ECLI:CZ:US:2007:4.US.2452.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2452/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky I. P., zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2007, č. j. 21 Co 53/2007-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 9. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 7. 2007, č. j. 21 Co 53/2007-70.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 4. 2003, č. j. 16 C 26/2003-45, byla stěžovatelce na základě žaloby Stavebního bytového družstva Hradec Králové (dále jen "vedlejší účastník") uložena povinnost vyklidit v rozsudku specifikovaný byt, a to aniž by jí bylo přiznáno právo na zajištění bytové náhrady. V řízení o výkon tohoto rozhodnutí, vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 18 E 7556/2004, stěžovatelka neúspěšně namítala, že se s ohledem na její osobní a majetkové poměry jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatelka následně podala žalobu na určení, že povinnost vyklidit předmětný byt je vázána na zajištění náhradního bytu, nicméně tato byla rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 10. 2006, č. j. 16 C 41/2006-47, zamítnuta. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 7. 2007, č. j. 21 Co 53/2007-70, rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Obecné soudy s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2464/2004, dovodily, že poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky vyklidit předmětný byt, se již tato nemůže domáhat určovací žalobou dodatečného vázání vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady, a to ani tehdy, jestliže na její straně došlo k podstatné změně poměrů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s její argumentací, že jimi zvolený postup porušuje její ústavně zaručené právo na život ve smyslu čl. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na lidskou důstojnost ve smyslu čl. 10 Listiny, právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 Listiny a právo na bydlení dle čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že povinnost vyklizení bytu jí byla uložena rozsudkem pro zmeškání, přestože již v době jeho vydání bylo zřejmé, že vzhledem ke svému vysokému věku nebude schopna dostatečně účinně hájit svá práva v soudním řízení. V důsledku rozhodnutí okresního soudu o vyklizení bytu došlo k výraznému zhoršení jejího zdravotního stavu, tato nemá žádné příbuzné ani přátele, kteří by jí mohli v její tíživé situaci pomoci, a není si v současné době schopna vlastními silami zajistit bydlení. Okresní soud se s výše uvedenými argumenty nevypořádal vůbec, krajský soud pouze konstatoval, že nepřehlédl důsledky, které výkon rozhodnutí pro stěžovatelku má, nicméně přiznáním práva na bytovou náhradu by zasáhl do ústavně zaručených práv vedlejšího účastníka, který by tak byl nucen činit něco, co zákon neukládá. Stěžovatelka považovala odůvodnění rozhodnutí krajského soudu za nepřezkoumatelné, neboť nebylo zřejmé, zda rozsudek okresního soudu potvrdil proto, že se ztotožnil s jeho právním názorem nebo proto, že by sice určovací žaloba mohla být za určitých okolností úspěšná, nicméně ve věci stěžovatelky pro to nebyly splněny všechny předpoklady. Jestliže krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu z druhého důvodu, což stěžovatelka považuje za pravděpodobnější, učinil tak na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť se měl zabývat povahou jí tvrzených zdravotních obtíží. Stěžovatelka dále uvedla, že hmotněprávní princip, vyplývající z §3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy zákaz výkonu práva způsobem, jenž by byl v rozporu s dobrými mravy, nemůže být dle jejího názoru limitován právní mocí rozsudku, a to obzvláště v případě, že se jednalo o rozsudek pro zmeškání. Stěžovatelka měla za to, že je nositelkou subjektivního práva, aby vůči ní nebyla práva vykonávána způsobem rozporným s dobrými mravy, a že tedy musí disponovat procesním nástrojem, jehož prostřednictvím může toto své právo uplatnit. Dle judikatury Ústavního soudu je možno se domáhat určení, že vyklizení bytu již není v důsledku změny poměrů vázáno na povinnost zajistit bytovou náhradu. Ze základního ústavního postulátu rovnosti vyplývá, že takovýto postup by měl platit i obráceně, tedy že osoba, které nebylo přiznáno právo na bytovou náhradu, se v důsledku změny poměrů může domáhat určení, že jí toto právo náleží. Stěžovatelka zdůraznila, jak závažné důsledky by pro ni vyklizení předmětného bytu mělo, a vyjádřila přesvědčení, že tyto skutečnosti musejí být v řízení před obecnými soudy vzaty v úvahu a právě v návaznosti na ně musí být posuzována kolize mezi jejími ústavně zaručenými právy a ústavně zaručenými právy vedlejšího účastníka. Za tímto účelem mělo být dle jejího názoru ve věci provedeno dokazování, což se nestalo, a následně mělo být obecnými soudy řádně odůvodněno, proč za daných okolností upřednostnily ústavně zaručené právo vedlejšího účastníka a nikoliv ústavně zaručená práva stěžovatelky. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka zdůraznila, že podstata problému spočívala v tom, že okresní soud vydal rozsudek pro zmeškání, aniž by zohlednil, že stěžovatelce vzhledem k jejímu věku trvalo déle, než se v problému zorientovala. Skutečnost, že lhůta k podání odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 28. 4. 2003, č. j. 16 C 26/2003-45, marně uplynula, tak nemůže jít k tíži stěžovatelky a ospravedlnit postup soudu v řízení o určovací žalobě, a to obzvláště tehdy, jsou-li dotčena její ústavně zaručená práva, včetně práva na život. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu ze dne 18. 7. 2007, č. j. 21 Co 53/2007-70, zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě nutno podotknout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, byl by Ústavní soud povolán k její ochraně zasáhnout. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu jednoznačně plyne, že tento soud sdílel názor okresního soudu, že je třeba postupovat dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2464/2004 (dostupného na www.nsoud.cz), a že tedy určovací žalobě stěžovatelky nebylo možno vyhovět, a to bez ohledu na důsledky, které pro ni nepřiznání bytové náhrady mělo. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud ČR podrobně vyložil, proč nelze v daném případě aplikovat ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, včetně důvodů, proč se může změny poměrů dovolávat pouze oprávněný a nikoliv povinný. Stěžovatelka se s tímto právním názorem neztotožnila a ve své ústavní stížnosti předložila svou vlastní interpretaci předmětného ustanovení. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci tehdy, jestliže by vyslovené právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, nebo tehdy, jestliže by byl v procesu aplikace "jednoduchého práva" obsažen prvek svévole, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, anebo prvek extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu. Sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá dotčení v jejích ústavně zaručených právech (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 541/05, dostupný na www.judikatura.cz, nebo nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.). Ústavní soud shledal, že se o žádný z výše uvedených případů protiústavní aplikace práva v projednávané věci nejednalo a názor, vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2464/2004, je ústavně konformní. Obecné soudy tedy nepochybily, jestliže o tento právní názor opřely odůvodnění svých rozhodnutí.
K námitkám stěžovatelky, že nebyly zohledněny důsledky výkonu rozhodnutí okresního soudu v podobě zásahu do jejích ústavně zaručených práv, nutno nad rámec toho, co již uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud, dodat, že i námitky, spočívající v porušení ústavně zaručených práv, je třeba uplatnit zákonem určenými procesními prostředky. Byť stěžovatelka opírá svou argumentaci o tvrzení, že od vydání rozsudku okresního soudu ze dne 28. 4. 2003, č. j. 16 C 26/2003-45, došlo na její straně ke změně poměrů, v závěru ústavní stížnosti připouští, že jádrem problému je právě skutečnost, že byl ve věci vyklizení bytu vydán rozsudek pro zmeškání. Stěžovatelka mohla převážnou část svých námitek a zejména námitku rozporu výkonu práva s dobrými mravy uplatnit v řízení ve věci žaloby vedlejšího účastníka na vyklizení bytu. Jestliže tak neučinila, nebyla dostatečně bdělá při ochraně svých práv. Pokud pak jde o tvrzenou změnu poměrů, která na straně stěžovatelky nastala, je možno jednak v plném rozsahu odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2464/2004, a v těchto intencích i na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, a jednak nelze přehlédnout, že stěžovatelce vznikla povinnost předmětný byt vyklidit okamžikem vykonatelnosti rozsudku okresního soudu ze dne 28. 4. 2003, č. j. 16 C 26/2003-45. Jestliže by stěžovatelce bylo umožněno namítat změnu poměrů a dožadovat se revize rozhodnutí v části, týkající se bytové náhrady, tato by nepřípustně těžila ze skutečnosti, že nerespektovala rozhodnutí soudu a uloženou povinnost dobrovolně nesplnila.
Závěrem možno uvést, že eventuální tvrdost výkonu rozhodnutí může být v exekučním řízení zohledněna za splnění podmínek ustanovení §266 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jak již byla stěžovatelka poučena krajským soudem.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu