ECLI:CZ:US:2007:4.US.2547.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2547/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti D. L., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, Společná advokátní kancelář Korbař, Pokorný a spol. se sídlem Kateřinská 522/21, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 8 Tdo 624/2007, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 8 To 107/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel shora citovaná rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve kterém je stanoveno, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.
Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel v tom, že byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., přestože pro zpřísněnou právní kvalifikaci nebyly splněny zákonné podmínky.
V petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Z trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 7/06, který si Ústavní soud k přezkoumání věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28.6.2006, sp. zn. 49 T 7/06, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil - stručně řečeno - tím, že dne 13.9.2005 v Praze poté, co M. V. přišel na pomoc E. S., kterou stěžovatel obtěžoval způsobem uvedeným pod bodem II., střelil ho pistolí tov. zn. Walter P38, ráže 9 mm, do pravé paže a když poškozený padal na zem, druhou ranou ho zákeřně střelil do zad, čímž mu způsobil zranění, po nichž poškozený utrpěl hemoragický šok, který byl příčinou smrti; tohoto jednání se dopustil, aby nebyl zadržen a stíhán pro nelegální držení zbraně a pro jednání uvedené pod bodem II., a to přesto, že byl pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19.2.1996, sp. zn. 46 T 1/96, uznán vinným trestnými činy loupeže a braní rukojmí podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a §234a odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let, který dne 16.1.2004 vykonal (bod I. výroku o vině). Dále byl uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (bod II. výroku o vině), nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. (bod III. výroku o vině) a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. (bod IV. výroku o vině). Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. a §29 odst. 1, 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 23 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to plynové pistole Bereta š. 53705 se zásobníkem a 2 náboji. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16.11.2005, sp. zn. 2 T 242/2005, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.1.2006, sp. zn. 7 To 567/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené I. V. částku 70 172,50 Kč a Vojenské zdravotní pojišťovně ČR částku 294 134,- Kč. Naproti tomu byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., který měl spáchat jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Raiffeisenbank, a.s., Praha 4, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, a to do výroků o vině trestnými činy vraždy a maření výkonu úředního rozhodnutí a do výroku o trestu. Pokud jde o trestný čin vraždy (bod I. výroku o vině), namítal, že se tohoto trestného činu nedopustil v úmyslu zakrýt jiný trestný čin, jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze podle §219 odst. 1 tr. zák. a nebyly tudíž splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22.11.2006, sp. zn. 8 To 107/2006, bylo odvolání stěžovatele podle ustanovení §256 tr. ř. zamítnuto.
V neprospěch stěžovatele podal odvolání státní zástupce, a to proti výroku o trestu. Z podnětu tohoto odvolání Vrchní soud v Praze shora citovaným rozsudkem zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se stěžovateli podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst., §35 odst. 2 a §29 odst. 2 tr. zák. za trestné činy uvedené ve výroku napadeného rozsudku a za trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., uvedené v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16.11.2005, sp. zn. 2 T 242/2005, ukládá souhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 25 let, pro jehož výkon se zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou s tím, že podle §29 odst. 1 tr. zák. se doba výkonu trestu odnětí svobody v této věznici pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Ve shodě s výrokem o trestu napadeného rozsudku byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci a shodně bylo rozhodnuto též o zrušení výroku o trestu předcházejících rozsudků.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž namítal toliko nesprávnost právního posouzení skutku uvedeného pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. V odůvodnění dovolání dovozoval, že předmětný skutek nelze kvalifikovat jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., neboť pro zpřísněnou právní kvalifikaci nebyly splněny zákonné podmínky. Jednání spočívajícího v usmrcení jiné osoby se dopustil, avšak z toho důvodu, aby nebyl zadržen a nikoliv proto, aby zakryl jiný trestný čin. Zakrývání nelegálního držení zbraně tím, že tuto zbraň použil vůči poškozenému M. V., není dle stěžovatele logické. Stejně tak se nemohlo jednat o úmysl zakrýt trestný čin vydírání spáchaný vůči poškozené E. S. (bod II. výroku o vině), neboť pokud by jeho snaha směřovala k usmrcení jiného v úmyslu zakrýt jiný trestný čin, muselo by takové jednání směřovat vůči poškozené a nikoliv proti náhodnému svědkovi, který hodlal pomoci poškozené. Právní kvalifikace podle ustanovení §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. byla, dle názoru stěžovatele, vytvořena pro účely postižení osoby pachatele v případě, kdy pachatel odstraní poškozeného nebo svědka, který by mohl jím spáchaný jiný trestný čin oznámit nebo k němu vypovídat, nelze však dle tohoto ustanovení postihovat jednání vyznačující se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti útěkem. Nejvyšší soud po posouzení věci dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele je zjevně neopodstatněné a usnesením ze dne 6.6.2007, sp. zn. 8 Tdo 624/2007, podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. toto odmítl.
III.
Ústavní soud poté, co se seznámil s trestním spisem a přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výlučně proti právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tím, že nebyly zjištěny okolnosti naplňující znak tzv. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy "úmysl zakrýt jiný trestný čin" ve smyslu §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. a domáhá se přezkoumání právních závěrů obecných soudů Ústavním soudem.
Ústavní soud v minulosti již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), je orgánem ochrany ústavnosti a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Pouze taková rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Ve vztahu k podstatě námitek uplatněných stěžovatelem v přezkoumávané věci, které se týkají toliko právní kvalifikace jeho jednání obecnými soudy, konstatuje Ústavní soud, že jedním z principů, představujícím součást práva na spravedlivý proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými závěry na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Toliko v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno soudní rozhodnutí považovat za rozhodnutí, které je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 84/94).
V přezkoumávané věci Ústavní soud především zdůrazňuje, že podstata námitek odůvodňujících ústavní stížnost byla stěžovatelem uplatněna v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku a zejména následně i v dovolání, jehož odůvodnění je s ústavní stížností zcela shodné. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, jak bylo vyloženo výše. Ústavní soud, posuzující i spravedlivost řízení jako celku, se proto musel primárně soustředit na zkoumání otázky, zda soudy odvolací a dovolací, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadena, se s námitkami stěžovatelem uplatněnými v opravných prostředcích řádně vypořádaly.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se námitkou stěžovatele týkající se výroku o vině v bodu I. napadeného rozsudku zabýval a v odůvodnění svého rozsudku (str. 4) rozvedl úvahy vedoucí k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud konstatoval, že stěžovatel zbraň vůči poškozenému použil v úmyslu zakrýt jiný, již dříve spáchaný trestný čin.
Velmi podrobně se s námitkou stěžovatele uplatněnou v dovolání, že poškozeného M. V. usmrtil jen proto, aby nebyl zadržen a nikoliv v úmyslu zakrýt jiný trestný čin, zabýval Nejvyšší soud. Konstatoval, že závěry, k nimž soudy obou stupňů dospěly, jsou přiléhavé a je třeba s nimi souhlasit, skutková zjištění těchto soudů zákonné znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. přesvědčivě naplňují. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud, v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř., uvedl, o jaká skutková zjištění se při svém rozhodování opíral a rovněž vyčerpávajícím způsobem rozvedl právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona. Zdůraznil, že byť i prvotní motivací stěžovatele byla snaha z místa činu utéci a zabránit tak zadržení, nelze dospět k závěru, že tím současně nebyl realizován i jeho záměr zabránit tomu, aby byl odhalen jako pachatel již dříve spáchaných trestných činů. Zadržení stěžovatele, k němuž by po zásahu poškozeného M. V. reálně mohlo dojít, by nutně vedlo k odhalení jeho identity a k jeho trestnímu stíhání pro trestné činy vydírání i nedovoleného ozbrojování, neboť zbraň, kterou měl u sebe a vůči E. S. ji již předtím použil, měl u sebe neoprávněně. Dovolací soud konstatoval: "Odstraněním překážky v podobě zasahujícího poškozeného, by dovolatel dosáhl sledovaného cíle, tj. útěku z místa činu, včetně záměru, že jeho totožnost nebude odhalena a on jako pachatel trestného činu identifikován. Právě tato pohnutka odvolatele naplňuje znak "v úmyslu zakrýt jiný trestný čin" ve smyslu ustanovení §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. Trestný čin vraždy je spáchán v tomto úmyslu nejen tehdy, jestliže se pachatel jiného trestného činu rozhodne po dokonání tohoto trestného činu poškozenou osobu usmrtit v úmyslu ji odstranit jako svědka svého trestného činu se záměrem zakrýt trestný čin tak, aby tento skutek vykazující znaky trestného činu nebyl zjištěn (nevyšel najevo) a pachatel právě proto, že takový čin není zjištěn, nebyl shledán trestně odpovědným, jak naznačuje obviněný, ale i tehdy, sleduje-li záměr znemožnit odhalení a identifikaci své osoby jako pachatele jiného trestného činu. Ve svých důsledcích není totiž rozdílu mezi situací, kdy se pachatel jiného trestného činu rozhodne po jeho dokonání poškozenou osobu usmrtit v úmyslu ji odstranit jako svědka takového trestného činu s tím, aby vůbec nevyšlo najevo, že byl čin vykazující znaky trestného činu spáchán, a mezi situací, kdy poškozenou osobu za takové situace usmrtí proto, aby nebyl jako pachatel trestného činu odhalen a identifikován."
Neopodstatněným shledal Nejvyšší soud tvrzení stěžovatele, že M. V. nemohl být osobou, jejímž usmrcením by mohl zakrýt nelegální držení zbraně, neboť poškozený nevěděl, že zbraň má a vraždy v úmyslu zakrýt trestný čin vydírání, jehož se dopustil vůči E. S., by se mohl dopustit toliko vůči této poškozené a nikoliv vůči náhodnému svědkovi. V této souvislosti konstatoval, že není rozhodující, zda M. V. znal všechny okolnosti relevantní z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele, významné je to, že si těchto skutečností byl vědom stěžovatel. Dále zdůraznil, že výkladem stěžovatele, že vraždy "v úmyslu zakrýt jiný trestný čin" by se mohl dopustit toliko vůči poškozené E. S., by byly "podmínky aplikace ustanovení §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. co do vymezení okruhu poškozených osob vykládány restriktivně proti smyslu a účelu citovaného ustanovení" a v souladu se stávající právní teorií i praxí soudů vyjádřil závěr, že "úmyslného usmrcení v úmyslu zakrýt jiný trestný čin se lze dopustit nejen vůči poškozenému tímto jiným trestným činem, ale i vůči jeho zcela náhodnému svědkovi, jakým byl poškozený M. V".
Ústavní soud proto (znovu a souhrnně) konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele neobsahuje žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, je pouhým opakováním námitek uplatněných v rámci trestního řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto soudy zákonným způsobem vypořádaly. Především odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (str. 5-7) je zcela vyčerpávající, přiléhavé a přesvědčivé, Ústavní soud se s tímto odůvodněním ztotožňuje, na ně v plném rozsahu odkazuje a nepovažuje za potřebné k vyvrácení námitek uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti cokoliv k němu dodávat.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že dokazování (ač proti skutkovým zjištěním stěžovatel nebrojí) bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně dostál požadavku řádného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly i v rozhodnutí tohoto soudu v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř. odůvodněny.
IV.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzovaném případě nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a rovněž nedošlo ke stěžovatelem namítanému porušení práva garantovaného v čl. 39 Listiny. Postup obecných soudů nevybočil z mezí zákona, nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a z provedených důkazů vyvozeným skutkovým stavem věci ani libovůle v rozhodování. Podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů nebyly shledány.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu