ECLI:CZ:US:2007:4.US.1992.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1992/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. N., zastoupené JUDr. Tatianou Poupovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Antala Staška 80, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007, č.j. 17Co 56/2007-40, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2006, č.j. 40C 136/2006-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo zasaženo do jejích základních práv vyplývajících z čl. 4 Ústavy ČR a dále z čl. 1, čl. 2, čl. 4 odst.3, odst. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o nepřípustný návrh [§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu v zákonné lhůtě souběžně dovolání, o němž doposud nebylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto. Přípustnost jí podaného dovolání přitom závisí na závěru dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu]; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu].
Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak totiž konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 19, nález č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti [§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu]. Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelka podala dovolání, jehož přípustnost závisí na tom, zda dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, což představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak podala ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany i svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatelka nebyla nucena podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku [§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu].
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2007
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka