ECLI:CZ:US:2007:4.US.2367.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2367/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Olgou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28/559, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 8. 2007, č. j. 11 Nt 617/2007-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 9. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud").
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 4. 2007, č. j. 0 Nt 719/2007-18, dle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) trestního řádu, a to v souvislosti s trestním stíháním pro skutek, v němž je spatřováno naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona, dílem dokonaného a dílem nedokonaného, ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona. Následně bylo usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2007, č. j. 2 KZV 23/2007-369, dle §71 odst. 2 trestního řádu rozhodnuto tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu. Krajský soud usnesením ze dne 7. 8. 2007, č. j. 11 Nt 617/2007-25, zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí krajského státního zástupce a dále rozhodl tak, že písemný slib stěžovatele dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se nepřijímá, stejně jako záruka ze strany V. K. a S. K. dle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Krajský soud rovněž zamítl návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka dle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Výše uvedené rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž namítal, že z doposud zjištěných skutečností nevyplývá, že by se dopustil jednání, naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu podvodu, dále že orgány činné v trestním řízení neobjasňují dostatečně pečlivě okolnosti, svědčící v jeho prospěch, přičemž stěžovatel, jsa zbaven svobody, se nemůže dostatečně účinně hájit sám, a konečně že se krajský soud nezabýval jeho námitkami, vyvracejícími důvodnost trvání vazebních důvodů ve smyslu §67 písm. a) a písm. c), a v odůvodnění svého rozhodnutí na ně nereagoval. V důsledku těchto pochybení byla dle názoru stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu ze dne 7. 8. 2007, č. j. 11 Nt 617/2007-25, zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci jiných orgánů veřejné moci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, jestliže orgány veřejné moci na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, k čemuž by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 6, nález č. 88, str. 145 a násl.).
V posuzované věci stěžovatel především namítal, že jeho trestní stíhání je nedůvodné. V této souvislosti je nutno předeslat, že úlohou Ústavního soudu není a nemůže být posuzování důvodnosti trestního stíhání stěžovatele, neboť posuzování těchto otázek náleží orgánům činným v trestním řízení. Předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu může být postup obecných soudů v tom ohledu, zda se ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou pro vzetí stěžovatele do vazby, tj. otázkou, zda "dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný". Jak patrno z odůvodnění usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2007, č. j. 2 KZV 23/2007-369, i z odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 7. 8. 2007, č. j. 11 Nt 617/2007-25, které bylo napadeno ústavní stížností, tento předpoklad byl v případě stěžovatele naplněn. Oba výše uvedené orgány v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly konkrétní skutečnosti svědčící o tom, že posuzovaný skutek byl trestným činem a že jej spáchal stěžovatel, přičemž Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o tom, že vyšetřování je orgány Policie České republiky vedeno jednostranně a že jsou přehlíženy důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele.
Co se týče tvrzené neexistence vazebních důvodů, je třeba připustit, že odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, i jemu předcházejícího rozhodnutí krajského státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, je v tomto ohledu poměrně stručné. Nicméně nelze přehlédnout, že se jedná o rozhodnutí o prodloužení vazby ve smyslu §71 odst. 2 trestního řádu, a je tedy nutno je posuzovat v souvislosti s usnesením okresního soudu ze dne 20. 4. 2007, č. j. 0 Nt 719/2007-18, na jehož základě byl stěžovatel vzat do vazby, a na něj navazujícím usnesením krajského soudu ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 11 To 212/2007, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu. Z odůvodnění těchto rozhodnutí je patrno, že existence vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu byla spatřována jednak v tom, že stěžovateli hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody, a jednak v tom, že se nezdržoval v místě svého bydliště. Pokud jde o hrozbu uložení vysokého trestu, tato byla okresním soudem konkretizována plně v intencích nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 48, str. 3 a násl.), a již tato skutečnost sama o sobě postačuje pro to, aby byl naplněn vazební důvod předvídaný ustanovením §67 písm. a) trestního řádu. Polemika stěžovatele, týkající se místa jeho pobytu, tedy není způsobilá existenci tohoto vazebního důvodu zpochybnit. Stejně tak i ve vztahu k vazebnímu důvodu dle §67 písm. c) bylo rozhodnutí krajského soudu a rozhodnutí jemu předcházející řádně odůvodněno a Ústavnímu soudu za těchto okolností nepříslušelo závěry orgánů činných v trestním řízení jakkoliv přehodnocovat.
Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu