výroku o vině a po zrušení výroku o trestu byl stěžovatel nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou let a trestu zákazu činnosti na dobu dvou let. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. c) tr. ř., přičemž se podrobně zabýval stěžovatelovými námitkami stran nenaplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. z. a stěžovatelem tvrzenou podjatostí soudce JUDr. Chmiely. Se stěžovatelovými námitkami se však neztotožnil.
10. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznesl na svoji obhajobu již v písemném odůvodnění odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, v průběhu obou veřejných zasedání a v dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že obecné soudy se zmíněnými námitkami stěžovatele obsáhle zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(.
11. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Základ ústavní stížnosti představuje stěžovatelova polemika s hodnocením provedených důkazů. Stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly zásadní důkaz ke zjištění příčiny dopravní nehody, neboť nenechaly vypracovat znalecký posudek z oboru silniční dopravy, který by prokázal, že stěžovatel dopravní nehodu nezavinil. K této stěžovatelově výhradě se ve svých rozhodnutích vyslovily nalézací i odvolací soud, přičemž odvolací soud, který v průběhu trestního řízení opakovaně několikrát zrušil odsuzující rozsudky nalézacího soudu a uložil mu provedení doplnění dokazování, shledal stav dokazování, z něhož vycházel ústavní stížností napadený rozsudek soudu nalézacího, za náležitý a nevyžadující doplnění dokazování o tento důkaz.
13. Ke stěžovatelově výhradě k hodnocení provedených důkazů obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněné námitky k neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu. Ústavnímu soudu v tomto smyslu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Toto mu přísluší pouze za situace, pokud by při důkazním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Ústavní soud se tak může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku.
14. Stěžovatel dále namítá, že na skutek, tak jak je vymezen v rozsudku, nedopadá kvalifikace ublížení na zdraví dle ustanovení §224 odst. 1, 2 tr. z., neboť k této kvalifikaci je nutno dovodit porušení důležité povinnosti a vznik těžké újmy na zdraví. Touto stěžovatelovou námitkou se k jeho argumentaci v podaném odvolání a dovolání podrobně zabývaly jak Krajský soud v Ostravě, tak i Nejvyšší soud ČR, ale neztotožnily se s ní. K této stěžovatelově námitce, vytýkající obecným soudům nesprávný výklad a aplikaci "jednoduchého" práva, Ústavní soud připomíná, že se zřetelem na rozhraničení kompetencí je nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, ale Nejvyšší soud ČR orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů pokud se týče výkladu a aplikace "jednoduchého" práva. Úkolem Ústavního soudu v tomto směru je toliko posuzovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, kdy v souvislosti s tvrzeným nesprávným výkladem a aplikací "jednoduchého" práva by Ústavnímu soudu náleželo zasahovat do procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení trestního zákona ze strany obecných soudů pouze za situace, kdyby v něm shledal prvek libovůle či svévole, např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalismu nebo v případě, že by obecný soud své závěry vůbec neodůvodnil či tak učinil zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98, str. 17). O takový případ interpretace a aplikace práva však v projednávané věci nejde.
15. Stěžovatelovou námitkou podjatost soudce Okresního soudu v Karviné JUDr. O. Ch., který jako samosoudce rozhodoval věc v prvním stupni, se v posuzovaném trestním řízení již podrobně zabývaly odvolací i dovolací soud, aniž by se však s tvrzením stěžovatele ztotožnily. Posuzovaly přitom i stěžovatelem uváděné projevy zmíněné podjatosti, tj. konání jednoho z hlavního líčení v začátku trestního řízení v nepřítomnosti stěžovatelova obhájce, který si nezajistil substituci, a nepořízení zvukového záznamu z hlavního líčení dne 11. 11. 2004 z důvodu jednání v jiné jednací místnosti, přičemž na tuto skutečnost, jak plyne z protokolu o hlavním líčení (č.l. 235), byli přítomní upozorněni s tím, že protokol o hlavním líčení bude diktován samosoudcem. Soudy přitom konstatovaly, že stěžovatel námitku podjatosti uplatnil až ve stádiu řízení před rozhodnutím odvolacího soudu. K otázce podjatosti soudců se Ústavní soud vyjádřil opakovaně (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, č. 98, str. 11, nebo sp. zn. I. ÚS 167/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 127, str. 429) konstatováním, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může tak docházet teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
16. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně obecné soudy v řízení před nimi prováděném nezabývaly. Oba obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Ke všem námitkám stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti se ve svých rozhodnutích již podrobně vyslovily odvolací a dovolací soud a Ústavní soud neshledal důvodu se s jejich názory neztotožnit.
17. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v postupu obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny, a nezbylo tak, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu