ECLI:CZ:US:2007:4.US.2381.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2381/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele PhDr. P. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Přívozská 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6. 2007, č. j. 21 Cdo 2260/2006-124, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2005, č. j. 16 Co 178/2005-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 9. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel dožadoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") určení neplatnosti výpovědi, která byla stěžovateli dána dne 7. 9. 2001 jeho zaměstnavatelem - společností ISPAT NOVÁ HUŤ, a. s. (dále jen "vedlejší účastník"). Stěžovatel ve své žalobě, stručně řečeno, tvrdil, že vedlejší účastník nesplnil nabídkovou povinnost, vyplývající z §46 odst. 2 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Rozsudkem okresního soudu ze dne 8. 12. 2004, č. j. 26 C 81/2002-80, byla žaloba stěžovatele zamítnuta, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 9. 2005, č. j. 16 Co 178/2005-105, pak bylo rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrzeno. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6. 2007, č. j. 21 Cdo 2260/2006-124, jako nepřípustné odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §237 odst. 3 téhož předpisu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal jednak nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy, spočívající v zaměňování pojmů "schopnost" výkonu práce a "vhodnost" výkonu takové práce ze zdravotního hlediska a v nerespektování stanoviska Nejvyššího soudu publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 51/1975. Dále poukazoval na nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, kterou spatřoval v nedostatečném zohlednění závěrů posudku závodní lékařky MUDr. H. a v neprovedení jím navržených důkazů, směřujících k odstranění rozporů mezi tímto posudkem a znaleckým posudkem MUDr. K. a k objasnění dalších skutečností, vztahujících se k pracovním místům, která vedlejší účastník zřídil ke dni 1. 9. 2001. Stěžovatel měl za to, že právní závěry obecných soudů o splnění nabídkové povinnosti ve smyslu §46 odst. 2 písm. b) zákoníku práce ze strany vedlejšího účastníka byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, v důsledku čehož bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tím, že obecné soudy považovaly nabídkovou povinnost vedlejšího účastníka za splněnou, přestože práce, kterou tento stěžovateli nabídl, pro něj nebyla z hlediska jeho zdravotního stavu prací vhodnou, mělo být porušeno rovněž ústavně zaručené právo stěžovatele na ochranu zdraví ve smyslu čl. 31 Listiny. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6. 2007, č. j. 21 Cdo 2260/2006-124, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2005, č. j. 16 Co 178/2005-105, zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Stěžovatel přitom ve své ústavní stížnosti uplatnil totožné námitky, s nimiž se již vypořádal krajský soud jako soud odvolací, resp. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací. Stěžovatel tak stavěl Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší.
Jak sám stěžovatel zdůraznil, Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). O žádný z výše uvedených případů se však v projednávané věci nejednalo.
Pokud jde o právní posouzení věci, odkazuje Ústavní soud v plném rozsahu na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6. 2007, č. j. 21 Cdo 2260/2006-124, v němž se tento s námitkami stěžovatele vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá dotčení v jeho ústavně zaručených právech (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 541/05, dostupný na www.judikatura.cz, nebo nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.). Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že skutkový stav byl zjištěn v nedostatečném rozsahu. Obecné soudy se návrhy stěžovatele na doplnění dokazování řádně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu