ECLI:CZ:US:2007:4.US.2060.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2060/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. J. N., zastoupeného JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Soběšická 151, o ústavní stížnosti proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu Brno IV ze dne 22. 7. 2002, č.j. 99209/02/291915/8369, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 25. 9. 2003, č.j. FŘ 110/7946/02-0107, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 12. 2005, č.j. 30 Ca 402/2003-37, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č.j. 7 Afs 130/2006-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 8. 8. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž Finanční úřad Brno IV (dále jen "finanční úřad") stěžovateli dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období kalendářního roku 1997 ve výši 3.087.890 Kč. Finanční ředitelství v Brně (dále jen "finanční ředitelství") rozhodnutím ze dne 25. 9. 2003 zamítlo odvolání stěžovatele směřující proti napadanému dodatečnému platebnímu výměru finančního úřadu. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 29. 12. 2005 v právní věci stěžovatele v postavení žalobce proti finančnímu ředitelství v postavení žalovaného, o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, zamítl žalobu stěžovatele proti napadanému rozhodnutí finančního ředitelství a upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2007 zamítl stěžovatelovu kasační stížnost proti napadanému rozsudku krajského soudu a určil právo účastníků na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel se domníval, že orgány veřejné moci vydáním napadaných rozhodnutí zasáhly do jeho práva na veřejné projednání věci a vyjádření se ke všem prováděným důkazům, jak je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tyto pak současně nerespektovaly zásady ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 5, čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud je především nucen, a to s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, konstatovat, že není vrcholem obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tak právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů, resp. ostatních orgánů veřejné moci, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel prohlašoval, že napadaná rozhodnutí orgánů veřejné moci jsou nesprávná a porušují výše naznačená práva stěžovatele a právní zásady obsažené v Listině. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž uvedl, že: "ústavní stížnost bude z jeho strany odůvodněna do 30 dnů od jejího podání, a to z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti stěžovatele".
Jelikož stěžovatel do dne vydání tohoto rozhodnutí Ústavního soudu svou ústavní stížnost, která postrádá vylíčení konkrétních skutečností, z nichž stěžovatel dovozuje dotčení ústavně zaručených práv a zásad, nedoplnil, přičemž z obsahu napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci zásah do práv, kterých se stěžovatel ve svém podání dovolává, zjištěn nebyl, Ústavnímu soudu tak nezbylo než projednávanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud tedy ústavní stížnost stěžovatele v této části odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Součást napadaných rozsudků krajského a Nejvyššího správního soudu tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě těmito výroky, což ostatně stěžovatel ani netvrdil, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu