ECLI:CZ:US:2007:4.US.256.07
sp. zn. IV. ÚS 256/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti D. M. a Ing.arch. R. B., zastoupených Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Revoluční 13, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2006, č.j. 26Cdo 339/2006-167, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005, č.j. 15Co 369/2005-150, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 6. 2005, č.j. 16C 155/2004-127, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2005, č.j. 15Co 449/2004-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívají se, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále právo na účinné opravné prostředky zaručené čl. 13 a čl. 2 Úmluvy a zásada rovnosti stran dle čl. 1 Úmluvy. Stěžovatelé též tvrdí porušení čl. 1 Ústavy ČR.
Prvním v řadě napadených rozhodnutí obecných soudů, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2005 byl zrušen předcházející rozsudek soudu I. stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu I. stupně v tom smyslu, že stěžovatel D. M. (v postavení žalovaného) má platný právní titul pro užívání sporného bytu. Tato otázka byla pro rozhodování soudu klíčová. Odvolací soud vyložil, z jakých důvodů nelze tento závěr přijmout, a vrátil věc soudu I. stupně za účelem doplnění dokazování. Soud I. stupně dále rozhodoval vázán právním názorem odvolacího soudu, žalobě vyhověl a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni vyklidit sporný byt. Stěžovatelé se proti tomuto rozhodnutí odvolali, přičemž použili obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Odvolací soud a posléze k dovolání stěžovatelů i soud dovolací však rozhodnutí soudu I. stupně potvrdily.
Stěžovatelé setrvale argumentují tím, že právním titulem k užívání sporného bytu stěžovateli jako nájemci je smlouva uzavřená s právními předchůdci vedlejší účastnice (žalobkyně). Soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že tato smlouva nemá zákonem vyžadované náležitosti smlouvy o nájmu bytu a v důsledku toho je absolutně neplatná. Na podporu svého názoru stěžovatelé uvádějí, že smlouva dostatečně jednoznačně zachycuje vůli smluvních stran, která bezpochyby směřovala k tomu, aby se stali nájemci sporného bytu. Stěžovatelé mají za to, že soudy měly přikládat větší váhu principu autonomie vůle smluvních stran. Zásada rovnosti stran byla podle stěžovatelů porušena tím, že vlastnické právo vedlejší účastnice bylo zneužito na újmu práv stěžovatelů.
I za předpokladu, že by předmětná smlouva byla shledána neplatnou, nesouhlasí stěžovatelé s uloženou povinností vyklidit sporný byt bez náhrady. Poukazují na svou dobrou víru, která byla v řízení dokládána a byla posílena i tím, že právní předchůdci vedlejší účastnice mají právnické vzdělání. V souvislosti s přechodem závazku z předmětné smlouvy na vedlejší účastnici dovozují stěžovatelé možnost použití analogie legis, která však nebyla při hodnocení dovolacím soudem aplikována. Přístup obecných soudů označují stěžovatelé za nepřiměřený právní pozitivizmus, jejich rozhodnutí pak za nesprávná a nespravedlivá.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
Argumentace stěžovatelů je opakováním námitek, které uváděli již v řízení před obecnými soudy, a tyto na ně v odůvodnění svých rozhodnutí reagovaly. V tomto směru lze odkázat zejména na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně a soudu dovolacího. Obsahem ústavní stížnosti není ani kvalifikovaná polemika se závěry soudů, neboť stěžovatelé pouze uplatňují vlastní názor, aniž by formulovali, v čem má spočívat chybnost přístupu a hodnocení obecných soudů. Ústavní stížnost je ve své podstatě vyjádřením nespokojenosti s výsledkem soudního řízení, který byl ovšem nevyhnutelným vyústěním nedostatečně prozíravého jednání stěžovatele D. M.
Napadaná rozhodnutí obecných soudů jsou přiléhavým a vyčerpávajícím způsobem odůvodněna. Stěžovatelům se nepodařilo v ústavní stížnosti uvést nic, co by zpochybňovalo zákonnost, natož pak ústavnost těchto rozhodnutí. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ve vztahu k napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2005, č.j. 15Co 449/2004-100, je ústavní stížnost nepřípustná [§75 zákona o Ústavním soudu], neboť na toto rozhodnutí navazovalo další řízení, ve kterém mohli stěžovatelé uplatňovat svá práva.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu