ECLI:CZ:US:2007:4.US.237.07
sp. zn. IV. ÚS 237/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti Golden Rose Ltd., s. r. o., Kupařovice 1, 664 64 Kupařovice, zastoupené JUDr. Stanislavem Keršnerem, advokátem, AK se sídlem Orlí 18, 602 00 Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2006, čj. 3 Cmo 39/2006-120, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2005, čj. 55 Cm 328/2003-87, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, vydaných v řízení o vyloučení nemovitostí z konkurzní podstaty.
V ústavní stížnosti uvedla, že v konkurzní věci úpadce AG-ING., a.s., poté, co správkyně konkurzní podstaty zapsala do podstaty úpadce nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky, soud v souladu s ustanovením §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, stěžovatelce uložil, aby do třiceti dnů podala žalobu proti správkyni, pokud uplatňuje, že věci byly do soupisu konkurzní podstaty pojaty neoprávněně. Stěžovatelka tak dne 30. 9. 2003 učinila, avšak Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem vylučovací žalobu zamítl jako opožděně podanou, neboť odvíjel třicetidenní lhůtu k jejímu podání ode dne doručení výzvy konkurzního soudu, který stanovil fikcí podle ustanovení §47 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka však možnost použití fikce doručení zpochybňovala a tvrdila, že se v dané době v místě doručování nezdržovala, resp. nezdržoval se zde žádný z jejích společníků a jednatelů, zaměstnance neměla a činnost prostřednictvím jiných osob nevykonávala; tuto obranu však Vrchní soud v Olomouci nepovažoval za důvodnou a rozsudek krajského soudu potvrdil.
Stěžovatelka spatřovala porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly se zjištěným skutkovým stavem, rozhodly v rozporu s ním a svůj názor vágně odůvodnily odkazem na ustanovení §47 odst. 3 o. s. ř. K výkladu pojmu "zdržovat se" a k podmínkám pro vznik fikce doručení podle citovaného ustanovení o. s. ř. stěžovatelka upozornila na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Nejvyššího správního soudu, s nimiž rozhodnutí v její věci vydaná nejsou v souladu. Stěžovatelka nesouhlasila s tím, že soud neprovedl důkaz, kterým hodlala osvětlit, do které schránky poštovní doručovatelka vložila oznámení o uložení zásilky, a svoji ústavní stížnost uzavřela tvrzením, že jí v důsledku nesprávné aplikace ustanovení §47 odst. 3 o. s. ř. byla odňata možnost jednat ve věci samé před soudem, čímž bylo v konečném důsledku porušeno její vlastnické právo, neboť ztratila možnost oponovat zahrnutí předmětných nemovitostí do konkurzní podstaty úpadce.
Z rozsudků napadených ústavní stížností vyplynulo, že obecné soudy vedly dokazování za účelem zjištění, zda a jakým způsobem byla stěžovatelce doručena výzva soudu k podání vylučovací žaloby a zda okamžik jejího doručení lze stanovit za použití zákonné fikce podle ustanovení §47 odst. 3 o. s. ř. Po ověření údajů na doručence - dodejce (připojené k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2003, čj. 10 K 172/2002-133) a výslechu svědků P. a L. K., M. M., V. V. a A. V. krajský soud dospěl k závěru, že obrana stěžovatelky, že se v místě doručování v rozhodném období nezdržovala, neobstála a po zjištění, že vylučovací žaloba byla podána po stanovené třicetidenní lhůtě, ji zamítl. S tímto závěrem se ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci.
Podle odůvodnění napadených rozhodnutí byla výzva k podání vylučovací žaloby doručována stěžovatelce do vlastních rukou na adresu 664 66 K. č.1, což podle obecných soudů znamenalo, že stěžovatelka se na adrese svého sídla zdržovala. Skutečnost, že její jednatelé (manželé K.) nebyli v době doručování výzvy soudu v sídle stěžovatelky fyzicky přítomni, na tomto závěru nemohla ničeho změnit, neboť poštovní zásilka byla doručována právnické, nikoliv fyzické osobě. Z výpovědi poštovní doručovatelky, svědkyně V., poté zjistily, že při doručování výzvy soudu dne 25. 7. 2003 tato nezastihla v místě nikoho, kdo by byl oprávněn zásilku převzít (kromě jednatelů byla k přebírání písemností zmocněna svědkyně Vahalová), a proto vložila oznámení o uložení zásilky do schránky stěžovatelky a zásilku uložila na poště v Němčičkách, odkud byla po uplynutí úložní lhůty 10 dnů vrácena konkurznímu soudu zpět. Na základě těchto zjištění obecné soudy konstatovaly, že lhůta k podání vylučovací žaloby marně uplynula dnem 5. 9. 2003 a byla-li žaloba podána až dne 30. 9. 2003, byla podána po lhůtě stanovené soudem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdila porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručujících právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. právo na spravedlivé projednání věci, které spatřovala v pochybení obecných soudů v procesu dokazování a v důsledku toho v nesprávné aplikaci a interpretaci ustanovení §47 odst. 3 o. s. ř.
Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, však představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na www.judikatura.cz) rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).
Je zřejmé, že stěžovatelka vytkla obecným soudům druhý a třetí případ vadného důkazního řízení. Ústavní soud však její námitce stran tzv. opomenutého důkazu nepřisvědčil. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku (srov. str. 7 a 8) jasně vyložil, že důkaz fotodokumentací (poštovních schránek) a výpovědí svědkyně M. O. nemohl být proveden, neboť tomu bránilo ustanovení §118b o. s. ř. a postupoval-li tedy soud podle procesního předpisu, který určuje podmínku koncentrace řízení ve sporech vyvolaných konkurzem, nelze jeho postup považovat za pochybení, jež zakládá neústavnost. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce spadající pod třetí skupinu vad důkazního řízení, neboť z napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, na základě jakých důkazů byl zjištěn skutkový stav, jak soud provedené důkazy hodnotil a jaké právní závěry ze zjištěného skutkového stavu vyvodil. V rozhodnutích obecných soudů Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o extrémním vybočení z ústavně právního rámce kladeného na dokazování, jak byl shora vymezen.
Ústavní soud se zabýval i ústavností interpretace aplikovaného ustanovení §47 o. s. ř. (účinného v rozhodné době), týkajícího se použití právní fikce při tzv. náhradním doručení v případě, že adresátem písemnosti byla právnická osoba, neboť stěžovatelka zpochybnila fikci doručení tvrzením, že se v místě doručování nezdržovala.
Podle citovaného ustanovení platilo, že právnickým osobám se písemnost doručuje na adresu jejich sídla. Jestliže o to právnická osoba požádá, doručuje se jí písemnost na adresu, kterou sdělila soudu (odst. 1). Za právnickou osobou jsou oprávněny písemnost, včetně písemnosti doručované do vlastních rukou, převzít orgány a osoby uvedené v §21 nebo její zaměstnanci (členové), kteří byli pověření přejímat písemnosti. Nebyl-li na adrese uvedené v odst. 1 zastižen nikdo, kdo byl oprávněn písemnost převzít, ačkoli se právnická osoba v místě doručování zdržuje, písemnost se uloží a právnická osoba se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedla. Nevyzvedne-li si zásilku ten, kdo je oprávněn písemnost převzít, do tří dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi uvedl již dříve (srov. nález II.ÚS 92/01, Sb.n.u. sv. 28, str. 15), v případě náhradního doručování je konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce je právně technický postup, pomocí něhož se považuje za existující situace, jež je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu (srov. Jean-Louis Bergel: Théorie générale du droit, 2e édition, Paris, Dalloz, 1989, s. 300). Účelem fikce v právu je posílit právní jistotu (srov. V. Knapp: Teorie práva. 1. vydání, Praha, C.H. Beck, 1995, s. 206). Právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným, striktně určeným k naplnění právě tohoto ústavního postulátu právního řádu v podmínkách právního státu. Aby mohla právní fikce svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených způsobem, který zákon stanoví).
V projednávaném případě bylo v řízení prokázáno, že stěžovatelce bylo doručováno na adresu sídla zapsanou v obchodním rejstříku, která byla shodná s adresou jejího skutečného sídla, do kterého jí bylo běžně doručováno; stěžovatelka netvrdila, že jí mělo být doručováno na jinou adresu. Pokud obecné soudy dovodily, že stěžovatelka se na uvedené adrese v době doručování předmětné zásilky zdržovala (a jak vyplývá z ústavní stížnosti zdržuje dosud), a pokud nebylo prokázáno, že by stěžovatelka v rozhodné době sídlila jinde, přičemž, jak zdůraznil krajský soud, skutečnost, že se v jejím sídle nezdržovali její jednatelé či jiná osoba oprávněná zásilku převzít, nebyla rozhodná, nemohl těmto závěrům Ústavní soud z ústavně právního hlediska ničeho vytknout. Obsah zákonného pojmu "zdržovat se" je u právnické osoby obsahově jiný než u osoby fyzické; jde o zákonný termín, který vystihuje situace, kdy právnická osoba v místě doručování vyvíjí podnikatelskou či jinou činnost (srov. i komentářovou literaturu k občanskému soudnímu řádu od nakladatelství C. H. Beck). Obrana stěžovatelky však nebyla založena na tom, že by své sídlo přenesla jinam, či že ukončila podnikatelskou činnosti, ale na tom, že osoby, které byly oprávněny přebírat zásilky, nebyly z různých důvodů v den doručování v sídle společnosti zastiženy. Bylo-li provedenými důkazy zjištěno, že poštovní zásilka nebyla doručena vadně, pak použití fikce jejího doručení bylo namístě a výklad ustanovení §47 odst. 3 a 4 o. s. ř., jak jej provedly krajský a vrchní soud v projednávaném případě, nebylo možno označit za vybočující z ústavních mezí.
K poukazu stěžovatelky na judikáty Nejvyššího správního soudu (SJS 56/2004, 6 Afs 3/2003) a Nejvyššího soudu ČR (26 Cdo 1552/2000 a 22 Cdo 1751/99) k výkladu pojmu "zdržovat se" Ústavní soud konstatoval, že není povolán ke sjednocování judikatury obecných soudů; v projednávaném případě navíc právní závěry v citovaných rozhodnutích na věc stěžovatelky nedopadají.
Podle ustanovení §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatným usnesením nevyhověl. Při odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost pak tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti samotné.
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený z důvodů shora uvedených Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. března 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu